Nicméně omezíme-li se na univerzity, strany, odbory, města, firmy, spolky, církve a podobné organizace, které by za instituce označil intuitivně každý, vzniká v souvislosti s Acemoğluovou teorií jedna praktická otázka: jak tedy zajistit jejich obměnu nebo výměnu? Koneckonců lepší sadu institucí není možno získat jinak, než zánikem těch nejhorších.

Lidé jsou smrtelní, což zajištuje jejich obměnu celkem automaticky. Organizace nikoliv: nejstarší firma na seznamu nepřetržitě existujících světových firem je jakási japonská stavební firma založená roku 578 (ne, nechybí tam jednička), tedy v době, kdy Mayové stavěli své pyramidy a zrovna umřel Mohamedův dědeček. Solidní výdrž, klobouk dolů.

Firmy aspoň mohou zkrachovat, čímž se trochu pročišťuje trh. U většiny organizací to ale není běžný jev, nebo nevede k jejich zániku; různé státy udělaly bankrot už mockrát, a pořád jsou na mapě zhruba tam, kde byly. Instituce menší než je stát sám… no, teoreticky je můžete zrušit zákonem. V praxi tomu budou ty instituce klást zuřivý odpor. I ta nejmíň užitečná nebo dokonce nejvíc škodlivá instituce někoho zaměstnává a má nějaké vedení, které požívá určitou prestiž z toho, že něco vede. Kdo si chce nuceně hledat novou práci a přijít o prestiž? Víceméně nikdo. Z čehož plyne, že může-li se ta organizace určená ke zrušení nějak bránit, bude se bránit ostošest.

(Banální příklad: Česká pošta. K prosperitě má stejně daleko jako třínohá kobyla k vítězství ve Velké pardubické, ale pořád trvá, trvá a trvá.)

Typická situace, ve kterých se potrefené organizace svému zrušení bránit nemohou, je revoluce, případně konečná fáze války: dobytí země nepřítelem nebo naopak jeho úspěšné vyhnání. Všimněte si, kolik současných státotvorných prvků (nejen v ČR) vzniklo právě v důsledku takových událostí. Patří do toho i různé mezinárodní smlouvy uzavřené po roce 1945.

To má jeden krutě ironický důsledek: s klesající frekvencí takových událostí zároveň klesá počet příležitostí, kdy zrušit nějaké nefunkční instituce a zavést jiné.

Narazil jsem před časem na znepokojivě realistickou myšlenku, že vysoké množství dysfunkčních států v dnešním světě je právě důsledkem toho, že dnes jim téměř nehrozí „prosté a sprosté“ dobytí ze strany nějakého bezskrupulózního souseda. V neklidném 18. a 19. století to byl reálný existenční problém, a slabší státy, které se nedokázaly takovým útokům ubránit (např. Polsko-litevská konfederace), opravdu zmizely z mapy. Dnes může klidně existovat i Zimbabwe zdevastované vládou Roberta Mugabeho, aniž by se po něm sápaly různé sousední Mosambiky a Zambie.

Dokonce ani na tom Blízkém východě už nepanuje příliš velká touha si navzájem odtrhávat různé kusy území, která ještě v 80. letech panovala (anexe Golan). Takový Libanon je víceméně prázdná skořápka státu, na jehož teritoriu nyní Izrael vede válku s něčím-jako-státem jménem Hizballáh. Ale ani v případě, že se Izraelcům podaří ten Hizballáh rozdrtit, se nedá čekat, že by to území vyčištěné od Hizballáhu anektovali a tím za něj přijali zodpovědnost. Nestojí jim to za to.

Revoluce a války jsou každopádně špatné způsoby, jak měnit instituce. Jednak většina revolucí a všechny války jsou násilné, a umřít při nich můžou právě tak ti nejlepší jako ti nejhorší lidé; jednak nikde není garantováno, že ty nové instituce nebudou ještě horší než to, co bylo předtím. Carská říše roku 1913 byla proti Stalinově Sovětskému svazu téměř liberální stát, i když vojensky nepochybně slabší. A Íránská islámská republika je proti vládě svrženého šáha Pahlavího čirý horor.

Rozhodně by měl existovat nějaký lepší způsob, pokud možno nekrvavý a nepřipomínající tolik onu šílenou ruletu, která se prý hraje s jedním nábojem v bubínku revolveru.

Minimálně jeden takový způsob existuje, jenom se v Evropě prakticky nepoužívá, i když je odvozen od určitých starořímských pravidel: zakládat instituce nebo schvalovat nové zákony na dobu určitou. V Americe se tomu říká „Sunset Provision“, a praktikuje se jak na federální (omezeně), tak na státní (častěji) úrovni.

Silný „princip zapadajícího slunce“ se vyskytuje například v texaské ústavě, která od roku 1977 obsahuje ustanovení, že každá texaská státní instituce s výjimkou několika málo specifických typů (soudy, ústavou dané orgány, univerzity) zanikne nejpozději 12 let po svém založení, pokud texaský kongres neprodlouží její trvání novým zákonem, maximálně opět o 12 let. Na výše odkázaných stránkách texaské vlády se chlubí, že tento mechanismus už od svého zavedení vedl ke zrušení 95 úřadů.

Toto „převrácení poměrů“ je velice chytré. Místo toho, aby úřady existovaly takříkajíc ze setrvačnosti na dobu neurčitou a jejich počet pozvolna bobtnal, musejí každých dvanáct let obhajovat svoji potřebnost, jinak automaticky zaniknou. To je nutí k tomu, aby něco dělaly a dokázaly předložit výsledky své práce k posouzení. A dvanáct let je dost dlouhá doba na to, aby se složení legislativního sboru dostatečně změnilo: noví členové budou třeba mít jiné názory, než měli ti předešlí.

Tenhle ústavní dodatek by se mi v české ústavě velice líbil. Umíte si představit, kolik různých podivných organizací typu Úřadu pro hospodářskou úpravu lesů (UHÚL) by vzal čert? Dost možná bychom nakonec ještě měli … ó hrůzo nevýslovná … vyrovnaný rozpočet nebo dokonce rozpočtový přebytek.

Mimochodem, zrovna Texas hospodaří s přebytkem systematicky a za rok 2023 dosáhl rekordního přebytku 32,7 miliard dolarů; nevědí přesně, co s ním. To jsou starosti, které bych České republice přál. To jsou starosti, které máte, dokážete-li rušit přebytečné instituce včas.