Já totiž nechápu, z čeho jsou u nás všichni ti liberální demokraté tak vyjevení a nechápu, proč je překvapuje Trumpova politika. Podle mě totiž mají Spojené státy svou zahraniční politiku pořád stejnou. Stejné jsou její začátky, průběhy i výsledky. Je to ta politika, která krok za krokem zařizuje, že jsou Američané ve světě stále více nenáviděni. Trump nedělá nic jiného, co by před ním nedělal Biden, před ním Obama, před ním Bush a tak dále a tak dále.

Výchozím bodem této politiky je fakt, že po Druhé světové válce představovaly Spojené státy takřka padesát procent světového HDP. Jejich válečné ztráty byly malé, válka se jejich území (a průmyslu) prakticky nedotkla a naopak celý zbytek světa byl značně zrasován, rozstřílen a zničen. Spojené státy mohly takřka všechno, protože na to měly peníze, vliv, armádu i vůli. Bylo rozumné se vyhnout Sovětskému svazu, který se také brzy dopracoval k atomovkám, ale jinak USA takřka neměly žádná omezení.

Od té doby fungují stále stejně. Vždycky někde začnou (samozřejmě z demokratických a bohulibých důvodů) válčit, nějakou dobu do toho lijí miliardy, korumpují místní představitele, aby jim šli na ruku, postupně čelí stále větší nenávisti či letargii obyvatelstva, nakonec dojdou k tomu, že to je prodělečná akce, zvolí si nového prezidenta, který na to poukazoval ve volební kampani, pak se stáhnou a nechají ten rozbitý kus světa, aby si s tím nadělením nějak poradil.

Důvody k válkám jsou vždy maskovány nejvyššími hodnotami, válečné ztráty jsou omlouvány řečmi o svobodě, míru a demokracii, ale pak se vždycky najde nějaký Lidsey Graham, který prozradí pravý důvod. Většinou jsou za tím světové ceny ropy, zatlačování geopolitických soupeřů, nebo kombinace obojího. Na amerických intervencích je zajímavá vlastně jen to, že umějí vydělat nejen na té intervenci, ale pak i na té prohře a nikdy za to nikdo není zodpovědný. Americkým prezidentům se nadšeně tleská, když válku začnou a neméně nadšeně, když ji ukončují. Dost často obojímu tleskají ti stejní.

Vždycky po válce vyjdou najevo nízké handly a dojde na spoustu amerického lamentování, proč je ta stále větší půlka světa nesnáší. Aby je nesnášeli… jedněm padaly bomby na hlavu, druhým pak ti první nasadili oprátky za kolaboraci s nepřítelem. Po americké intervenci mají obě strany důvod USA nenávidět.

Za posledních padesát let se tento scénář mnohokrát zopakoval. Je vlastně neuvěřitelné, že se tak často opakovat mohl a nikdo se nepoučil. Asi měli všichni pocit, že jsou v amerických očích něco lepšího, než ti předchozí. Evropa přece není totéž co nějací rákosníci ve Vietnamu. Evropa přece není totéž, co nějací vousáči v Afghánistánu nebo arabáši v Iráku. Ukrajina přece není totéž, co nějaká Libye.

A ejhle, je.

Jestli z událostí posledních dní plyne nějaké ponaučení, tak fakt, že jsme pro USA naprosto totéž, co všichni jejich předchozí vazalové. V amerických očích nemáme nárok na lepší zacházení. Prostě jen končí další kolo geopolitického soupeření, ve kterém USA zase musely trochu ustoupit, což je ostatně v posledních padesáti letech vždy, když někde rozehrají horký konflikt.

Spojeným státům už to vlastně ani nemůže vadit. Zažily to už tolikrát, že je to v podstatě normální. Navíc, za zpackanou válku se tam nepopravuje, ba ani se neodvolávají generálové, tím méně ministři nebo vysocí úředníci. Jsou zvyklí na zoufalé hrozby i prosby těch, které zanechali svému osudu, jsou zvyklí na vyklízení dobytého území a dokonce jsou zvyklí i na to, že jsou poráženi o mnoho řádů slabšími protivníky… to víte, houževnatost a dostatek času. To moderní americký americký voják nemá.

Mimochodem… Rusové teď na Ukrajině nevyhrávají ničím jiným. Mají dostatek času a jsou dostatečně zarputilí.

Evropští papaláši se prostě jen ocitli v pozici jihovietnamských či afghánských papalášů. Spojené státy vyklízejí další území a místní elity se budou muset vyklidit také. Je jedno, že se podle sorošovských excellových tabulek mají teoreticky udržet ještě dlouhé roky. Většinou to v určitou chvíli nabere spád. Novým režimům zpravidla jen stačí deklarovat, že Spojené státy nepovažují za nepřítele a chovat se zdrženlivě k jejich odcházejícím kolonám techniky a diplomatů.

Nyní končí další kolo geopolitického zápasu o vliv. Američané udělali to, co dělají vždycky a Evropa v jejich očích, zdá se, není o nic významnější než byl Vietnam nebo Afghanistán. Prohra na Ukrajině je důvod k domácí konsolidaci, ale rozhodně není důvodem k pláči nad ztraceným územím, tím méně k pláči nad tamními Vašky, co si zlámali nohy. Koneckonců, vyděračské obchodní úmluvy zůstanou v platnosti i za nových vlád a režimů, ne? Před třemi roky Američané tleskali Bidenovi, že se rozhodl Ukrajině pomáhat až do konce, dnes tleskají Trumpovi, že ten konec právě nastal. Evropa v tom nehrála žádnou roli ani tenkrát, ani teď. Jen si myslela, že hraje.

Poučení zpravidla bolí… a tohle je teprve začátek.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz