Stokrát jsem upozorňoval na plíživou cenzuru přicházející z těch nejvyšších míst. Ty nejhorší předpisy vznikly dokonce za přímé asistence jedné Češky – Věry Jourové. Čtyři roky bojujeme proti cancel culture, budujeme alternativní média a využíváme sociální sítě, aby se do veřejného prostoru dostala i jiná slova než ta, která předpřipravila a zaplatila USAID. Stokrát jsme se zastávali těch, kteří jsou za názor stíháni a kriminalizováni.

Jak řekl v Mnichově americký Vidlák J.D.Vance, svoboda a kreativita spolu úzce souvisejí a máme-li jednou mít českou Space X nebo český Amazon, potřebujeme k tomu svobodu mluvit o čemkoliv. Třeba i o tom, co teď říká americký vyjednavač v Rusku, že nejjednodušší způsob, jak ukončit válku na Ukrajině, by bylo, dát Rusům to, co chtějí – čtyři ukrajinské regiony. Ano pragmatismus je bolestivý. Dozvíte se věci, které nechcete slyšet a které se vám nelíbí. Ale svoboda slova je přesně toto. Mít možnost beztrestně říkat věci, které lidi nechtějí slyšet. Volat „Sláva Fialovi,“ to není žádná svoboda slova.

Říká se, že první obětí války je pravda, ale přesněji je první obětí války právě svoboda mluvit. Jakmile svobodu nahradí propaganda, vždycky přijdou i ostatní démoni. Fašizace, dehumanizace, bojůvky v ulicích, šikana, hledání vnitřního nepřítele, který nám tu skvělou válku pořád kazí…

Stokrát jsem mluvil o tom, že veřejnoprávnost médií je mýtus a nic takového neexistuje. Není možné mít trval objektivní médium ani trvale objektivního novináře. Všichni máme své lidské pudy i slabosti, všichni máme své touhy i preference. Objektivita je věc velmi vzácná a vždycky je dočasná. Jediné, co je možné mít, je pluralita. Je možné mít hodně různých pohledů, které zprostředkovávají různá média či jednotlivci. Pravdu nemá v rukou nikdy nikdo. Ta prostě zbyde, až se vyzkouší (a prošustruje) všechno ostatní.

Proto se hnutí Stačilo! nebude zaměřovat na ještě lepší pravidla na dosažení objektivity a nebude chránit Českou televizi jako něco svatého, čemu je třeba posílat deset miliard, aby to dělalo objektivní novinařinu. Stačilo! se bude zaměřovat na pluralitu. Chceme mít ve společnosti různé proudy a různé názory. Chceme, aby se dalo mluvit o všem. Pravda totiž žádnou ochranu nepotřebuje. Obzvlášť od Foltýna ne. Všechny zákony, které nás měly ochránit před hrůzami minulosti, nás před nimi stejně neochránily, jen byly mocnými použity nikoliv proti extrémistům, ale proti nám, kteří chceme žít normální život.

Ale to všechno už víte. Na Vidlákových kydech na toto téma najdete stovky článků. Já bych chtěl dnes mluvit ještě o jednom aspektu svobody. My vás prostě necháme na pokoji. Většina českých občanů i podnikatelů vlastně ani nic jiného nepotřebuje. Jen chtějí, aby je stát nechal na pokoji. Chtějí, aby jim nikdo nestál za krkem a nehledal, čím by je zase mohl zregulovat. Chtějí dělat, co jim zákon nezakazuje.

Tady je začátek nedostupných bytů i nefunkčního zdravotnictví. Tady začínají nedodělané dálnice. Tady začalo mnoho bankrotů slibných společností, tady začíná neochota se do čehokoliv pouštět, protože jen ten, kdo nic nedělá, ten u nás nic nezkazí. Kdo něco dělá, ten si zaslouží pokutu, protože neustále něco porušuje a na něco si nezažádal Ó velkého úředního šimla o povolení. Dělat u nás něco, to není jen boj s konkurencí či výkyvy trhu, ale nejčastěji se státem, který by byl nejraději, kdyby se nic nedělalo, protože to produkuje znečištění. Kreativita je vlastně na obtíž, protože má uhlíkovou stopu…

V mnoha případech by nejlepší prací ministra byla věta: „Ne, tohle dělat nebudeme.“ Nakonec nejméně nám škodili Ženíšek s Langšádlovou. Nedělali nic a vlastně si svoje královské platy zasloužili nejvíc. Člověk o nich neslyší, jak je rok dlouhý. Narozdíl od Černochové, Hýkely, nebo Rakušana. Jak krásně by bylo na světě, kdyby PreVíek prostě kdysi řekl, že henten migrační pakt prostě nepodepíše, že? Jak krásné by bylo, kdyby Fialu za české předsednictví haněli, protože se mu „z grýndýlu nepodařilo prosadit vůbec nic.“

Nevím, jak za pět měsíců dopadnou volby. Nevím, jak moc se ještě pootočí kola dějin, co s výsledkem udělají korespondenční hlasy z ciziny. Ale jedno vám slibuju. Pokud do toho budeme mít možnost mluvit, tak vás prostě necháme na pokoji. Necháme vás žít, nebudeme vidět své poslání v tom, že vás musíme uregulovat k smrti. Nebudeme vám nakukovat do toho, co píšete, ani do toho, co si myslíte, nebudeme vás šmírovat přes plot ani přes zdi, ani přes algoritmy. Prostě vás necháme žít a pracovat.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovyky.