Možná se budeš divit, ale Česko už je nad tímto číslem – jen součet rozloh Chráněných krajinných oblastí u nás činí 14.6 procent rozlohy státu. Přidej národní parky (1190 km čtvr., tedy 1,5 procent země), a chráněná území maloplošná – těch je mnoho, ve více kategoriích, takže kumulativní rozloha se nezjišťuje snadno, ale řekněme další 1 procento. A jsme doma, a to tam nemáš měkké kategorie ochrany typu přírodních parků, různé obecní či soukromé rezervace či de facto rezervace (už u nás jsou), a podobná území. Nikdo si asi nemyslí, že tato území jsou en bloc ponechána zlé divočině. Ona to jsou ta území, kam jezdíš s manželkou na dovolenou (Jeseníky), nebo kam si Tvá paní chodí zaběhat či na hřiby (Brdy). Lidi tam sportují, leckde se provozuje (různě umírněné či regulované) lesnictví, zemědělství, lov a rybářství, spousta lidí tam normálně bydlí.

I když samozřejmě tzv. „bezzásahová“ území, lokality s tvrdými zákazy vstupu a skutečná divočina k ochraně přírody patří. Věř mi, že to není svévolné, ty miliony návštěvníků Sněžky nebo šumavských rašelinišť nelze nechat jen tak volně trajdat, roznesli by ty lokality doslova na podrážkách pohorek. V galerii nebo muzeu se taky nesmíš dotýkat exponátů.

On si totiž nikdo soudný nemyslí, že ochrana přírody znamená vyhnání lidí z ní. My profíci víme, že spousta přírodních hodnot je na lidské činnosti přímo závislá. Učebnicovým příkladem je bohatá luční flóra a fauna, která vyžaduje, aby louky někdo sekl nebo pásl. Nečiníš tak – louka se změní v křoví nebo les, kde taky bude nějaká flóra nebo fauna, ale jiná a méně vzácná. Právě „vzácnost“ je v ochraně přírody, stejně jako například v numismatice, měřítkem ceny – co není vzácné, to nemusíš chránit, chrání se to samo.

K té záležitosti se vztahuje docela zajímavá debata mezi ekology, zda je správnou strategií tzv. „land sparing“, nebo „land sharing“. První případ je, že nějaký kus země z lidského vlivu úplně vyčleníš, ve stylu přísné a bezzásahové rezervace; druhý, že na něm konáš tak, abys se zájmovými přírodními fenomény koexistoval. To jsou ty šetrné zemědělské postupy, omezenější užívání biocidů, šetření vybraných starých stromů při těžbě, a tak dál. Otázka zní, kdy ochráníš více „toho vzácného“, no a odpověď je: jak kdy, případ od případu. Na planetě s osmi miliardami lidí bude samozřejmě vždy převažovat land sharing (jako v ČR). Pes je pak zakopán v tom, jak to dělat správně.

Protože „dělat to správně“ je předmětem všech sporů. V těch se samozřejmě uplatňují nejrůznější dílčí zájmy, které jsou v principu vždy usmiřitelné, ale i v Česku se neustále setkáváme se situacemi, kdy zájmové strany (módní eurospeak pro ně má hnusný termín „stakeholders“) neargumentují a nehrají fér, uchylují se ke křivárnám a přesilovkám, na to druhá strana rovněž reaguje přesilovkami.. Výsledkem jsou bizarnosti, jako „agroenvironmentální dotace EU“. Ty jsou principu fajn věc (doplatek ztrát, které vzniknou hospodářům při land sharing), jenže byly – spíš z naprosté hlouposti, než zlého úmyslu – nastaveny tak, že dlouho neplnily jiný účel než transfer veřejných peněz dotačním magnátům. Šlo však o relativní prkotinu proti dnešní solární a větrníkové politice, která je vlastně též formou land sharingu. Akorát že ten, s kým se o zemi (a prachy) dělíš, nejsou zvířata a kytky, ale svaté Podnebíčko. A dělit se o prachy s Podnebíčkem je s prominutím pitomost.

Proč ochránci přírody (ať už vědci nebo aktivisté) neprotestují proti těm klimatickým projektům, které přírodě jednoznačně ubližují?

Primární podle mě bude sounáležitost s kmenem či tlupou – stejný důvod, proč se v porevolučním Rusku menševici a eseři, zkušení konspirátoři až revoluční teroristé a zpočátku „koaliční spojenci“ bolševiků, nedokázali vzepřít postupné uzurpaci moci bolševiky a dokonce bez odporu napochodovali do káznic a lágrů. Daniel Pipes to vysvětluje tím, že pro ně bylo nemyslitelné bojovat proti proletářské revoluční vládě, kterou přece sami celý život chtěli, zvlášť když by to žádalo taktickou spolupráci s dřívější společným nepřítelem – svrženými zástupci starého režimu a buržuji.

Podobně, hádám, vidí většina ochránců přírody v klimatické vlně své souputníky či soukmenovce, a proti nim se nejde. Ony ty dva směry skutečně vyšly ze společných základů, nakonec podívej se na mě – můj druhý nejcitovanější článek, starý přes 20 let, je o posunech výskytu českých motýlů do vyšších nadmořských výšek. Zkoumal jsem klima ještě v době, kdy to nebylo úplně populární, a zkoumám ho pořád, nebo proč si myslíš, že každý rok v Jeseníkách počítáme vysokohorské okáče? Klima jako takové je prvořadý ekologický faktor, palmy v Arktidě skutečně nerostou. Celá ta akademická stránka klimatologie je občas zajímavá a „ty predikce jim občas vychází“, jak říká jeden slovutný profesor, který toho vyzkoumal spoustu a palmách, ale nic o bioklimatologii.

Další věc, podle mě nebezpečná, je, že nesmyslná až šílená klimatická opatření bývají prodávána v jednom balení s opatřeními chvályhodnými. „Když nám dovolíte větrníky, šoupneme vám pár milionů na výzkum opylovačů, nebo na péči o přírodní rezervace“. No a hodně kolegů je příliš slušných, aby shrábli prachy za opylovače, a odklonili je k bojkotu větrníků. Zlo se slušností pracuje skoro vždy, všimni si.

Nakonec asi dlužno dodat, že není pravda, že akademici „neprotestují“. Jenže to dělají akademicky, neagresivně (zase jsme u té slušnosti), a politiku neovlivňují badatelské výsledky, ale agresívně propagované badatelské výsledky. S kolegy jsme zjistili (ale ještě to nikde není sepsáno), že probíhající oteplení prospěje nebo neublíží třem čtvrtinám evropsky chráněných druhů motýlů. Čtvrtině to samozřejmě ublíží. Jak myslíš, že by vypadaly novinové titulky, kdybychom to zjištění někde opublikovali, což se snad i stane, a chopili se toho neřízení novináři, což se asi nestane?

Pojďme ale zpět k tomu, čím jsme začínali. V posledních dekádách, s oživením zájmu o evoluci, přišla také vlna zájmu vysvětlovat lidské chování z chování různých zvířat, typicky na základě toho, že lidé a zvířata jsou vystaveny podobným evolučním tlakům. Co si o tom myslíš? Dají se takové věci brát vážně?

To už je pěkných pár dekád, vlna zájmů o „evoluční psychologii“ či „sociobiologii“ začíná hluboko v 70. letech jmény jako Dawkins nebo Wilson, dnes už je spíše za zenitem. Přinesla ovšem ve své době spoustu objevů, rozbila spoustu tabu a působila příjemně politicky nekorektně. A samozřejmě se musela bránit různým obviněním z fašismu a podobně. Vážně se to samozřejmě brát má, možná musí, ale právě sociobiologové, v obraně před dobovými cenzory, vytýčili svým úvahám spoustu omezení, podle mě správných. To hlavní zní: Můžeme používat argumenty ze zvířecí říše, můžeme pracovat se zvířecími modely, ale lidská morálka a zákony se musí řídit jinými fundamenty. Respektive, „sociobiologická“ morálka je přípustná, jen když není v rozporu s morálkou lidskou. Zvířecí říše nám nesmí být vzorem.

I když by ses divil, kolikrát jsou evoluční či „zvířecí“ morálka s lidskou morálkou ve shodě – takové věci, jako altruismus, pomoc bližním či péče o oslabené členy smečky nejsou zdaleka jen lidský vynález. Platí to ovšem i naopak, různé druhy zvířat umí v příslušných situacích ledacos, včetně infanticidy nebo genocidy.

První vlny fáze průmyslové revoluce byly založeny na fyzice, další vlny na fyzice velmi malých částic a chemii. Budou nadcházející vlny biologické?

Tak ony vlastně už jsou, a to hned v několik směrech, z nichž některé si uvědomujeme, jiné ne.

První zjevně biologická „vlna“ bylo to, co začalo v 60. letech v zemích globálního jihu a někdy se tomu říká „zelená revoluce“. To, že země jako Čína či Indie, jež tenkrát měly řekněme půl miliardy obyvatel trpících hladomory, a dnes jich mají třikrát víc a hlady netrpí, byl obrovský úspěch, za který vděčíme nejen minerálním hnojivům, spalovacím motorům a pesticidům (což je ta chemie), ale i šlechtitelství, novým odrůdám odolným proti škůdcům či veterinární péči (což už je biologie).

Druhou v podstatě biologickou vlnou byl a je environmentalismus, „ochrana prostředí“ v širokém smyslu – od čistších výrob a zdravějšího pracovního prostředí až po současnou posedlost „bezemisní“ ekonomikou. Tady bych řekl, že bojovníci za Podnebíčko nemálo přestřelili, nebo spíš pochopili tu biologii špatně, ale ten prazáklad je stejný, jako u odsiřování uhelných elektráren.

No a třetí biologický směr – celý ten transhumanismus, snaha o vytvoření nového člověka skrze manipulaci s pohlavím, psychikou a kdo ví, čím ještě, je špatně taky, ale tam se to poměrně brzy pozná, a to na prosté reprodukci. Nakonec velký transhumanista Elon Musk si už reprodukční krize všiml.

Přesto bych „biologickou vlnu“ nezatracoval. Nejen protože bych byl sám proti sobě, ale protože před lidmi skutečně stojí nevídaná výzva jak na planetě uživit 10 miliard lidí (což už umíme) a učinit to tak, aby nebyly kompromitovány ani evoluční potenciál života jako takového, ani kvalita života těch 10 miliard. Přičemž ty dvě věci jdou ruku v ruce, protože prožitek přírody (vím, dostáváme se na začátek) je neoddělitelnou složkou jak kvality života, tak právě toho evolučního potenciálu. Že to jde, to ukazují nejen tradiční západní země, ale třeba i ta zmíněná Indie, nebo čím dál víc zemí Afriky. Že budou různé snahy dělat to blbě, od větrníků přes povinné pojídání hmyzu až po umělé maso, to je naprosto zjevné. No a naším cílem je ukázat, že to jde dělat i neblbě. V tom bych viděl veliký úkol pro biologickou fázi průmyslové revoluce, která se vůbec nemusí odehrávat ani v čoudících továrnách, ani v high-tech laboratořích. I když továrny a laboratoře budou mít i nadále své místo.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.com.