Bude to dlouhý článek, protože těch relevantních témat je dost. Zároveň se ale pokusím vystříhat veškerých proroctví, co teď Trump udělá, protože to se v téhle nové době nevyplácí. Každý den se situace může převrátit vzhůru nohama, a je celkem příznačné, že od doby, co jsem tenhle článek začal psát, byla ta cla na většinu zemí světa zase pozastavena, kdežto na Čínu zvýšena. Připravovat teď článek celý týden, to je zkrátka hazard 🙂

Zastavení první: deficity. Je patrné, že výše těch Trumpových cel je matematicky odstupňována podle toho, jak velký obchodní deficit mají USA s danou zemí, ale pouze v obchodu s hmotným zbožím, nikoliv ve službách. K tomu se ještě dostaneme v zastavení druhém, ale nejdřív bychom měli probrat samotný pojem deficit. To je pojem, který ve spoustě lidí vyvolává instinktivní pocit něčeho špatného, deformovaného, nežádoucího, negativního…

No, jako vždycky přitom záleží na kontextu. Světová ekonomika je složitá a z deficitu s jednotlivými zeměmi se těžko posuzuje celkový obrázek globálních obchodních vztahů.

Aby bylo patrné, co tím myslím – omezíme-li se na obchody mezi lidmi, tak, milý čtenáři, pokud sis ode mne někdy koupil Zapomenuté příběhy, tak jednak jsem ti velmi vděčen za tvoji podporu mého psaní, a pak máš také vůči mně obchodní deficit. Protože velmi pravděpodobně jsem si já nekoupil nic od tebe, tudíž ty peníze v našem vztahu proudily jen jedním směrem a zboží (knihy) druhým.

Pokud jsi navíc náruživý čtenář a máš doma těch knih stovky, tak máš zároveň obchodní deficit vůči stovkám dalších spisovatelů a vydavatelství, aniž by tě to přitom nějak bolelo. (Předpokládám, že nejsi až tak náruživý, že bys kvůli tomu zanedbával jídlo, léky a platby za elektřinu…) Dokonce i pokud jsi multimilionář a já ne, pořád máš po tom nákupu Zapomenutých příběhů vůči mně obchodní deficit, aniž by to nějak vypovídalo o mém a tvém osobním blahobytu.

Pokud by někdo prohlásil tento druh “knižního deficitu” za fundamentálně nespravedlivý, dala by se situace řešit v podstatě jen tak, že by si svoje knihy musel psát a tisknout každý sám, a sám by si je také po napsání četl, nebo by existovala nějaká povinnost kupovat si od sebe knihy navzájem, aby vzájemná výměna zboží zůstala vyrovnaná. Očividně by to byl Kocourkov, řečeno velmi slušně. Nějaká míra specializace dává smysl, mezi lidmi i mezi státy.

Podobný druh deficitů vzniká i v mezinárodním obchodu. Dokonce je běžné, že vzniká mezi zeměmi, které se navzájem sotva znají a nemají skoro žádné vztahy, někdy na to stačí akce jednoho šikovného obchodníka.

Kdyby se někde na Islandu zničehonic zamilovali do Milerova krtečka a začali u nás nakupovat ty roztomilé plyšáky po tisících, tak jim vznikne obchodní deficit vůči České republice. A těžko jej nějak vyrovnají. Mohli by nám nabídnout svoje sušené tresky, ale jak znám Čechy, ti se do islandských sušených tresek nezamilují, a do hákarlu, což je tamní pochoutka z napůl shnilého žraloka zakopaného do země, už vůbec ne.

Ale pozor: Islanďané si můžou ten krtečkový deficit kompenzovat někde jinde, třeba vývozem zpracovaného hliníku do jiné země, což je jeden z islandských exportů. Právě proto, že ty obchodní vztahy nejsou jen dvoustranné, ale zahrnují stovky různých států a firem, se z deficitu mezi dvěma entitami nedá nic moc posuzovat globálně. Poměrně snadno se do deficitu dostanete například tím, že vyrábíte drahé výrobky, které někde ve Vietnamu umí levněji – jenže ty drahé výrobky zase běžně kráčejí ruku v ruce s vysokými mzdami, což se zaměstnancům obvykle líbí.

Zastavení druhé: zmínili jsme se, že cla se týkají obchodu s hmotným zbožím, nikoliv se službami. To už je politické, nikoliv ekonomické rozhodnutí. USA mají, globálně vzato, vysoký deficit v obchodu se zbožím (122 miliard dolarů v únoru 2025), ale co se služeb týče, jsou naopak čistým vývozcem, i když s výrazně menším přebytkem (24 miliard dolarů v únoru 2025). Přitom pozor na to, že leckdy se ty dvě kategorie nedají ani úplně čistě oddělit. Prodá-li Apple zákazníkovi v cizině nějaký iPhone nebo iPad, je to prodej zboží, ale vybírá-li pak poplatek z jeho nákupů softwaru na Apple Store, už jsou to služby. Můžete to papírově účtovat do jiných kolonek, ale očividně spolu ty dvě věci souvisejí – a zejména: ani jedna by nemohla pořádně existovat bez té druhé.

Politický rozměr tohoto umělého rozdělování je hlavně v tom, že služby se víc produkují ve velkých městech, která v USA vesměs volí demokraty, kdežto hmotné zboží spíš v “červených” státech volících republikány. Jelikož přirozeným instinktem politiků je odměňovat svoje příznivce a trestat své protivníky, soustřeďuje se Trumpova administrativa spíš na tu “tovární” sféru – jestli jí to ovšem pomůže, toť otázka pro zastavení třetí.

I tady má ale současná americká vláda určitý vnitřní rozpor, který se navenek projevuje hlasitými výměnami názorů mezi Elonem Muskem a Peterem Navarrem, a který oslabuje její vyjednávací pozici.

Tentokrát totiž kalifornský technologický sektor před volbami podpořil Trumpa, a jeho produktem jsou převážně služby, které by tito miliardáři nejraději exportovali bez větších obchodních bariér do celého světa. Jelikož jejich firmy jsou bohaté, mohou si dovolit kratší obchodní válku, ale dlouhá by i pro ně byla problémem. Z této strany tedy určitě bude vznikat tlak na to, aby světové hádky kolem cel nebyly příliš dlouhé.

Není ovšem nijak jasné, zda vyhrají “Navarrovci” nebo “Muskovci”. Trump sám nepatří nijak zjevně ani k jednomu z oběma táborů a naklání se chvílemi sem, chvílemi tam.

Zastavení třetí: je možno skrze cla vyvolat reindustrializaci země, ze které ten průmysl mezitím do značné míry zmizel? Koneckonců je viceprezident J. D. Vance potomkem “vidláků” (hillbillies) z oblasti Appalačského pohoří, která byla odlivem průmyslu do ciziny těžce postižena, a napsal široce čtené paměti o tom, jak ten post-industriální život vypadá. Kdyby se Trumpově administrativě podařilo americký průmysl oživit, získala by mezi svými voliči velké, významné plus.

Jenže to bude těžké, zvlášť v prvovýrobě. Ony staré továrny už vesměs neexistují, nebo z nich zbyly jen rezavé haly vhodné leda na odstřel. Bylo by potřeba postavit nové, odpovídající současné úrovni techniky – ale to je poměrně velká investice, která bude vyžadovat značně dlouhou amortizaci. Než se ty náklady na nové továrny vrátí, uplyne třeba 10-15 let, někdy i více. Chemické továrny, ocelárny, ropné rafinerie – tam je leckdy i patnáct let málo.

A patnáct nebo dvacet let “klidu na práci”, to je něco, co nemůže garantovat ani Trump, ani nikdo jiný. Nálada voličů je vrtkavá a těžko odhadnete, kdo bude za patnáct let prezidentem a jaké bude mít priority – stačí se podívat na posledních patnáct let a na to, jak moc pomyslné “kyvadlo” v politice létalo mezi různými extrémy. Někdy v roce 2035 můžou být u moci zcela jiní lidé, které budou zajímat zcela jiné věci, a místo cel pomáhajících vašemu průmyslu můžou naopak zavádět nějaké mimořádné daně, které vás potopí. Uhlíkové, dusíkové, pámbuvíjaké. Zkrátka, provádět v současné době velkou investici do prvovýroby ve vyspělém světě je docela riskantní podnikatelský záměr. Politické prostředí demokratických států, s jeho prudkými pohyby nálad a preferencí, tomu není nakloněno.

(V o něco lepší situaci jsou výrobci součástek apod., takové ty “montovny”, jak se říká. Příslušné obráběcí stroje lze snáze přestěhovat z místa na místo, protože nebývají tak velké, a většinou ani tolik závislé na těžbě surovin.)

Leč je tu ještě jedna věc, která činí reindustrializaci ve vyspělém světě velice obtížnou, a tou je změna složení pracovní síly. V momentě, kdy se nějaké odvětví odstěhuje z daného regionu, začnou běžet pomyslné “hodiny opotřebení”: jak roky jdou, staří veteráni daného oboru umírají (a s nimi i spousta know-how potřebného k úspěšnému provozu), mladší veteráni stárnou, a nikdo nedoškoluje a nepřipravuje pro dané profese mládež. Odumírá i podpůrný logistický řetězec, protože na “velké fabriky” typu oceláren jsou navázány stovky menších firem dodávajících různé specializované nástroje, suroviny, služby atd.

Zrekonstruovat celý tento řetězec zpátky je piplačka, a uplynulo-li od jeho zániku třeba třicet let, těžko pro něj najdete zaměstnance. Šedesátiletý hutník, který nostalgicky vzpomíná na záři odpichů tekuté oceli, sice ještě třeba žije a má i volební právo, které také využívá v souladu s tou svojí nostalgií – ale to neznamená, že i kdyby se ta vysoká pec znovu postavila, že by byl ochoten (a zdravotně vůbec schopen) tam zase nastoupit do práce.

A mladší generace už – kromě toho, že jí schází potřebná kvalifikace, protože všechna příslušná odborná učiliště se dávno zavřela – má zcela jiné představy o životě. Dneska je to asi na pravici “politicky nekorektní”, protože se hodně pravicových myslitelů shlédlo v uctívání všelijaké symbolické mužnosti, na kterou předtím tolik plivali pokrokáři, feministky atd. – ale i když je průmysl nepochybně “symbolicky mužný”, stejně ta práce v něm je těžká, leckdy hnusná, a dost často i životu nebezpečná. Tady v Ostravě máme na fakultní nemocnici velké popáleninové centrum nikoliv proto, že by to zdejší lékaře extra bavilo, ale proto, že ty hutě a doly mu svého času dodávaly nové pacienty zcela spolehlivě; a to byli přitom ti, které z těch nehod dovezli ještě v živém stavu. Na specializovaném webu Zdař Bůh je k nalezení důkladná sbírka československých důlních katastrof, ze které si uděláte bližší představu o tom, jak často fárala s horníky dolů i smrtka, a to je přitom jen jedno z mnoha odvětví těžkého průmyslu.

Osobně nevěřím tomu, že by se kdekoliv ve vyspělém světě nějak moc mladých lidí hnalo do práce, jejímž výsledkem budou zaprášené plíce a kterou provází nezanedbatelné riziko, že v případě nějaké nehody na pracovišti z vás bude škvarek. Tento druh pracovních aktivit se z vyspělého světa přestěhoval do toho rozvojového nejen kvůli mzdám a znečištění přírody, ale i proto, že tam je dost lidí, kteří nemají lepší alternativu, jak si vydělat na živobytí, a tudíž takové práce brát musejí. To svého času platilo i u nás, bída v průmyslových oblastech bývala velká, a lidí ochotných riskovat vlastní život a zdraví tím pádem hodně. Dneska to v bohatších státech neplatí a ta ochota tam taky co? Nebude.

Jinými slovy – pokud vůbec nějaká reindustrializace, tak “robotická”, kdy drtivou většinu té skutečné dřiny odvedou stroje, a personál je obsluhující má vesměs vysokoškolské vzdělání. Ale ty časy, kdy tisíce modrých límečků dorážely plnými autobusy na šestou ráno k pecím a důlním vozíkům, ty jsou fuč asi už nenávratně: stejná historie, jako kdysi napudrované paruky knížat a lesklá brnění rytířů.

Čtvrté zastavení: vedlejší efekty cel. Pakliže nedokážete rychle nahradit zahraniční produkty svými, dá se čekat inflace.

Cla nejsou embargo, neznemožňují dovoz daného zboží, pouze jej prodražují. Potřebujete-li tu ocel nutně, a domácí oceli není na trhu dost, dovezete ji se skřípáním zubů z té ciziny a zaplatíte za ni o X procent víc. Načež se ten příplatek pokusíte přenést na koncového zákazníka.

Pokusíte píšu proto, že rozhodně neplatí, že zákazník si odnese celou “přirážku” na účtu. Něco se dá pokrýt snížením zisku, něco snížením kvality. Ale někde se to clo projevit musí, a víceméně je pak jenom otázka, jestli budou nespokojení koncoví zákazníci nebo ti kapitalisti, kteří přijdou o zisk. Oboje je z hlediska politiků, sedících momentálně v úřadech, dost nepříjemné. Obyvatelstvo přímo nenávidí inflaci, dokonce i krátkou, a taková cena vajec sehrála v předvolební kampani amerických republikánů značnou roli. A nespokojení boháči mají vesměs k dispozici dost účinné páky, jak tu svoji nespokojenost dát najevo.

V České republice jsme měli podobnou situaci, kdy koalice SPOLU před volbami roku 2021 hodně mluvila o Babišově drahotě, aby pak po nástupu k moci zjistila, že ten problém není zase tak jednoduché zkrotit, a že z Babišovy drahoty se jim přímo pod rukama stává Fialova drahota, která jim teď visí kolem krku před dalšími volbami.

Toto je podle mě asi nejvýraznější limitující faktor současných Trumpových celních manévrů. Budou-li vysoká cla v platnosti dlouho, začne zdražovat zboží. A začne-li zdražovat různé zboží, začnou být voliči nespokojení, a začne se to také projevovat ve výsledcích konkrétních voleb. V USA se pořádně někde o něčem hlasuje (státní volby, federální volby, místní volby, různá referenda, navíc se v mnoha místech volí i soudci a prokurátoři), takže případná nespokojenost se projeví daleko dříve než ve volbách do Kongresu roku 2026 (“midterm elections”).

Páté zastavení – “logistika” celého vyjednávání. Existuje takové vojenské rčení, že kdo brání všechno, nebrání nic, a dost podobný efekt se dá čekat u globálních cel. Jestliže uvalíte cla na 150 různých protistran, které vám vzápětí začnou telefonovat s tím, že je potřeba se co nejdříve sejít u jednacího stolu … no, tak máte na krku 150 různých vyjednávání naráz.

Přitom je to docela odborná práce, která rovněž potřebuje odborný personál. Kolik těch lidí v tom Washingtonu je? Ani ten “hluboký stát”, který Trumpovi lidé nemají rádi, není až tak hluboký, aby lusknutím prstů vygeneroval stovky specializovaných ekonomů a právníků pro celní vyjednávání. I to může být důvod, proč byla ta cla opět o 90 dní odložena – bylo by s nimi příliš mnoho práce naráz, a lidi na takovou práci zkrátka nejsou. Nemusí to být poslední odklad, už jich bylo několik.

Z toho ovšem plyne, že v celém tom “brokovnicovém výstřelu” se musejí skrývat nějaké priority, a podle toho, jak se ta situace zatím vyvíjí, je tou prioritou nejspíš Čína. A všichni ostatní, od EU až po jakési ostrovy obydlené pouze tučňáky, jsou nejspíš sekundární cíle, se kterými ta Amerika nechce přímo bojovat, jenom si je nějak “navolnit” do budoucna.

Co je ale přesně cílem v tom boji s Čínou? Mám pár hypotéz, ale to už je na další článek.

Hudební epilog

Tentokrát bych rád pozdravil svého kolegu z katedry algebry, který v této skupině hraje.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.