Buď se bude jednat o něco naprosto ojedinělého, co se stane jednou za století. Něco jako šílený čin Olgy Hepnarové, která v roce 1975 úmyslně vjela nákladním automobilem do skupiny lidí.

Nebo se to také může stát součástí kultury a zvyklostí, jak k tomu došlo v USA. Každý tam ví, že když mladý muž nezvládá život a když se cítí hodně špatně, může to vyřešit tak, že postřílí spolužáky nebo náhodné lidi.

Kterým směrem to půjde? A co o tom rozhodne? Je možné to ovlivnit? Samozřejmě, že ano!

Prvním pokusem další dění ovlivnit je dopis studentů filosofické fakulty. Jejich logika je jednoduchá: Když policie nedokáže lidi ochránit, tak jim zabraňme, aby se chránili sami. Vlastně by nebylo překvapující, kdyby chtěli střelbě zabránit přísunem migrantů nebo zavřením nějaké elektrárny. Projevili se přesně tak, jak se od takových lidí dá čekat, a dál se tím nemusíme zabývat.

Doufám, že v policejních kruzích poběží diskuze o řešení krizových situací a o tom, jak zlepšit připravenost. Připomínám svého přítele, česko-izraelského bezpečnostního experta Davida Bohbota, který už několik let varuje, že česká policie je zoufale nepřipravená na jakýkoliv útok. Jenže kdo by ho poslouchal.

Nicméně jádro problému je někde jinde. A sice v tom, že když zešílí mladý muž vybavený osobní energií, vysokou inteligencí, kreativitou, odhodláním a schopností učit se, a když ten mladý muž má dost času, je vysoké riziko, že překoná jakékoliv bezpečnostní opatření. Seberete mu pušku? Obstará si novou na černém trhu. Nebo si doma vyrobí výbušninu. Nebo tu jsou náklaďáky. Nebo javeliny a lehké protiletadlové zbraně původně určené pro Ukrajinu. A tak dále. Pokud takových šílenců budou stovky, statistika je neúprosná. I když vaše ochrana zachytí 99% útočníků, čas od času k nějaké vraždě dojde.

Média občas citují jednoho postaršího amerického šerifa, který se prý měl vyjádřit: „za mého mládí byla puška v každém autě, a nebyly střelby ve školách.“ A v tom to je. Západní společnosti začaly produkovat nový typ psychických poruch.

Chceme-li zabránit dalším vraždám, musí úsilí směřovat právě sem.

V první řadě musíme porozumět tomu, jak ty poruchy vlastně vznikají. Čistě intuitivně se zdá být část příčin jasná. Vyrostla generace neschopná snášet jakoukoliv frustraci a jakékoliv omezení. Záležitosti, se kterými se předchozí generace bez problémů vyrovnaly, jsou  najednou pociťovány jako nesnesitelné.

To je samozřejmě živná půda pro nejrůznější sebevražedné jednání, pro růst nenávisti ke svým nejbližším a celkovou sebedestruktivnost. Někdy se projeví „jen“ podporou migrace, jindy hromadnou vraždou. Většina sněhových vloček to zvládne i bez vražd, ale statistické riziko roste.

To je ovšem jen předběžný názor. Potřebujeme tomu rozumět detailněji. A také porozumět mechanismům, které to způsobují. Možná to bude chtít změnit poměry na školách. Možná bude zapotřebí, aby si každé dítě vyzkoušelo, jaké to je dostat špatnou známku a tvrdě dřít na nápravě. Možná to bude chtít celkovou změnu poměrů na školách. Možná i povzbuzovat rodiny k jiným výchovným vzorcům. Nejspíš rázně zastavit celý ten povyk kolem „toxické maskulinity“ a zavřít genderová centra. Možná něco jiného.

Rozhodně je na místě znovu otevřít otázku fanatického tažení proti i těm nejmenším fyzickým trestům. Netvrdím, že je v tom všechno, nicméně nelze nevidět, že s vymýcením fyzických trestů prudce stoupla četnost psychických poruch u dětí a mladistvých. Souvisí to? Nikdo to neprozkoumal. Další takovou oblastí je zpochybňování pohlavní identity děti. Tam souvislost s nárůstem psychických poruch existuje zcela jistě.

Financujeme nepřeberně humanitních fakult, nespočetně psychologů, antropologů, andragogů a dalších humanitních expertů – konečně by mohli dělat něco užitečného.

Pak je tu otázka psychologického poradenství a psychiatrické péče. To nějak funguje, ale otázka zní, jestli by nemohlo fungovat podstatně lépe. Je čas říct, že to není jen otázka toho, že si nějací rozmazlenci vymýšlejí, ale že nezvládnuté psychické problémy mohou ohrožovat i okolí pacienta. Je taky nejvyšší čas zbavit se módních představ  o tom, že rozdíl mezi psychickým zdravím a šílenstvím je jenom sociálním konstruktem nebo dokonce o tom, že se má společnost přizpůsobovat bláznům (místo, aby se léčili). Ostatně, o reformě psychiatrie se mluví už celou generaci.

A za třetí. Jakkoliv každý případ jedinečný, hodně z nich něco společného. Mladý muž propadá depresím, a to z pravidla z malicherných důvodů, kterým by se o pár desítek let později smál. Kdyby se toho dožil. Jenže to v té chvíli nevidí, deprese se prohlubují, začíná nenávidět své okolí. Někdy se do toho ještě připlete ideologie, někdy ne, ale to není to nejdůležitější. Mladý muž zpravidla vydává dostatek signálů, aby si toho mohl někdo v jeho okolí všimnout. Jenže žije v prostředí, kde se lidé navzájem naprosto detailně špiclují, aby odhalili něco proti politické korektnosti a mohli uspořádat štvanici. Kdyby někde použil slovo „negr“, to by se řešilo okamžitě. Ale jenom deprese se znaky podobnými depresím jiných masových vrahů? I tady je nejvyšší čas říct, že ignorované psychické problémy nás ohrožují víc než nesprávný názor na Vladimíra Putina.

Co bychom dnes dali za to, kdyby místo útoku pobíhal s ruskou vlajkou.

Takové by měly být tři linie obrany proti hromadným vraždám. A samozřejmě k tomu vhodná bezpečnostní opatření. Ale nečekejme, že vyřeší všechno. Konec konců, máme tu příklad města Londýn, kde nemůžete mít ani šroubovák, a přitom je to místo nejčetnějších útoků nožem v celé Evropě.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.