Dnes se podíváme na další pasáž.

A možná vtíravá otázka, a musím uznat, že spíše trochu hravá, k souboji ideálů, zda se při těchto bojích rozdělují ideály dle chtěného výsledku, nebo podle formy dosažení. Neboť mi přijde, v mém omezeném náhledu, že většina ideálů usiluje o dosažení jisté formy lidského štěstí, naplnění a prosperity. Domnívám se, že i jisté formy osobní svobody/nezávislosti, alespoň co se týče závislosti na přírodních zdrojích a snad v tolerovatelném rámci i na závislosti na konkrétních sociálních strukturách. To, v čem se liší, je vysvětlující rámec (který v principu může být zcela nerealistický), jak daného dosáhnout.

Tady narážíme na něco, co je důležité připomínat. Když jsme zapojeni do společenských konfliktů, naše mysl je plně zaměřena na to, jak ty druhé porazit a zničit. To je správné, jinak bychom nemohli vyhrát, jenže z toho může snadno vypadnout, že i oni i jsou příslušníky stejného národa. Všichni jsme jedna krev, ať se nám to líbí nebo ne. Nemůže být naším cílem je zničit. Musí být naším cílem nás sjednotit. Curtis Yarvin v tomto kontextu mluví o „svádění“. Snažíme se rozbít jejich ideály a získat je pro naše.

Proto je tak důležitá poznámka, že v zásadě všichni chtějí být šťastní, všichni chtějí být spokojení se svými životy, všichni  chtějí mít dobré vztahy s lidmi kolem a pokud by to bylo možné, přáli by to i ostatním. Což ještě nemusí vést k tomu, co bychom dnes nazvali pomocí bližnímu. Po tisíc let věřili vzdělaní Evropané, že každý člověk má něco jako přirozenost a že někteří mají přirozenost otroka, takže to nejlepší pro ně umožnit jim život v otroctví, a to i za těch nejděsivějších brutálních podmínek. A vždycky je dobré se ptát, zda naše představy nemohou být podobně pomýlené.

Nicméně je tomu opravdu tak, že v zásadě všichni chtějí dobro pro všechny a liší se jen ve způsobu, jak toho dosáhnout? A pokud ano, proč je tam nemožné se shodnout.

Nejprve pár slov o výjimkách. Jsou případy, kdy se zjevně jedná o chorou mysl nebo kolektivní chorou mysl. Třeba, když chce někdo zaplavit svou zemi džihádisty a dobře ví, že jsou mezi nimi tisíce mužů odhodlaných vraždit. Nebo když se někdo raduje z masového umírání na bojišti nebo dokonce usiluje o rozpoutání jaderné války. To je prostě porucha. Pak je na místě se ptát, jak takové poruchy vznikají a zda se dají léčit.

S tím často souvisí depresivnost. Člověk trpí depresemi a úzkostmi, svět mu připadá nesnesitelný, nenávidí sám sebe, nenávidí všechno kolem a představa totálního zničení mu nepřipadá ta špatná. Nechť zhyne celý svět! Beztak je nesnesitelný! V určitém období dospívání je to dokonce celkem normální. Není ale normální, aby na tom byl založen převládající politický postoj.

O tom už před lety psal Martin Konvička a v poslední době se tomu věnuje sociální psycholog Jonathan Haidt, který na datech z USA ukazuje silnou souvislost mezi liberálním politickým přesvědčením a depresemi. Věnoval jsem tomu dost pozornost v každodenních poznámkách pro své předplatitele.

Nicméně takoví nejsou všichni. Na obou stranách politického konfliktu stojí většinou lidé s představou, že dělají svět lepším místem a chrání lidstvo či planetu před zlem. Již zmíněný Jonathan Haidt připomíná, že téměř nikdo se nedopouští zlých věcí z čisté radosti z utrpění. Ve skutečnosti se lidé dopouštějí těch nejděsivějších činů a podporují ta nejděsivější opatření ve víře, že prosazují dobro.

Střetávají se tedy různé představy o dobru a o tom, jak svět učinit lepším místem. Konec konců, když plukovník Foltýn učinil svou slavnou poznámku o sviních, které nechtějí podporovat nekonečné válčení, nejspíš opravdu věřil (a dosud věří), že cesta k lepšímu světu vede přes masové zabíjení, možná i přes jadernou apokalypsu, a také přes to, že někteří na tom všem neskutečně zbohatnou. Připadá vám to zvrácené? Jemu zase připadá zvrácené, že tomu nevěříte.

Je snadnější, aby se lidé navzájem ujistili, že pokud vědci nepotvrzují jejich představy, jsou zaslepení nebo zkorumpovaní.

Je možné mezi tím rozsoudit?

Dlouho panovala iluze, že mezi tím může rozsoudit empirická věda. Ano, skutečně věda v tom původním základním smyslu jakožto systematické formulování hypotéz (tedy různých tvrzení a nápadů) a jejich vyvracení. Taková věda by samozřejmě rozsoudit dokázala. Jenže žádná strana společenského konfliktu není ochotna své představy takovému soudu podrobit. V lidských mozcích je přesvědčení pevně usazeno a málokdo přijme důkaz o opaku. Je snadnější, aby se lidé navzájem ujistili, že pokud vědci nepotvrzují jejich představy, jsou zaslepení nebo zkorumpovaní.

Na obou stranách si lidé pěstují představu, že jejich odpůrci jsou nešťastní, zakomplexovaní, frustrovaní, žijí v neustálém strachu atd. (s tím, že v pozadí je několik cynických ničemů, kteří na tom dobře vydělávají). A samozřejmě na tom je něco pravdy, zejména, pokud se díváme na krajní případy úplných magorů, kteří plní mediální prostor a sociální sítě.

Takže nakonec se to vyřeší mocensky. S tím, že některé výsledky toho mocenského boje opravdu znamenají cestu dopředu. Cestu ke světu, kde se lidem žije stále lépe, jsou stále šťastnější, mají stále lepší vztahy, v jejich životech je stále méně frustrace a stále méně násilí. A nemylme se, západní civilizace ušla obrovský kus cesty od dob, kdy se lidé navzájem stahovali z kůže zaživa a kdy citové pouto mezi manžely bylo pokládáno za něco stejně výstředního až zvráceného jako dnes skupinový sex (nepřeháním).

Může se ale naplnit jiná představa o dobru a výsledkem bude bída, násilí, neštěstí, beznaděj, frustrace… až po úplné vyhlazení národů a etnických skupin.

Takže ano, skoro všichni jsou na straně dobra, nicméně příliš to nepomáhá.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.