No, programátorem jsem od roku 2002, za tu dobu mám za sebou několik milionů řádků pro různé platformy a v různých jazycích. A proto tomu nevěřím ani přibližně.

Toto je nereálné snění, podobné čínskému snu o Velkém skoku vpřed kdysi za Mao Ce-tunga, nebo současným fantaziím Moskvy o jakémsi zlatém rublu, který zavedou BRICS a zlomí tak světovou nadvládu dolaru. Velký skok vpřed nebyl (spíš by se to dalo nazvat Velkým držkopádem), zlatý rubl vládnoucí planetě taky nebude, a my Evropané nemáme v IT sebemenší šanci dohnat americký náskok, který činí zhruba 30-60 let – podle konkrétního odvětví.

V nejlepším případě to skončí utopením velkých peněz v projektech, které přilákají jen mizivé množství uživatelů (jako třeba ta slavná „virtuální párty“, kterou Evropská unie uspořádala při příležitosti spuštění svého Metaverse – její příprava stála 387 tisíc euro a nakonec se jí účastnilo pouhých šest hostů). V nejhorším pak zavedením nějaké evropské virtuální zdi, která nám bude bránit v přístupu ke službám prokleté Ameriky, asi jako někde v Íránu nebo v Číně. Ale to se také asi spíš nestane, protože to by úplně zabilo evropskou ekonomiku, která už je i teď na lopatkách.

Proč si to myslím? Máme v zásadě dva problémy. Jeden těžký, ale dá se mu malilinko pomoci. Ten druhý je beznadějný.

První problém – brain drain a obecně toky talentovaných lidí po planetě. V Evropě se rodí hodně chytrých lidí, ale systematickým rozvíjením zelené a sociální ekonomiky jsme se tady dostali do stavu, kdy nejen programátoři v Americe vydělávají daleko více než v Evropě. Fuč jsou ty časy sladkých devadesátek, kdy průměrný středostavovský Američan měl zhruba stejné příjmy a životní úroveň jako průměrný středostavovský Francouz nebo Němec. Dnes už to platí možná jen o Švýcarech a Norech, ale „motor integrace“ se nám ekonomicky pěkně zadrhnul. Hodně papírů, vysoké daně, málo nových firem, málo prosperity.

Když se ovšem podíváme na to rozevírání nůžek mezi EU a USA o něco blíže, uvidíme, že zůstáváme pozadu zejména kvůli technologickému sektoru, ve kterém nám ujel vlak, kdežto jim nikoliv. Disproporční množství oněch peněz, které má Amerika k dispozici navíc, se koncentruje právě v Křemíkovém údolí a jeho okolí (používám tady pojem Křemíkové údolí coby metaforu, protože existují i významné IT firmy se sídlem mimo něj, zejména pak Microsoft).

A tím pádem tam mají peníze na to, velmi dobře zaplatit světové talenty, kdežto my ne. Ukažte mi v EU programátora, který vydělá dejme tomu 200 000 dolarů ročně; to už budete muset hodně hledat, kdežto v Křemíkovém údolí zas tak vzácní nejsou, a navíc je tam zvykem platit lidi nejen v penězích, ale i v equity, což v tomto případě znamená akcie firmy, do které vstoupili. To je sice trochu loterie, ale nemálo lidí se opravdu trefí, a pak jsou z nich dolaroví multimilionáři ani ne deset let po škole.

Tento druh nabídek nedokáže Evropa organicky (tržně) dorovnat, asi podobně, jako Slovensko nemůže platit lékařům stejné mzdy jako Německo. Podle počtu slovenských lékařů v Mnichově a německých lékařů v Košicích celkem jasně vidíte, jaké to má následky. Stejný jev nastává samozřejmě i v IT. Světové talenty, včetně těch evropských, migrují do Křemíkového údolí, jak jim to jen americká imigrační byrokracie dovolí. A talentovaný Američan, nebo třeba i Filipínec, Brazilec nebo Ind, by naopak musel být trochu sám proti sobě, aby se přestěhoval do Evropy, kde dostane zaplaceno podstatně míň, a ten menší plat mu přitom výrazně více zdaníme. (O nutnostech typu “učit se německy, protože úřady ani nehne komunikovat s někým anglicky” ani nemluvě.) Sem se opravdu vyplatí spíš dorazit načerno pro sociální dávky, než legálně pro dobré zaměstnání.

Samozřejmě, s útěkem talentů těžko vybudujete vysněný EuroStack. Nicméně zmiňoval jsem, že toto je problém, kterému by se dalo malilinko pomoci. Toto by se teoreticky dalo zmírnit opravdu masivní finanční injekcí. Jak znám EU, asi by šla ze státních peněz či dluhů, ale ono je tu i dost bohatých soukromých investorů. Jenom zatím nemají žádný důvod investovat do IT přímo v Evropě, naopak dávají přednost tomu, lít peníze do těch amerických firem. Zeptejte se německého skoro-už-kancléře Merze, kolik v tom BlackRocku mají evropských investic v amerických podnicích…

Kdo chce, může si prostudovat tuto tabulku na Wikipedii, která zahrnuje toky přímých zahraničních investic z/do jednotlivých států a oblastí v roce 2023. USA jsou zdaleka největším příjemcem cizích investic (aneb investoři dostali strach z Číny…), z EU naopak odtéká docela značný objem peněz ročně – skoro takový, jaký přiteče do té Ameriky. Nejsme atraktivní destinace pro kapitál, který odsud naopak utíká. To by bylo dost varovné i v situaci, kdybychom ten rozvinutý IT průmysl měli, natož, když zaostáváme.

Tím se ale dostáváme k bodu 2, a ten je opravdu neřešitelný. Vybudovat nové Křemíkové údolí vyžaduje určitou tradici a zkušenosti, nejen technické, ale i obchodní, dokonce snad zejména obchodní. Není to jenom otázka dostatečného balíku peněz, jinak by další Křemíková údolí už dávno stála v Dubaji nebo v Šanghaji. Tam se na investicích nešetří a peněz mají hodně. Ale schází jim tam to know-how, těžko přenositelná věc.

Křemíkové údolí je jedinečné už jen tím, že se tam ti talentovaní lidé opravdu setkávají a mluví spolu. Kdysi jsem psal něco o tom, jak plýtváme talenty; úředníkům to těžko vysvětlit, ale u kreativní práce je ta fyzická blízkost celkem nezbytná, a to i dnes, v době práce z domova a hovorů po Teamsech. Potíž s prací na dálku je hlavně v tom, že ty porady mají tendenci být šroubované, otravné a konat se v nevhodných situacích, kdy na dveře pracovny šéfa týmu mlátí znuděné batole, a osoba z HR, kterou museli podle protokolu přizvat, se už patnáctou minutou vykecává o nějaké veledůležité směrnici. Pro kreativní lidi je důležité se potkávat neformálně a mezi čtyřma, šesti, osmi… očima, mimo korporátní dozor, často i u sklenice něčeho, co by zdravotníci nepochválili. Proto je tak užitečné mít ty jedince fyzicky na jednom místě.

(Zkuste si představit jen ty dohady v Bruselu, kde bude to budoucí evropské Křemíkové údolí umístěno. Žádný stát by se nesmířil s tím, že u sousedů.)

Čím je ale to Křemíkové údolí opravdu unikátní, je vysoká koncentrace profesionálních investorů, kteří se už celé generace nezabývají ničím jiným než softwarem a hardwarem. A tím nemyslím někoho, kdo je víc bohatý než chytrý, a koho lze snadno oholit nějakou podvodnou nabídkou na Nový Zaručený Trhák. Ti investoři z Křemíkového údolí jsou veteráni oboru, pokračující v tradici, která začala už v 50. letech 20. století – zahájilo ji „zrádných osm“, kteří se odtrhli od firmy despotického génia Shockleyho a v podstatě vybudovali celý ten digitální průmysl v Kalifornii od nuly. (Viz též Zapomenuté příběhy 5, kapitola “Páni křemíku”.)

Ti už jsou samozřejmě mrtví – poslední z nich, Gordon Moore, zemřel na jaře 2023 – ale jejich mladší spolupracovníci, děti, dokonce i vnukové, v té práci pokračují, a za těch cca 60 let nepřetržité investiční činnosti už také naagregovali neskutečné penzum znalostí o tom, jak mezi tisíci žadatelů a kandidátů rozeznat ty nadějné projekty a ty nadějné lidi. A k tomu ještě nashromáždili stejně neskutečný balík peněz, které můžou za tímto účelem použít.

To je přesně ten bod, který Evropa nemá šanci srovnat. Know-how a osobní zkušenosti jsou v podstatě nepřenosné. Investor zabývající se chemií nebo těžbou nemůže posoudit kvalitu nabídek v softwaru. Američani mají takových lidí pár tisíc (do toho počítám jak ty největší miliardáře, tak jejich personál v investičních společnostech), my … ?

Nemáme je. Museli bychom si je vypěstovat zhruba stejným způsobem jako oni, a trvalo by to srovnatelnou dobu. Když budu hodně, až nezřízeně optimistický, tak poloviční dobu, čili cca 30-35 let. V současné době ale panuje na evropském kontinentě krutý nedostatek kvalifikovaných investorů pro záležitosti digitální. Nejvíc je jich asi v Londýně, což není Evropská unie, ale i tam je to pár procent proti Křemíkovému údolí.

Je vůbec nápadné, že ten hlavní sektor, ve kterém se evropskému softwaru daří nejlépe, je open source, který je nevýdělečného, často vysloveně dobrovolnického charakteru. Ona je to v podstatě znouzectnost, protože v Evropě jako mladý vývojář nezávislejší povahy, který by chtěl něco dělat na vlastní pěst, buď dokážete fungovat skoro bez peněz, nebo nefungujete vůbec. Na speciální kusy SW to do nějaké míry stačí, zvlášť přihodí-li občas nějaká firma (často americká!) sponzorský dar. Na ambicióznější projekty nikoliv.

Tyto investory mimochodem nedokáže nahradit stát a státní úředníci, i kdyby měli k dispozici ty samé biliony. Význam těch lidí spočívá v tom, že zajistí, že se ty peníze utratí jakžtakž účelně a nasypou se do toho, co slibuje úspěch. To je ta vzácná schopnost, neprošustrovat peníze a dokonce je rozmnožit.

Zlozvykem velkých státních investic je naopak snaha zajistit jejich co nejplošnější rozptýlení, aby daňoví poplatníci všude měli z toho státního utrácení aspoň trochu radosti – to ale jde přímo proti agregačním efektům epicenter, jako je Křemíkové údolí, která jsou postavena na místní koncentraci talentů. Dále panuje i v Americe, natož pak v EU, tendence k tomu, nabalovat na státní granty stovky dalších nesouvisejících požadavků, ve stylu „a musíte mít nízkou uhlíkovou stopu a dostatek míst ve školkách pro děti zaměstnanců a ještě tohle a ještě toto a ještě tamto a ještě támhleto a každý měsíc musíte zaslat nový výkaz, jak všechny tyto cíle řádně plníte, jinak vám ty prachy zase sebereme a možná půjdete i před soud“.

Toto si na různé státní pobídky navěšují všelijaké aktivistické a lobbyistické skupiny, které mají k vládě snazší přístup než k soukromým rizikovým kapitalistům, a dokážou si tam ten svůj konkrétní požadavek snáze prosadit. V americkém žargonu se tomu říká „everything-bagel investment“ a v podstatě to znemožňuje růst nových malých firem, které tolik úkolů naráz prostě nepoberou. Velké firmy takové požadavky vstřebají, ale ty zase jen málokdy bývají inovativní.

TL;DR: Jsme namydlení a žádný EuroStack před rokem 2040 nebude, pravděpodobně ani potom ne, a to už bude Trump dávno ležet někde na Arlingtonu. Zaspali jsme parádně a neumím si představit realistický mechanismus, jak toto zpoždění během pár let dohnat. Umím si představit, že se do takového „dohnání a předehnání“ nalijí nějaké ty erární miliardy bez konkrétních výsledků (nepočítáme-li zbohatnutí určitých osob s dobrými politickými konexemi za výsledek), ale k opravdové konkurenceschopnosti v digitálních oborech nám schází příliš mnoho.

Vůči těm pánům z Kalifornie, kteří si teď tak oblíbili Washington, D.C., jsme ve velmi nevýhodné pozici. Ne snad úplně “vydáni na milost a nemilost”, ale je to nerovná vyjednávací pozice. A ta situace se bude zhoršovat úměrně tomu, jak budeme více a více upadat do stagnace skrze další rozvíjení té zdejší zelené a sociální ekonomiky. Ta totiž zní dobře, ale výsledky zas tak dobré nemá – aspoň pokud patříte k té vrstvě, která to všechno platí z daní, a pro jejíž děti bude čím dále lákavější vystudovat v Evropě dobrou školu zadarmo a pak si koupit jednosměrnou letenku ven, ať si tady s tím přebujelým státem poradíme sami.

Čím větší ekonomický nepoměr mezi USA a Evropou, tím míň budeme s tou Amerikou moci nějak “obchodně válčit”. Už teď jsme na to asi příliš slabí, a pozoruji také, že stará technoložka moci von der Leyenová vystupuje zatím vůči nové americké administrativě velmi opatrně a nekonfrontačně.

Inu, momentálně má EU v průměru cca 72 % HDP na hlavu proti Americe, když to počítáme podle kupní síly, a pouhých 50 % na “syrové dolary“, přičemž je nutno si uvědomit, že zejména v oblasti surovin, energií nebo zboží hrají větší roli ty “syrové dolary” než to PPP… No, zkrátka, oni už teď nemají důvod jednat s námi tak úplně jako rovný s rovným.

Tak, a teď jsem zvědav, jaké nadávky se na moji hlavu snesou.

Hudobní epilog

Regin Kovář … ukoval velký čip pro draky z Jotunheimu, kteří jej v té mrazivé pustině dokázali výborně uchladit …

Dělám si srandu, ale představte si tu situaci někdy roku 4000, kdy se jim pomíchají všelijaké historky z dávné minulosti do jednoho velkého konglomerátu. My si dnes taky moc neuvědomujeme, že Tutanchámon byl pro Kleopatru asi stejně vzdáleným vládcem, jako Karel Veliký pro nás.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.