Netroufám si posuzovat situaci v tomto konkrétním případě, který bude muset nějak rozpitvat policie a následně soudy. Je to ale zajímavý incident, protože poukazuje na výraznou slabinu v komerční medicíně: mezi pacientem a lékařem existuje informační asymetrie, která může na straně toho lékaře vést ke střetu zájmů. Pak je poslední pojistkou morálka, pokud ji ovšem dotyčný má.

Poslyšte tedy vyprávění o jednom případě zpoza velké louže. Nebo spíše o několika desítkách případů.

William Ecenbarger je novinář z Readers Digestu, který se vydal na “zubařskou odyseu” napříč Spojenými státy. Z telefonního seznamu si náhodně vybral 50 zubařů, objednal se k nim na kontrolu a nechal si doporučit potřebné zákroky.

Ecenbarger byl na cestu vybaven odborným posudkem několikačlenného konzilia, které se shodlo na tom, že jeden jeho zub potřebuje nutně zákrok, další je na hraně, ale celkově má jinak chrup v poměrně dobrém stavu. Poctivější lékaři na jeho cestě vesměs došli k podobnému závěru; patřil mezi ně například student třetího ročníku VŠ Larry Tran, který mu napočítal celkové náklady zákroku na 460 dolarů. Jeho učitel následně Tranovu diagnózu potvrdil. Dobrá zpráva: většina zubařů byla přiměřeně poctivá.

Ale ta nepoctivá menšina nebyla úplně malá. V řadě zavedených ordinací začali novému pacientovi doporučovat poměrně rozsáhlé a drahé zákroky, hlavně korunky. Čtyři zubaři mu doporučili 21 a více korunek a cenový rekordman z New Yorku (21 korunek a šest oprav) odhadl cenu této rozsáhlé práce na pěkných 29 850 dolarů. “Máte štěstí, že jste pojištěný!” Jiný rekordman, levnější, ale ještě radikálnější, mu doporučil zakorunkovat všechny zbylé zuby, tj. 28 kusů, ale protože byl z Tennessee, nevyšlo to zase tak draho, jen zhruba na polovinu toho, co v New Yorku. Inu, levnější nájmy se poznají… (Celý článek zde ve formátu PDF.)

Celkově 20 z 50 lékařů doporučilo novému pacientovi práce, které přesahovaly nezbytnou péči. Někteří jen hraničně, takže by šlo hovořit o přirozené odchylce odborného názoru. Ale jiní přitom zacházeli opravdu do extrémů, které už se nedají vysvětlit benigním “odlišným názorem”.

Právě na tuto “zubařskou odyseu” jsem si ihned vzpomněl, když jsem četl o tom ostravském případu, a právě proto nemůžu dopředu předpokládat, že jde o nějakou šikanu ze strany pacienta. Jsou bohužel i jiné varianty. U nás se obecně v medicíně netočí tolik peněz jako v USA, ale specificky ten segment elitní zubařiny pro vyšší střední třídu je také hodně komerční. Za několik implantátů dáte i v ČR balík srovnatelný s pořizovací cenou lehce ojetého auta. Je tam tedy prostor pro podobný střet zájmů jako v té Americe.

Osobně si myslím, že mě zubař nikdy nepoškodil, ale minimálně jednou jsem zažil dost podezřelé chování u jednoho ortopeda. Asi před sedmi lety mě bolelo koleno – dost na to, abych měl problém chodit po schodech; chvílemi jsem vysloveně kulhal. Rodinní příslušníci mi doporučili ortopeda s pěknou praxí a relativně slušnou pověstí. Ten mě vyšetřil asi za jednu minutu a řekl velmi autoritativně “to je prasklý meniskus, musí se to operovat, sestra vám dá termín”.

Nejsem příliš docilní jedinec a moje první reakce byla tak to prrr, to je docela vážný zákrok, do toho mě nedostrkáš úplně snadno. V hlavě mi zasvítila ještě jedna varovná kontrolka: věděl jsem totiž, že jedna osoba v mém okolí k němu chodí na placené injekce “mimo pojišťovnu”. I odmítl jsem zdvořile onen naléhavě doporučovaný zákrok a začal shánět jiné pracoviště, kde by mi k tomu řekli svoje.

Po nějakém čekání jsem se nakonec dostal do jedné větší nemocnice, kde mě vyšetřili trochu podrobněji. Ne zas nějak zásadněji, bylo to tak osm minut místo jedné, ale jejich závěr zněl takto: “Toto v žádném případě není meniskus, každý odborník by to měl poznat (opravdu to tak ten MUDr. řekl; věděl, že si jdu pro jiný názor), zkuste prostě více chodit a ten kloub se bude více přirozeně promazávat a mohlo by se to zlepšit. Kdyby ne, přijďte znovu, ale dejte tomu nejdřív nějaký čas.”

Dal jsem na jejich radu a během půl roku se situace opravdu výrazně zlepšila. Zlepšovala se i potom a dnes ani nepoznám, které koleno to bylo. Úplné uzdravení, po schodišti se za průměrný den proběhnu asi tak dvacetkrát, nahoru i dolů, a nic mě nebolí. Dívám se teď na svůj Garmin a ten mi tvrdí, že během posledního roku jsem nachodil 3927 kilometrů pěšky. Trochu to asi nadhodnocuje, ale těch 8-9 km denně je reálných. To by s roztrženým meniskem asi spíš nešlo, nebo by to minimálně muselo nějak bolet, na těch tvrdých městských chodnících dvojnásob. Nebolí, nevím o tom.

A tak občas na tuto epizodu vzpomínám a kladu si otázku: byl ten původní lékař jenom na omylu, nebo to byla ta horší varianta? Koneckonců, takový pacient s rozbolavělým kolenem po operaci by možná mohl kývnout na nabídku, že experimentální injekce jednou za čtvrt roku by mu mohla ulevit, ale pojišťovna to bohužel neproplácí, pane, však víte, jak to chodí, záleží na tom, kolik chcete investovat do vlastního zdraví.

Důvěru prostě ničím nenahradíš. Ale jak eliminovat ty nepoctivé hráče, to nemám zdání. Kdyby to byli výrobci pastiček na myši, eliminoval by je trh. U tak složitého oboru, jako je medicína, to ale tak jednoduché není.

Hudební epilog

Po vodě tedy nechodím, ale takovou ambici jsem nikdy ani neměl.

Zajímavé je, že velmi teoreticky by to přece jen mohlo jít – se speciálními botami a ve velmi snížené gravitaci. Bude-li jednou na Měsíci bazén, určitě to Měsíčňané budou zkoušet.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.