Nicméně přesto píšu tento otevřený dopis našemu armádnímu velení, protože mám za to, že uvažovat jen v intencích “kolik dronových specialistů potřebujeme na každém útvaru” v dnešní situaci nestačí. Podle mě potřebujeme pro dostatečné zvládnutí této zbraně něco navíc, a pojmenoval bych to něco “dronový Sokol”.

Jsem zvědav, jestli se tento text dostane k některému z oněch vysokých generálů, a co si o něm případně bude myslet…

Malý historický úvod, jak je na těchto stránkách zvykem. I ve středověku se totiž lze poučit. Oni ti lidé sice neměli po kapsách iPhony, ale hloupí taky nebyli, a často řešili podobné problémy jako my.

Anglie byla za vrcholného středověku jakžtakž dobře spravovaná a ne úplně chudá země. Jedním z nedostatků, kterým trpěla, byl ovšem nedostatek lidí. (Situace nikoliv nepodobná dnešní ČR, aspoň ve vztahu k našemu mocenskému okolí, že?) Dnes jsme zvyklí na to, že Británie a Francie mají zhruba stejný počet obyvatel, ale to tehdy rozhodně neplatilo; Anglie (bez Skotska, které bylo samostatným a často znepřáteleným státem) měla roku 1400 zhruba 2 miliony obyvatel, kdežto na území dnešní Francie žilo tou dobou skoro 17 milionů lidí a v Nizozemsku zhruba milion, tj. asi polovina co v Anglii samotné (dnes je poměr mezi UK a Nizozemskem přibližně 4:1).

Samozřejmě, ty středověké státy byly plošně menší než dnes, ale i tak měli Angličané v jakémkoliv konfliktu početní nevýhodu. V předmoderní době byla Anglie bažinatá, mokrá, neúrodná, až do 19. století tam běžně řádila malárie, a tudíž se tamní populace nemohla rozmnožovat ani zdaleka tak rychle, jako třeba v podstatně přívětivějším Středomoří. A anglický panovník tím pádem také rozhodně nemohl vést do boje tolik obrněných rytířů, jako jeho francouzský kolega. Na jednoho rytíře muselo vždy pracovat určité množství poddaných, a ti poddaní prostě nebyli, respektive bylo jich málo.

Angličtí králové na toto reagovali určitou demokratizací armády, kdy už roku 1285 nařídil král Eduard I. zřídit v každém městě terče pro nácvik střelby z dlouhého luku (Statute of Winchester). Jeho potomek Eduard III. pak roku 1363 vysloveně nařídil všem anglickým mužům, aby se o neděli věnovali cvičné lukostřelbě, čímž si vytvořil poměrně velkou rezervu lučištníků pro účely stoleté války, která tehdy zrovna zuřila. A protože domácí materiál na luky začal brzy docházet (Anglie má málo lesů a ještě méně tisů, stromů nejvhodnějších pro výrobu dlouhých luků), dostaly lodi připlouvající do anglických přístavů povinnost dovézt čtyři lučiště na každou tunu zboží.

Víceméně každý, kdo dával v dějepise pozor, asi tuší, jak zle Angličané zatápěli za stoleté války daleko větší a (papírově) silnější Francii; toto byl jeden z důvodů, proč se tak dělo. Silná orientace na lučištnictví měla i svoje nevýhody, hlavně daleko později v 16. století, kdy už kontinent dávno přešel na palné zbraně a Anglie, se svojí pečlivě vybudovanou lukostřeleckou infrastrukturou, váhala ten krok udělat také.

Ale v pozdním středověku byla právě tato “demokratizace” anglické armády zásadním krokem pro to, že se z ní stal evropsky důležitý hráč. Skoro každá ztráta, kterou anglické lučištnické oddíly v boji utrpěly, se dala snadno nahradit z početných civilních rezerv. Nic podobného se o železných pánech říci nedalo, ať už bojovali pod jakoukoliv zástavou. Vypiplat rytíře trvalo dlouho, nemohl se věnovat výcviku jen v neděli, a středověká ekonomika jich unesla jen extrémně omezené množství.

Podívám-li se nyní na rok 2023 a konkrétně české poměry, dávalo by smysl ustanovit něco jako “dronový Sokol”, případně “dronový Svazarm”. Nikoliv povinně, nejsme ve středověku, ale jako zájmovou aktivitu. Postavenou velmi analogicky k tomu, co zavedli angličtí králové.

Zkrátka: celoplošná, státem podporovaná organizace, kde se děcka a jejich tátové (možná i některé dobrodružné maminky) ve volném čase učí létat s drony, opravovat drony, upravovat drony, pořádají soutěže v létání s drony za každého počasí atd. Polabáci by si občas mohli s odborným doprovodem vyjet třeba do Jeseníků, aby zjistili, jak jinak se dron chová v horském počasí a horských větrech, a naopak. Možná i k nějakému spřátelenému moři by se dalo jezdit, po dohodě s Poláky, Litevci, Finy atd.; ti by si výměnou rádi vyzkoušeli to naše horské prostředí.

O tuhle síť klubů by pečovalo pár set vojenských specialistů, včetně veteránů (toto je docela dobrá práce pro veterána, který už třeba kvůli zraněním nebo věku nemůže podávat plný výkon, a přitom by rád dál pomáhal zajistit obranyschopnost vlasti). Ti by zajišťovali nezbytnou odbornou úroveň a kontakty. Významnou část nákladů by si přitom pokryli samotní “koníčkáři”, protože jak jednou lidi nadchnete pro určitou aktivitu, začnou se překonávat: vodákům a kytaristům taky stát nemusí platit jejich rafty a kytary. A, co bychom si povídali, létat s drony je celkem sranda a hodně lidí už tak činí teď, ve svém soukromém čase. Ty by stačilo podchytit a nalákat je třeba na zajímavější drony, větší komunitu a různorodější zážitky.

Nu, a v momentě, kdy by šlo do tuhého, by tento stát měl k dispozici velmi početnou zálohu lidí, kteří umějí přesně to, co je potřeba, a navíc celou na to navázanou logistickou infrastrukturu (know-how, náhradní díly, dodavatelské firmy, opraváře, designéry atd.) Nemuselo by nutně jít jen o válečnou krizi, drony se koneckonců dají použít i v případě přírodních katastrof.

Co na to říkáte, generálové? Toto se dá technicky i prakticky udělat, a snad by to ani nezabíhalo do nějakých mnohamiliardových částek. Samozřejmě není možné vycvičit 10 000 tankistů a mít pro ně v záloze tanky. Na to dnes nemáme kapacity. Ale deset tisíc dronařů – nadšenců, na které máte v případě nouze telefonní číslo, to by se během několika let nasbírat dalo.

A tahle civilní rezerva by se jednoho dne mohla proklatě hodit, podobně jako se kdysi anglickým králům hodili ti jejich lučištníci.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.