Daň z nemovitosti stát sice vybírá, protože k tomu má úřední aparát, ale kompletně vybrané peníze přeposílá příslušným obcím, hlavním městem Prahou počínaje a Dolní Lhotou konče. Jinými slovy, ty peníze by se měly využít někde ve vašem okolí a mělo by to být vidět.

Debata o dani z nemovitosti se u nás dlouhodobě vede v podstatě jen dvěma směry.

Libertariáni, kterých není mnoho, protestují proti její samotné existenci – proč platit daň z něčeho, co jsem si koupil za již zdaněné peníze, a při nákupu odvedl ještě DPH? Sympatizuji s tímto argumentem, leč ono je nutno brát v potaz i praktickou stránku výběru daní, a při funkčním katastru nemovitostí se daň z nemovitosti vyměří a vybere vcelku snadno.

Vím, že je to hodně utilitární argument (daň z hlavy by se vybírala ještě líp, leč pokus o její zavedení svého času stál Thatcherovou její premiérské křeslo), ale ceteris paribus bych asi raději viděl snížení daní z práce, protože být podojen za to, že chodíte dřít, se mi zdá ještě absurdnější.

Na druhé straně jsou různí převážně levicoví aktivisté, kteří využívají současných vysokých cen nemovitostí k tomu, aby argumentovali pro vyšší daň z nemovitostí jako formu trestu, nebo aspoň v tom lepším případě těžkoruké pobídky k tomu, pronajímat momentálně prázdné byty. Od těchto lidí vesměs neuslyšíte ani píp k tématu “papírování jednoho činžáku v Hrdlořezích trvá deset let, bodejť by se to nepodepsalo na ceně bydlení”. Oni tomu, že by státní byrokracie mohla v jakékoliv situaci škodit, jaksi fundamentálně nevěří, a trh považují za ďábelský výmysl k poškozování potřebných lidí, kterým musí přiklusat na pomoc právě jen ten stát nebo jimi provozované neziskovky.

V téhle debatě se ale naprosto ztrácí jedna věc: co za ty daně vlastně dostáváme? Nikdo, ale opravdu nikdo, nepřetřásá veřejně otázku kvality komunální vlády, která je přitom v každodenním životě celkem podstatná.

V češtině nemáme žádný jednoslovný pojem pro anglické “governance”, který by byl pro naše ucho intuitivní. Můžeme říci “vládnutí”, ale to slovo zní jako pojem pro jakousi skupinu šedivých obleků shromážděnou v temné místnosti bez oken a rokující o utajovaných plánech, a nenese ten rozměr kvality služeb, čili toho, jak se pak v tom městě nebo státě reálně žije. Tak tedy říkejme “kvalita vládnutí”.

“Kvalita vládnutí” se nedá úplně jednoduše poměřit, ale stejně každý intuitivně víme, že jsou v ní značné rozdíly, a to jak na státní, tak na komunální úrovni. Pověst mimořádně schopného člověka míval třeba starosta Dolních Břežan Věslav Michalik, a upřímně to při návštěvě v té obci zcela zřetelně vidíte, i když on sám už nežije: tamní veřejná prostranství by neudělala žádnou ostudu ani ve Švýcarsku, které má skoro třikrát větší HDP na hlavu. Sáhneme-li hlouběji do historie, tak bývalý český starosta města Chicaga Antonín Čermák – o kterém mimochodem chystám kapitolu do Zapomenutých příběhů 8 – převzal město zamořené korupcí a mafií a během necelého roku jej postavil pevně na nohy, za což jej (krátce a tragicky) milovala celá Amerika.

Čermáků a Michaliků je samozřejmě málo a většina měst si nemůže dělat naděje, že by na ně natrefila. Ale daly by se eliminovat ty nejhorší případy, čímž by se průměrná kvalita vládnutí o něco zvýšila.

Náš stát rád sleduje řadové občany, i když s potěšením konstatuji, že odporný šmírácký systém eTurista narazil konečně na odpor i u vládních poslanců. Hlavní důvod, proč nás sleduje, je ten, že to jde. Představte si nyní, že by se situace trochu převrátila a my bychom mohli sledovat naopak určité parametry činnosti úřadů, třeba i jen těch komunálních. Například:

a) průměrné procento nesvítících lamp v obci,

b) průměrná doba čekání na tom či onom městském úřadě, který potřebujete navštívit,

c) každé zasedání zastupitelstva zaznamenané a nahrané na veřejný server, ideálně i s textovým přepisem rokování (to už dnes zvládne AI),

d) průměrná doba schvalování obecních projektů a extrémní případy,

e) průměrná cena různých oprav a stavebních záměrů, ve srovnání se zbytkem republiky,

f) nezávislé vyhodnocení kvality úklidu, stavu dlažby atd.,

g) průměrná doba čekání na místo ve školce, atd. atd.

h) a koneckonců by tam mohlo být i nějaké přímé hlasování občanů o spokojenosti se stavem obce, opakované dejme tomu každý rok.

Od těchto parametrů by se pak odvíjel občanský koeficient, kterým by se upravovala výška daně z nemovitosti, ať se to panu starostovi líbí nebo ne. U nejlepších obcí by klidně mohl být roven i dvojce, u těch nejhorších třeba i 0,33, ať ti občané aspoň ušetří, když už tedy mají mizernou radnici.

Výše vyjmenované body jsou uvedeny spíše namátkou a konečná sada kritérií by se asi musela různě měnit v čase, protože politika je nestabilní systém a lidé se jí všelijak přizpůsobují, někdy i dost nežádoucím způsobem. Ale vznikla by tím zpětná vazba mezi kvalitou místního vládnutí a mezi tím, kolik peněz mají ti politici v rukou, a zpětná vazba je pro stabilní fungování jakéhokoliv systému kriticky důležitá.

S určitým smutkem musím konstatovat, že zrovna Ostrava by potřebovala tento druh kritérií jako sůl, protože zdejší governance trpí věcmi, které jinde tak často nevidím. A to nejen na městské, ale někdy i na krajské úrovni.

Slavné jsou třeba zdejší chodníky, kdy “nejhorší chodník v celém kraji”, který se nacházel u základní školy ve Výškovicích, se teprve loni na podzim po desítkách let tichého chátrání dostal na řadu, co se oprav týče. Městská část Ostrava-Jih, za což ji musíme pochválit, aspoň aktualizovala tzv. pasport chodníků, což je mapa, která určuje stav jednotlivých chodníků v obci. Máte-li chvíli času, sami si proklikejte ty mapy, abyste viděli, kolik z nich je vyznačeno červenou barvou, indikující nutnost urychlené opravy. Je jich celkem dost, což odpovídá dlouhodobě zanedbanému stavu, který z těch ulic jako celoživotní chodec znám.

Nic takového by se v relativně bohatém státě, jako je Česká republika, dít nemělo – lepší chodníky než v Ostravě jsem viděl i v Užhorodě (před válkou; nevím, jak je to tam teď). Zrovna tento druh veřejné infrastruktury dokázala udržovat v dobrém stavu i římská nebo incká říše v časech, kdy neexistovala žádná stavební technika. Takže roku 2025 opravdu nemáme žádnou výmluvu, proč to u nás – v míru a prosperitě – neumíme udělat.

Podobný problém máme s veřejnými stavbami, které se strašlivě táhnou. “Černá kostka“, nová budova vědecké knihovny, se konečně včera začala stavět. Těším se na ni nezřízeně, protože na rozdíl od hospod je tu intelektuálních center celkem málo. Leč těším se na ni už od roku 2004, kdy se o ní mluvilo poprvé, a mezitím jsem stihl prošedivět. Toto je krajská investice, nikoliv městská, ale stejně je otřesné stavět jednu knihovnu, převážně hubou, skoro po čtvrt století. Kdyby takhle fungovali naši předkové, tak žádná Ostrava ani není.

Město podobným způsobem už asi 60 let plánuje tramvajovou trať na osmý obvod Poruby, která – jako všechny projekty v ČR – naráží na odpor NIMBYstů, včetně lidí, kteří tam vůbec nežijí (not-in-somebody-elses-backyard?). Je fascinující si uvědomit, že to už je asi sedmkrát delší doba, než Američanům svého času stačila na celý lunární projekt Apollo. Mohli bychom si odfrknout a ukázat na ty zlé NIMBYsty prstem, jenže úplně stejný právní rámec platí i v Praze, která dokáže poslední dobou stavět jednu tramvajovou trať za druhou, a to i ve velmi podobných podmínkách (existující sídliště, kde ta tramvaj jezdí lidem pod okny). Není to zkrátka jen otázka NIMBYistů, ale i schopností investora překonat jejich odpor.

A záměr ulice Nová Pivovarská v centru města, o kterém se taky mluví už plus mínus od začátku století, se nedávno opět vrátil na samotný začátek, zrušením smlouvy o přípravě projektové dokumentace. Zase jedno Apollo po našem způsobu, a to je přitom jedna jediná ulice. Kdybychom tímto způsobem chtěli letět z Ostravy na Měsíc, tak jsme zatím nedoletěli ani do Bravantic.

Mám rád svoje rodné město, ale to jeho vedení by zasluhovalo kus negativní zpětné vazby, a to průběžně, ne jen jednou za čtyři roky. Nejlíp se tady daří dělat vizualizace, a stránky fajnova.cz jsou také ambiciózními a zajímavými projekty přímo nacpané. Jestli se z nich ale ve slibovaném horizontu realizuje čtvrtina, tak budu příjemně překvapen.

Velmi rád bych jim tedy letos poslal jen polovinu té daně z nemovitosti, protože by to byla lepší zpětná vazba než jakýsi článek na blogu. Zejména, učinilo-li by něco takového několik desítek tisíc dalších majitelů místních nemovitostí. Leč jako občané takovou (legální) možnost nemáme.

Měli bychom ji mít. Pomohlo by to.

Hudební epilog

Při psaní tohoto článku na mě vyskočila tato píseň, a s ní i poněkud absurdní představa o vikinzích, kteří se při plánování svých nájezdů musejí řídit platnou legislativou a nejprve si v cílových obcích vyjednat parkování svých lodí.

Mimochodem, jedním z nejlepších vládců Anglie před normanskou invazí byl dánský viking Knut, který se nakonec ukázal být o hodně schopnější než domácí anglosaští panovníci. Pokud i negramotný nájezdník může v cizí zemi zavést dobrou úroveň governance, mělo by to jít i u nás.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.