Psychologové vědí, že takový pocit je normální. To, co je teď, to bude už navždy, domnívá se mozek. Když jsem v euforii, mám v té chvíli pocit, že podobně skvělý a euforický bude celý další život. Když jsem v depresi, tak mám pocit, že budu celý zbytek života prožívat tu stejnou depresi. Proto se páchají sebevraždy. Ve skutečnosti by ta deprese po čase odezněla, jenže to si sebevrah nedokáže uvědomit.

Důležité je uvědomit si, že se jedná o iluzi, která je chybná v mnoha směrech. Chybná je například představa, že vzniká něco naprosto stabilního. Absolutně stabilní společnosti dokáže vytvářet islám, ale nikoliv liberální oligarchie (nová aristokracie). Například proto, že cokoliv ustaví, to okamžitě zničí v honbě za stále většími korporátními zisky a stále novými granty.

O naprosto stabilní společnosti vypráví také  konspirační teorie. Třeba ta, že podvodníček  jménem Klaus Schwab se vzhlédl v předmarxistickém utopickém socialismu, chce ho nastolit na celém světě a má k tomu dostatek moci. „Nebudete nic vlastnit a my se o vás postaráme tak, že budete šťastni,“ měl údajně Klaus Schwab prohlásit. Ve skutečnosti nelze takový jeho výrok nikde dohledat.  Stejně tak neexistuje ani zkrácená verze “nebudete nic vlastnit a budete šťastni.” Uvědomujete si ale, že by tato jeho koncepce vyžadovala přimět současné největší boháče, aby se vzdali ambic na další zvětšování majetků? Je to realistické?

V naší části světa je tomu už od 18. století tak, že ty nejstabilnější politicko-ekonomické režimy vydrží 20 – 30 let. I komunistický režim, který vydržel čtyřicet let, se fakticky skládal z minimálně dvou režimů s různými charakteristikami.  I v Rakousku (později Rakousku-Uhersku) se fakticky vystřídalo několik režimů, které označujeme podle jmen premiérů.

Zmíněných 20 – 30 let se ovšem týká těch nejschopnějších. V případě současné oligarchie je realistická doba mnohem kratší. Řekněme 10 let.

Podle všeho tedy nehrozí tisíciletá vláda Markéty Pekarové a jí podobných. Co opravdu hrozí, je stagnace, bída, zaostalost a tupost. Hrozí, že se naše země dostane do stavu, kdy fabriky a elektrárny přestanou fungovat a nebudou zdroje na stavbu nových. Hrozí, že přijde generace s tak mizerným vzděláním, že nebude schopná fabriky ani obsluhovat, natož postavit (což není otázka pěti géniů, k tomu potřebujete tisíce inženýrů). Hrozí, že si lidé na bídu a zaostalost zvyknou. Že na každý pokus o pozitivní změnu budou hledat s nedůvěrou. Hrozí že vymizí racionalita a převládnou pověry a vášně. Hrozí negramotnost.

Pokud se země a národ dostanou do takového stavu, je obnova nesmírně těžká. Není nemožná, ale je velice pracná. Ne proto, že by tomu bránila nějaká politická moc, ale že to vyžaduje strašlivě moc úsilí.  A že vše ztěžuje mechanismus spočívající v tom, že když už se objeví někdo talentovaný, snaží se co nejrychleji uniknout do ciziny.

Nicméně z dějin víme, že příklady zemí, které upadly do bídy a zaostalosti, a zůstaly v tom stavu už navždy, jsou vzácné. Snad jediným příkladem je Haiti. A ani tam nemusí být současný stav definitivní.

Jen dva druhy katastrof jsou nevratné.

ISLAMIZACE, nejspíš způsobená kombinací kolonizací arabským a tureckým obyvatelstvem a misií. V každém případě to znamená naprosto radikální změnu životního stylu, každodenního života, hodnot, zvyklostí atd. Znamenalo by to, že v budoucí populaci přežije část našich genů, ale ti lidé budou kamenovat svoje dcery, řezat hlavy nevěřícím, nenávidět vědu a umění, krčit se před tyrany a vytvoří kmenovou společnost v nejhorším smyslu toho slova. Pamatuje si ještě někdo, že Afghánistán býval jednou z nejkulturnějších a nejrozvinutějších částí světa, než převládl islám.

ETNICKÁ VÝMĚNA spočívající v tom, že z českých zemí hodně lidí odejde do ciziny a ti lidé budou nahrazeni příchozími, hlavně z oblastí na východ od nás. Může to jít až tak daleko, že vznikne nový národ s novou kulturou a novým jazykem. Jedním ze zdrojů budou původní Češi, dalším Ukrajinci, další jiná etnika. Ten nový národ bude mít hodně slovanského, hodně východního a nejspíš všechno, čím dnes pohrdáme na Rusech a Ukrajincích.

Variantou  téhož je válka, která připraví o život tolik příslušníků českého národa, že to vytvoří prostor pro nové etnikum.

Ale pozor! Žádná z těch variant nemusí nastat ani v případě, že české země a český národ upadnou do bídy, zaostalosti, iracionality a stagnace. Ale riziko se zvyšuje.

Všechno ostatní je řešitelné. Fabriky mohou být znovu postaveny. Krajina může být rekultivována. Do škol mohou přijít nové osnovy a učitelé mohou projít novým školícím programem. Lidem může být vrácena naděje. Domy mohou být znovu postaveny. Morálka může být obnoveny. Obnovena může být i národní hrdost.

Jisté je pouze to, že čím později bude zastaven současný trend úpadku, tím pracnější bude náprava. To je negativní zpráva, ale není to důvod k panice.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.