Já jsem našel jeden projev generála Surovikina, který bych si dovolil odcitovat:

Elektřina pohání také systémy velení a řízení. Pokud prezident Zelenský skutečně chce, aby všichni jeho obyvatelé měli vodu a elektřinu, stačí, když přijme podmínky RF a my toto tažení zastavíme. Dokud tak ale neučiní, budeme pokračovat v útocích na cíle, které dodávají elektřinu jeho ozbrojeným silám. Pokud to bude mít dopady na civilní obyvatelstvo, je na něm, aby se s tím vypořádal.“ Voda a elektřina byly bohužel nadobro vypnuty, nebo alespoň na dlouhou, dlouhou dobu pro všech těch několik milionů obyvatel Doněcké a Luhanské republiky, kteří byli dělostřelbou vyhnáni ze svých domovů a kteří utrpěli ne nepříjemnosti, ale v mnoha případech trvalé poškození života. Možná to není rozdíl, který by se každému líbil, ale pro mě je tento rozdíl zásadní.

Fór je v tom, že toto neřekl Surovikin, ale řekl to na tiskové konferenci 25. května 1999 v Bruselu alianční mluvčí Jamie Shea, když obhajoval, proč NATO útočí na jugoslávskou kritickou infrastrukturu. Já jen vyměnil názvy. A ještě k tomu dodám, že NATO muselo být tehdy už hodně zoufalé, když se takovým ubožáckým způsobem mstili jugoslávskému obyvatelstvu. Aha, zase špatně, tohle přece říkají naši intervjuci o Ruském bombardování ukrajinských elektráren… Jak vidno, žádná vojenská novinka…

Tak tohle bychom měli… jdeme dál.

O plynulém víkendu jsem měl doma Mariana Kechlibara. Ano, toho blogera, kterého považuju za natolik zajímavého, abych se zamyslel nad vším, co píše, i když mám zcela odlišný názor. Prostě když to říká Kechlibar, je rozumné si to vyslechnout. Snažil jsem se ho pozvat už dlouho, když o tom tak přemýšlím, trvalo to dva roky, než jsme našli termín přijatelný pro nás oba. A protože jsem neměl žádnou zabijačku, měl jsem dost času si vyslechnout všechny jeho argumenty.

Musím říci, že se mi o dost zmenšil rozpor mezi tím, co píše na svém blogu a mezi zprávami, které mám od příbuzenstva a od mých ruských kamarádů a přestala to pro mě být taková divočina. Následující odstavce budou takovou směsí Kechlibarových argumentů, mého pochopení či nepochopení a nějakého výkladu. Kechlibara budu pouze volně parafrázovat a spíš to bude o tom, jak jsem jeho výklad pochopil, než jak ho řekl.

Začneme čistě povojensku tím, v čem nejsou tak úplně rozpory:

Válka na Ukrajině se vede na velkou vzdálenost. Území v dostřelu druhé strany je extrémně široké. Ukrajinci mají k dispozici raketomety HIMARS s dostřelem osmdesát kilometrů, Rusové mají k dispozici zase své zbraně. Někde uprostřed tohoto šíleně širokého území je nějaká linie doteku, kde sedí v zákopech vojáci, nad nimi lítají drony a navádějí na ně palbu. Jakmile nějaký ten raketomet nebo dělo vystřelí, musí zase okamžitě někam jinam, protože si ho hned všimne nějaký jiný dron či družice a hned tam opět navádí palbu. I desítky kilometrů za dělící linií jsou všechny sklady i jakékoliv shluky lidí či techniky v permanentním nebezpečí. To je jasné, ne?

Válka na Ukrajině je jakýsi mix mezi první a druhou světovou, ale navíc s tím, že musíte urazit strašně dlouhou vzdálenost v dostřelu nepřítele, než se vůbec dostanete k rozbité vesnici, kterou se snažíte obsadit a vypudit odtamtud nepřátelské vojáky.

Tento způsob boje je extrémně náročný na logistiku a na koordinaci sil. V obojím má Ukrajina víceméně navrch, protože má k dispozici celé NATO s jejich komunikačními centry i poradci. Američané i Britové tohle mají nacvičené ze svých válek, takže Ukrajinci reagují rychleji, než Rusové, kteří to vyrovnávají palebnou převahou, která je ale opět extrémně náročná na dodávky munice. NATO možná nemá tolik děl a granátů, jako Rusové, ale mají hodně počítačů, obrazovek a aplikací na zadávání souřadnic pro dělostřelectvo.

Nejde o to, že by ruské vedení bylo hloupé, či neschopné, ale ruská armáda má svůj systém postavený pro jiný druh bojové činnosti. Má jinak řešenou logistiku, založenou více na vlacích a méně na náklaďácích. Navíc Rusové nezavedli do logistického procesu paletové vozíky, takže nakládají a vykládají pomocí vojínů rukama. Svým způsobem je to výhoda, protože voják může dělat i jiné věci, než jen nakládat, ale i nevýhoda, protože prostě bedny na auta nakládá pomaleji. Zároveň nejde jen o to, dostat na frontu co nejvíc granátů. Jde o to, jich tam dostat tak akorát. Děla i raketomety se musejí pořád přemísťovat, takže pokud jim dodáte moc granátů, nemohou je vystřílet a musejí je tam nechat. Proto vidíme na ukrajinských videích tolik opuštěné ruské munice. Ukrajinci postoupili, Rusové se stáhli, ale museli tam nechat munici, kterou nemohli vystřílet, pokud nechtěli přijít o děla a neměli jak, vzít náboje sebou.

Navíc… USA do ukrajinské války investovaly víc peněz, než je celý ruský vojenský rozpočet… To se musí někde projevit.

Podle Mariana Kechlibara Rusko v tomto souboji logistik nevítězí. NATO je v tomto ohledu lépe zabezpečené a tyto věci umí lépe. To samozřejmě neznamená, že někde v Rusku pobíhá nervózní Gerasimov a lomí rukama, že neví, co s tím má dělat a nebo že by nevěděl, jaká je skutečná situace. Ale prostě zavedené procesy v polních podmínkách nezměníte ze dne na den.

Zde přidávám poznámku, že podle intervjuků z Novinek se Rusové vracejí k diviznímu uspořádání, protože bojové taktické skupiny se jim neosvědčily…

Různé vyfotografované obranné linie i v dalekém zázemí ukazují, že Rusové jsou si naopak velmi dobře vědomi jaká je situace a připravují se na ukrajinskou taktiku „ohlodávání“. To prostě celý měsíc ostřelujete na frontě různé skladíčky, mostíčky, silničky a nádražíčka, až dojdete k názoru, že tady a teď Rusové nebudou schopni dodávat dostatečné množství munice a pošlete tam co nejvíc lidí a co nejvíc techniky. Při trošce štěstí prorazíte, jako u Kupjansku a při trošce smůly neprorazíte a stojí to dost krve.

Do toho si přidejte ten nechutně velký dostřel ručních protitankových a protiletadlových zbraní, které jsou laciné a hojně užívané, takže jsme ve stejné situaci, jako na konci středověku, kdy kdejaký drnohryz s trochou výcviku bez problémů sestřelil z koně vycvičeného obrněné rytíře. Tato válka je ve fázi, kdy jsou rytíři použitelní jen někdy a jen trochu, ale je velký zájem o drnohryzy.

Takhle to dává celkem logiku, ne?

Marian Kechlibar říká, že Rusko tuto válku prohraje, pokud nějak zásadně nenapraví své nedostatky, které jsem popsal. Sám říká, že není radno Rusko podceňovat, Surovikin rozhodně neřekl své poslední slovo, ale způsob, jakým je válka vedená, nahrává na frontě spíš Ukrajincům a Rusové jsou na kratší straně páky. Což neznamená, že se třeba nerozhodnou zabrat větší silou… tedy pokud ji mají… Kechlibar tedy tak trochu předpokládá, že v Rusku se zase brzy mobilizace rozjedou.

A aby nedošlo k mýlce, Marian Kechlibar nesdílí romantické představy o hodném Rusku, které bylo vyprovokováno…

Já bych k tomu dodal, že ho teď už celkem chápu a budu sledovat, nakolik se Kechlibarovy předpovědi naplní. A chtěl bych říci, že přesně takhle bych si představoval debatu o ukrajinském konfliktu. Poslouchat, že jsou Rusové jen ožralí mužici, jak to dělají na Novinkách, to jaksi nic nevyřeší. Chtěl bych se bavit o vojenských otázkách, o tom, co se na frontě může dít a co se nemůže dít. Chtěl bych občas slyšet slovo „nevím“ a nesnáším jásavé zprávy o skvělém úspěchu s dovětkem, že zprávy nebylo možné ověřit. Chci si porovnávat zprávy od Rybáře, Scotta Rittera, Big Sergeho s Marianem Kechlibarem. Všechny ty Vojáčky a Visingry a ukrajinskou tiskovou kancelář považuju za ztrátu času, protože se od nich vlastně nic nedozvím.

Já prostě chci číst Dominika Ticháčka, Petra Hampla a Mariana Kechlibara a porovnávat jejich postřehy s realitou. Názor si pak udělám sám a nepotřebuju ho mít předžvejkaný od České televize.

Daniel Vidlák

Článok vyšiel na portáli vidlakovykydy.