Opřu se nyní o článek Jaroslava Zamazala „Československo – a co kdyby nevzniklo?“, ve kterém se citují i slova Romana Jocha:

„Masaryk a Štefánik měli velké štěstí, že jsem v roce 1918 nežil. Kdybych žil, doporučil bych císaři Karlovi mnohem tvrdší postoj vůči zrádcům a separatistům. Ale on byl světec. Což já nejsem. Takže on by mě neuposlechl.“

Roman Joch

.

Poslouží mi coby odrazový můstek k mému vlastnímu komentáři.

Masarykovi i Štefánikovi mohlo být roku 1918 celkem jedno, kdo je císařem, protože ani jeden z nich se nenacházel v dosahu moci rakousko-uherských úřadů. V nejhorším by zůstali v exilu, jako spousta jiných rebelů. O život by šlo jiným lidem, kteří se stále nacházeli doma. Například Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi, které Karel I. opravdu omilostnil.

Nicméně celkový stav Rakouska-Uherska koncem roku 1918 už byl takový, že se sebevětším nasazením šibenic a žalářů zachránit nedalo. On ty šibenice a žaláře musí někdo provozovat a obsluhovat, a počet lidí k tomu ochotných radikálně klesal. Země se rozpadala odshora až dolů, a rozhodujícím politickým prvkem pro její kolaps nebyla ani tak aktivita českých či polských separatistů, jako neochota Maďarů angažovat se dále ve společném státě.

Náš 28. říjen to lokálně trochu zastiňuje, takže máme někdy dojem, že ten konec Rakouska-Uherska byla “naše práce”. Ale mimo Českou republiku se za těžiště kolapsu Rakouska-Uherska obvykle považuje kaskáda událostí v Uhersku, která započala oznámením uherské Wekerleho vlády ze dne 17. října 1918, že má v úmyslu rozpustit společné soustátí a nahradit jej pouhou personální unií dvou zcela nezávislých států. Ani tento záměr neměl dlouhého trvání a učinila mu konec „astrová revoluce“ 31. října, při které rezignoval poslední císařem jmenovaný uherský premiér János Hadik (v úřadě pobyl pouhých sedmnáct hodin).

Uherský parlament a uherská vláda měly mezi řadovými Maďary daleko silnější autoritu než císař, takže když Wekerle 17. října vyzval maďarské vojáky, ať se vrátí do vlasti bránit její hranice, začala tím definitivně kolabovat rakousko-uherská armáda. Maďaři prostě opouštěli svoje vojenské pozice a šli domů, po desetitisících a včetně svých velících důstojníků, čemuž v tomto měřítku už nešlo zabránit. A bez nich se nedala udržet žádná fronta, i kdyby veškerý zbytek c. a k. sil zůstal funkční, což on nezůstal. Všechno se začalo “sypat” skoro naráz, od jižního Tyrolska až po Bukovinu.

Maďaři zlikvidovali rakousko-uherský stát zejména proto, že jejich špatná očekávání z roku 1914 se bezezbytku naplnila (a to ještě netušili, co je čeká v Trianonu). Uhersko posloužilo Vídni zejména jako zdroj vojenské síly a potravin pro válku, která nebyla v jeho vlastním zájmu a kterou vlastně rozpoutat nechtělo – tehdejší uherský premiér István Tisza musel být roku 1914 do souhlasu s válkou dotlačen. Právě Tisza přednesl 17. října 1918 v maďarském parlamentu projev, ve kterém bez obalu konstatoval, že válka je prohraná. (O čtrnáct dní později jej v průběhu revoluce zavraždili.)

Už před válkou byly přitom vztahy mezi oběma hlavními národy monarchie jen pramálo harmonické. Němečtí nacionalisté, jejichž duchovním lídrem byl zuřivý antisemita Georg Schönerer, pohrdali Budapeští, která byla plná Židů, a říkali jí „Judapest“, což bylo ještě urážlivější, než se zdá, protože Pest je německy „mor“. Maďary, kteří nebyli až tak silně infikováni antisemitismem jako jejich rakousko-němečtí sousedi, to samozřejmě hnětlo, stejně jako protimaďarské postoje, kterými se nijak netajil nástupník trůnu František Ferdinand. (Zde musíme být spravedliví: FF jim celkem racionálně vyčítal, že příliš utlačují nemaďarské obyvatelstvo Uherska a ohrožují tak stabilitu státu. Bylo by se to ovšem dalo vyjádřit i zaobaleněji, ale FF nebyl povahou žádný diplomat a hádal se zaživa s kdekým včetně císaře samotného.)

I samotné rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, které dalo Uhersku téměř kompletní suverenitu, bylo mezi Maďary dost kontroverzní, a největší z tehdy žijících rebelů, Ferenc Deák, musel vynaložit veškerou svoji osobní autoritu k tomu, aby vůbec prošlo. Řadě jeho kolegů včetně slavného Lájose Kossutha přišla samotná myšlenka na to, svázat další existenci Uherska symbolicky s habsburským domem, jako dlouhodobě nebezpečná. Koneckonců to byl tentýž habsburský dům, který nechal zmasakrovat lídry rebelie z let 1848-9, tzv. mučedníky z Aradu, jakož i další důležité osoby typu hraběte Batthyányho.

(Tady bych chtěl Romana Jocha upozornit na to, jak málo tehdy byly tvrdé represe vůči „zrádcům a separatistům“ účinné, aspoň v delší časové perspektivě. FJI, který určitě žádný světec nebyl, si jimi vykoupil pár let vlády. Ale už po prohře v Itálii roku 1859 musel přistoupit na nějaké ústupky, a po další prohrané válce roku 1866 mu maďarská otázka takříkajíc „vybuchla do ksichtu“ i s úroky; nescházelo mnoho k tomu, aby tehdy monarchie zanikla jako celek. Osobní mučednictví je silný status, jeden z mála, který vždycky překonával i zlatou záři královské koruny. Dodnes najdete v každém maďarském maloměstě Batthyányho ulici, kdežto ulice pojmenované pro Františku Josefovi abyste pohledali.)

No, zpět do roku 1918. Bez Maďarů bylo Rakousko-Uhersko každopádně kaput a jedinou otázkou zůstávalo, jak přesně budou vypadat nástupnické státy a kolik jich bude. Habsburkové mohli teoreticky zůstat hlavami nějaké Předlitavské konfederace, spíš jako figurky než jako monarchové se skutečnou mocí. Jestli by ale taková Předlitavská konfederace byla stabilnější než (ona nepříliš stabilní) ČSR …? Těžko říci. Z evropských monarchií, které přežily traumatický rok 1918, dnes existují jen ty v severozápadní části kontinentu, plus španělská koruna, která byla vzkříšena v 70. letech po padesáti letech pauzy. Ty ostatní – řecká, albánská, srbsko-jugoslávská, bulharská, rumunská, italská – jsou pryč.

Následná nestabilita středoevropského prostoru nebyla ani tak dána formou státního zřízení, kterou jednotlivé nástupnické státy zvolily, a z nichž nejbizarnější bylo právě Horthyho maďarské království bez krále, které řídil admirál bez loďstva. Tím ústředním problémem bylo extrémní prostorové promíchání národností v době, kdy mezi intelektuály a politiky horečně kvasila touha po jednotném a homogenním národním státě (nebo aspoň státě, ve kterém jedna národnost drží ty ostatní pěkně “u huby”), stejně pitomá a stejně agresivní jako dnešní wokismus se stovkou pohlaví. Ta se v tehdejší střední Evropě dala realizovat jen brutálními prostředky…

Byl to tentýž problém, který destabilizoval předválečné Československo a Jugoslávii, tentýž problém, který napomohl kolapsu Sovětského svazu, tentýž, který znemožňuje fungování Libanonu nebo Iráku: etnicko-náboženská diverzita. Jsou lidi, kteří tvrdí, že v diverzitě je síla. Jenom ta moderní historie to nějak nechce dosvědčit.

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.