Tehdy jsem byl tichým, ba přímo uťáplým kloučkem, který sice exceloval v češtině i matematice, ale v kolektivu jsem se obhájit moc neuměl, bo jsem nevynikal v žádném sportu a fyzická síla ze mě nikdy nečišela. To ostatně platí dodnes. Ani za patnáct let za pluhem a s vidlemi v ruce se ze mě nestal zemitý sedlák s pořádnými mozolnatými pazourami a pero považuji za ostřejší než meč, protože mečem bych asi každý souboj prohrál.

Proč o tom píšu…

Prožil jsem dětství pod právem silnějšího. Tehdy se dospělí do našich klučičích válek moc nevstupovali a když dítě přišlo domů s modřinami, tak se nevolala ani policie ani OSPOD a jen když to bylo výjimečně zlé, řešilo se to (občas a výjimečně) ve škole. Žil jsem pod právem silnějšího a nebyl jsem ten silnější. Naopak, zpravidla jsem byl na konci „potravního řetězce.“ V žebříčku zákona padajícího hovna jsem byl na samém spodku. Mě nemlátil ten největší sígr ze školy, mě mlátili ti, kteří právě od něj dostali nabančeno. Tak aby si zchladili žáhu, samozřejmě nešli do konfrontace ze školním Rambem, ale šli si to vyřídit s někým, na koho stačili. Nějaké právo a zákonnost? To přišlo na řadu až jako poslední… zpravidla v době, kdy už to bylo jedno a kupodivu, nějak přirozeně stranilo víc těm sígrům než uplakánkům, kteří se ho domáhali.

Nepíšu to proto, abyste mě litovali, dnes mám i na tyto dětské půtky hezké vzpomínky a rád o nich povídám svým dětem, píšu to proto, že jsem se naučil žít ve světě, kde jsem nebyl nejsilnější, ale neskončil jsem v něm na samém dně. Naučil jsem se, že sílu sígrů je třeba respektovat, brát vážně a počítat s ní jako s reálnějším faktem, než se zásahem učitelů nebo rodičů. Stejně tak jsem se naučil, že přimknout se k jednomu sígrovi proti druhému sígrovi úplně nefunguje, protože ti dva jsou si zpravidla vědomi svých sil a rádi ponoukají do boje své nohlsedy, ale sami se konfrontaci vyhýbají. Dost často se také dají dohromady, aby se jim ty slabé šikanovalo ještě lépe a radostněji.

Mnohokrát jsem zažil, kdy se slabší dávali dohromady, že v jednotě je síla a spolu si na ně nikdo netroufne a pokaždé to dopadlo stejně. Řeči se vedly, ale srdce pak snadno spadla do kalhot a i ty nejvážněji míněné aliance braly za své, když došlo na konfrontaci. I ta nejlepší spojenectví zpravidla přežila jen jednu rvačku, protože jsme se nakonec museli rozdělit do tříd a tam už měli sígři navrch.

Mír byl jen tehdy, když se nás ujal nějaký učitel či dospělý, který nás spojil v nějakém společném kroužku či zájmu. Tam pak i největší bijci zkrotli a dnes, po třiceti letech na to s láskou vzpomínáme na školních srazech. Když byl mezi námi hegemon, který nám prostě vnutil svůj dospělácký mír, vše fungovalo. Ale jakmile odešel (a ze Sokolovska tehdy odcházel, kdo mohl) vše se vrátilo do původního stavu. Ale jak jsme se naučili, jak to funguje, tak to neznamenalo, že sígr vždycky vyhraje. Bylo nutné ho respektovat, bylo nutné s ním počítat, ale dalo se vedle něj vlastně docela v klidu existovat.

Když se dneska dívám na válku na Ukrajině, nemohu se zbavit dojmu, že jen jeden z aktérů, kteří jsou v ní zainteresováni, prožil dětství pod právem silnějšího. Ano, je to Putin. Ostatní se prostě narodili se stříbrnou lžičkou v puse, nikdy se nemuseli potýkat s šikanou a pokud ano, systém to za ně vyřešil. Prostě nechápou, že každý takový konflikt je právem silnějšího a stejně tak nechápou, že onen hegemon, který doteď své právo vynucoval, už to dělat nechce a když zjistil, že druhý sígr je také silný, vlastně se s ním raději dá dohromady.

Nechápou, že v takovém světě je v první řadě nutné respektovat sílu a ničemu nepomůže, když ji bagatelizují. Velkolepé řeči nakonec budou konfrontovány s onou hrubou silou a dvoumetrová gorila si v kině vždycky sedne kam chce, bez ohledu na číslo sedačky na lístku. Dělají přesně ty stejné chyby, které jsme jako děti dělávali i my. Snažili se před sebe nastrčit svého hegemona, aby tomu zlému Rusovi vyprášil kožich, ale fungovalo to jen tehdy, když byl u kormidla senilní stařec, který ve skutečnosti vůbec nevládl. Jakmile přišel svéprávný prezident, zachoval se přesně tak, jak jsem to v dětství mnohokrát zažil. Šel se domluvit s druhým sígrem a na svou suitu nebral vůbec ohled.

Vladimír Putin kdysi v nějakém vzpomínkovém rozhovoru o svém dětství řekl, že se tehdy naučil, že když je konflikt nevyhnutelný, že má udeřit první… A všimněte si, že se k americkému sígrovi teď chová s velkou úctou, lichotí mu, umetá mu cestičku a vlastně vůbec nemusel ustoupit ze svých pozic. Proč? Protože celému světu dokázal, že je také sígr. Možná až ten druhý nejsilnější nebo třetí nejsilnější, ale dost silný na to, aby se ani tomu prvnímu sígrovi do bitvy o prvenství nechtělo. Sígři se prostě vždycky domluví na úkor těch slabších a udělají to s o to větším gustem, čím víc je ti slabí ponoukali proti sobě.

Když teď vidím Macrona, Starmera, Merze nebo Tuska, vždycky si vzpomenu na sebe, když jsem se snažil o alianci proti Romanu Karičkovi za pomoci Rendy Gabča a vždycky to dopadlo blbě, protože ti dva se během, pěti minut domluvili a pak nás seřezali všechny. Ba dokonce, když teď vidím Fialu a Lipavského, úplně se mi vracejí vzpomínky, jak jsem dopadl přesně jak oni. Také jsem tehdy mluvil o právu a spravedlnosti, ale málo platné, rozhodovala úplně jiná síla.

Mimochodem… i tehdy bylo mnohem lepší, když jsme se my, slabší, především angažovali v umenšování konfliktu. Když jsme sígry uklidňovali hned od začátku a nepřidávali jsme se k jejich „dobyvačným“ nápadům. Pokud byl konflikt zažehnán hned v počátku, nebolelo to tolik. A když jsme přišli na to, že je zapotřebí mít s těmi nejhoršími bijci dobré vztahy a to se všemi zároveň (což nebylo vždycky lehké), bolelo to ještě míň.

Když vidím dnešní apely našich lepšolidí, jak je zapotřebí zadupat Rusko do země a zvládneme to s USA nebo bez nich, tak jsou jak desetileté děti. Ano, přesně takhle jsme se tenkrát chovali my, ale v patnácti nás to všechny už dávno přešlo, protože jsme si mnohokrát vyzkoušeli, jak hloupé chování to bylo. Naučili jsme se to za cenu nějaký modřin, kousanců, ukradených pětikorun či svačin. Nikdo kvůli tomu nemusel umřít.

Ti dnešní to prostě neumějí. Myslí si, že jsou pod něčí ochranou, myslí si, že když se zalíbí svému hegemonovi, tak jim to pomůže. Pak koukají, že se Trump baví s Putinem mnohem víc než se baví se svými evropskými mopslíky, pro které má jen pohrdání a vlastně se už domlouvají, jak nás postaví do latě. Jako děti se to všichni ti Starmeři a Johnsonové nenaučili a když se to teď učí jako dospělí, jsou za nimi statisíce mrtvých, bilionové škody a spousta hlupáků, kterým ještě bude nabančeno, protože stále nepochopili, podle jakých pravidel se to hraje.

Tento konflitk totiž zašel už hodně daleko a v době, kdy bylo na místě ho uklidňovat, dělal to jen Orbán. Ten zřejmě také ví, jak to právo silnějšího funguje. Nepřimknout se ani k jednomu, ale ideálně mít s oběma dobré vztahy. Ne, nebude v tom žádná velká spravedlnost, ale bude se v tom dát žít. V našem světě už prostě není žádný „dospělácký hegemon,“ který by uměl univerzálně prosadit svoje právo. Už jsme jen vre sférách vlivu, které se nemění podle nás, ale podle těch nejsilnějších.

Tenkrát, do našeho dětství nepřišel žádný nový šerif. Náš svět zůstal stejně nespravedlivý, jak byl. Jen jsme se v něm naučili žít a našli jsme si v něm místo. Škoda jen, že ti dnešní hodnotově ukotvení státníci se to nenaučili už tenkrát. Hodně lidí mohlo zůstat naživu a hodně mečů mohlo být překuto v pluhy.

Za čtyři měsíce budou volby. Zkusme v nich volit ty, kteří se naučili respektovat svět v jeho složitosti i nespravedlnosti už v dětství. Dělá to pak menší škody.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.