Na první pohled by to mohlo vytvářet dojem, že je snadné se shodnout a že tudíž může vzniknout široká opoziční fronta. Jenže ve skutečnosti jsou mnohé ty příšernosti jen důsledkem nějakého jiného společenského jevu. Vymění se tedy vláda, odstraňování důsledků nefunguje (protože příčiny jsou ignorovány) a v lidovém povědomí vznikne dojem, že vláda zradila, nechala se zkorumpovat apod. Mediální experti to zase začnou označovat za důkaz, že ty důsledky jsou principiálně neodstranitelné a kdo slibuje s nimi něco udělat, je údajně podvodník.

To je dobře vidět třeba na „odstraňování byrokracie“, které slibují všechny pravicové vlády a které pokaždé vyústí ve zvýšení byrokratických povinností a ve vyšší počet úředníků. Je tomu tak prostě proto, že pravicoví politici vůbec netuší, že rozrůstání byrokratických aparátů má nějaké příčiny. A tak je to skoro se vším.

Jenže v tom, jaké jsou příčiny toho, co se pak konkrétně projevuje třeba řáděním Fialovy vlády, v tom shoda není. Navíc by to chtělo složité debaty, komplikované přemýšlení, porovnávání hypotéz… samé složité věci. Proto je pro opozici mnohem snadnější zaměřit se na to, v čem se shodne. Třeba na urážení členů vlády a poslanecké platy.

Co ale není v popisu práce opozičních politiků, to může a má být v popisu práce nezávislých vzdělanců. Proto existuje Jungmannova národní akademie, proto jsou denní poznámky pro mé předplatitele a proto jsem s radostí využil textu, který mi poslal jeden zvědavý student pražského matfyzu. V předchozích dílech jsme probrali:

• Otázku technofeudalismu
• Proč dochází ke konfliktům, když obě strany chtějí dobro
• O ideálech a ideologiích

Ještě k tomu jádru a periferii. Byl to pokus vysvětlit, jak by mohl tlak jádra na periferii způsobovat statistický útlum kreativity ve smyslu nových inovací a zaměření na přízemní malé úpravy stávajících technologií. Jestli by to mohlo souviset právě s tím, že aby se kdekoli zrodila myšlenka samostatné aktivity, musela by zde existovat dostatečně velká a hustá komunita kreativních lidí. A jelikož jsou tito lidé finančně nároční, nemůže si periferie takovou komunitu dovolit. Je to podobné představě, že země, kde není fotbal národním sportem, nemůže mít dlouhodobě tým úspěšný na mezinárodní úrovni. Tedy nemůže být země dlouhodobě zdrojem inovací, pokud není v její společnosti vysoká koncentrace kreativních lidí, který chtějí budovat a vyvíjet. Tito lidé potřebují zdroje a možnosti pro svou realizaci. Pokud na chvíli opomineme jisté změny procentuálního zastoupení kreativních lidí mezi narozenými, v závislosti na kultuře, lze dojít k závěru, že kreativní lidé, kteří se do zdejší komunity nevejdou, buď odcestují do centra, nebo rezignují a alespoň zefektivňují stávající postupy.

Zhuštěná poznámka obsahuje několik témat:

• Teorie jádra a periferie
• Názor, že v jádru vzniká více zásadních inovací než na periférii.
• Názor, že kreativní lidé jsou finančně náročnější než ostatní. To by se mělo týkat platů, ale i náročnosti na zdroje (třeba přístup k modernějším laboratořím)

Vztah bohatých a chudých zemí popisují dvě opačné teorie.

1. Neoliberální ekonomická teorie tvrdí, že rozdíly se budou postupně snižovat. V chudší zemi se lidé spokojí s nižšími platy, proto se tam budou přesouvat pracovní místa, tím tam vzroste poptávka a ta nakonec zvýší platy tak, že se původně chudá a původně bohatá země srovná. Na základě této teorie slibovali slavní ekonomové, jak rychle dožene naše životní úroveň Evropu.
2. Teorie jádra a periferie tvrdí, že jakmile dojde k vytvoření vztahu mezi bohatou a chudou oblastí, ta bohatá začne tu chudou udržovat v chudobě. Využívá k tomu prostředky politické, ekonomické, kulturní a občas i vojenské.

Fakta jsou příliš jednoznačná. Ještě nikdy se nestalo, že by chudá oblast dohnala bohatou bez toho, že by se od ní hospodářsky izolovala. Latinská Amerika nedohnala Spojené státy, východní Německo nedohání západní, jižní Itálie nedohání severní a bývalé východoevropské státy nedohání bývalou západní Evropu. Vstupem na společný evropský trh jsme byli odsouzeni k chudobě a zaostalosti, které budou trvat tak dlouho, dokud bude společný trh existovat. Leda by snad vláda podnikla sadu opatření, jak vlastní ekonomiku částečně izolovat a v jakémsi chráněném režimu pracovat na jejím posílení (což právě probíhá v Maďarsku).

Nicméně pojďme k dalšímu podnětu. Je rozdíl mezi bohatým a chudým regionem způsoben tím, že v tom bohatém se prosazují zásadní inovace a v tom chudém jen postupné inovace?

Obávám se, že tomu tak není. Naopak se zdá, že mnohé radikální inovace se prosazují právě v chudých zemích. Třeba mobilní telefony se prosadily rychleji tam, kde byla mizerná pevná síť (včetně Afriky) a mnohem pomaleji tam, kde pevná síť fungovala hodně dobře (USA). Moderní bankovní počítačové systémy se prosadily dříve tam, kde banky byly dosud papírové než tam, kde už byly zavedeny sálové počítače. Pokud se ovšem ptáte, odkud byly firmy, které na tom vydělaly, pak to ukazuje k bohatým zemím.

Klasičtí teoretikové podnikatelských inovací Joseph Schumpeter a Peter Drucker se shodují v tom, že zavádění radikálních inovací je doménou vznikajících nebo velmi malých firem. Korporace sice vydávají obrovské částky na výzkum, ale výsledek je buď nulový nebo se ztratí v houšti korporátní byrokracie. Účinnou strategií velkých korporací tedy je zaměřit se na postupné drobné vylepšování, a zároveň kupovat inovace od malých firem. V poznámkovém aparátu k Prolomení hradeb dvojce se touto problematickou zabývám detailněji a konstatuji, že korporace jako Apple nebo Microsoft již spolkly stovky (!) malých firem.

Účinnou strategií nových a malých firem je přinést něco radikálně nového, dostat to na trhu, prodat firmu nějaké korporaci a zakladatelé se mohou stát doživotními rentiéry. Pokud by se snad malá firma zdráhala, mají korporace dostatečné donucovací prostředky – finanční a marketingovou sílu, právnické kanceláře, patenty, a v krajním případě i možnost objednat si vojenský zásah.

Korporace ovšem sídlí výhradně v zemích centra, takže cokoliv kdokoliv vymyslí na periférii, stejně to na periférii nezůstane.

Na otázku kreativních osobností a kreativní třídy se podíváme příště.

Zájemcům o hlubší pochopení teorie centra a periferie odkazuji na internetový kurz Ivo Budila Globální dějiny a krize Západu.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.