Současné století nabízí v našem blízkém okolí málo příkladů, snad že je ještě mladé, snad že celková personální vyprázdněnost věcí veřejných zřejmě kulminuje. Jedním, který stojí za zmínku, ať chceme nebo nechceme, se budu zabývat na následujících řádcích.

Už jen fakt, že se tam někdo dokáže udržet, nota bene i nějak kormidlovat tu nekonečnou zemi plnou nekonečného bordelu, je obdivuhodný. Na jedné straně velkoměsta, na druhé nomádští pastevci. Na jedné straně ortodoxní pravoslaví, na druhé fundamentální islám. Na jedné straně venkovská chudoba a pomníčky komunismu, na straně druhé kleptomani se zlatýma klikama i hajzlama. Tisíce a jeden důvod k rozbrojům a půtkám, které ne že by neexistovaly, ale jsou přehlušeny rozvojem a růstem společnosti jako celku. To je nutno uznat. Východoevropská říše v 90. letech minulého století a kolem roku 2020, to je docela překvapivý skok. Ne, nezajímá mě, zda je vladař demokratický, a kdo a proč si osobuje právo na definici tohoto. To je problém té země a jejich obyvatel, já jsem jen pozorovatel a chci si držet stejný nadhled, jako v případě Alexandra Velikého či Pipina Krátkého.

Některé nápady, jak řešit specifickou situaci v říši a zároveň to přežít, mohou být i poučné, byť originální zdaleka nejsou. Jeden za všechny – vpasování Boha do ústavy. Taková drobnost, a najednou sjednocuje víc křesťany a muslimy a jejich sounáležitost s říší, než celej Marx-Engels-Lenin na vykonstruované třídní bázi.

Jenže, každý se vyčerpá a každý vůdce, který stárne, ztrácí tah a ostražitost, přičemž mu mohou jeho původně spolupracovníci přerůst přes hlavu a možná si ho i vodit jako loutku. Nevím, to jen hádám, ale ty kopance se s postupem desátých let tohoto století zhusta namnožily. Intervence v Sýrii ještě smysl dávala. Dal se nějaký slib, byl tam Islámský stát a jiní pošuci, jsou tam i nějaké zájmy, jasný. Sice se z toho nakonec ušmudlala stěží slabá remíza (Turek okupuje, USA okupují a nejde s tím reálně hnout), ale vypadalo to na začátku hůř. Nicméně už toto měl být varovný signál, že některé prvky silové a zahraniční politiky nejsou v pořádku.

Červená kontrolka výstražně blikala, ale stejně se skočilo do pasti jako naivní prvnička. Ta past s názvem Ukrajina řvala na celé kolo. Nejdřív se sice pořešil docela efektivně i efektně konkrétní poloostrovní zájem, přičemž se k dalším doplňkovým jevům přistupovalo pragmaticky až laxně. Ty ale začaly přerůstat, tak se muselo trochu přišlápnout, aby se nebouřily davy doma, ale jak to šlo, podepsalo se příměří, ať je od nich pokoj. Správně se pochopilo, že tento políček protistraně nezůstane bez odezvy, a jalo se připravovat na další, nevyhnutelné kolo. Potud to smysl dávalo. Když jsem ale zjistil, co se připravilo na konec února tohoto roku, nevěřil jsem tomu. Tahle partie, ať už v ní vidíme dlouhodobý souboj dvou mocenských sfér či cokoli jiného, se dala zahrát toliko způsoby, a on se vybere ten nejnemožnější. Taky to podle toho skončilo. Z blitzkriegu „v pantoflích“, po kterém se měl Kyjev sesypat, se stala ostuda, kterou dávají k dobru i indiáni v brazilském pralese. Přitom bývalý šéf tajné služby měl a má vědět víc než internetoví kecalové, kteří varovali, že nálada na Ukrajině se různými vlivy změnila, že vojenská kvalita se také posunula a že to tam regulérně cvičí a řídí NATO. Modifikovaný plán s osou Charkov – Oděsa vzal za své záhy, a nakonec zbyla jen křečovitá snaha nějak ubránit to, co se náhodou povedlo obsadit, a dohnat přípravu, která měla předcházet, kdyby si někdo udělal pořádnou rešerši, na kterou měl minimálně půl dekády.

Jenže ono se ukazuje, že ani tohle se nedaří. Že se naivně věřilo a zapomnělo se, že nahoru se šlo jako zlý honící pes, který trhá ostatní psy, když nedělají, co mají. A najednou vychází na povrch, že místo, aby byla za hypotetickou velmocí i velmocenská armáda, je tam papírová kulisa knížete Potěmkina, která vypadá dobře jen na přehlídkách, ve zfixlovaných dokumentech, na motivačních videích, ale v praxi neobstojí, technicky nepřevýší a nepřítele už ani nezastraší.

Protože jsme stranou konfliktu, náš tisk nemá smysl číst. Objektivní být z principu nemůže. Nejlepší informace bývají nejblíže k místu, v tomto případě ke frontě. A dá se po internetu posbírat (zejména na tom ruskojazyčném) pár postřehů, které vytvářejí celkový obraz reality té dříve slavné armády…

Tak především bordel, korupce, všeobecná neschopnost a lajdáctví. To se tak nějak očekávalo, mluvíme tu přece o východoevropské říši. Moc se ale nečekalo, že si takový bordel nechá pod sebou kvést duo Šojgu – Putin v takto klíčový dějinný moment. To už je ostuda, zvláště, když i oni to museli předpokládat, znají své pappenheimské!

V tamních kruzích se často diskutuje téma „pátá kolona“. Má jít o soubor lidí, kteří činí schválně něco jiného, protože si to u nich někdo koupil. Někdo vnější, vnitřní, kdo ví. Zkrátka v pravý okamžik nasypou do koleček písek. Netřeba za tím hledat něco ideologického, většina lidí prodá i vlastní babičku, stačí jim nabídnout dostatečně vysokou částku. A tak se postupem času zjišťuje hodně nepříjemných skutečností. Třeba že někdo zpronevěřil celý armádní sklad… Nu dobře, máme tu materiál, jaký máme. Ale zjišťovat to až po naplánování spektakulární vojenské operace, to je šlendrián i od těch nejvyšších.

Nejde ovšem pouze o materiální stránku věci, jde o stav armády jako celku, i po jednotlivých částech. Nejlepší výsledky má patrně zatím jen raketové vojsko a protivzdušná obrana. Konkurence schopné je i letectvo, ale nemá moc s kým konkurovat. Stíhači nemají koho stíhat, bombardování se provozuje, ale to lze dneska dělat levněji a přesněji a bitevníky jsou díky kvalitě střel typu MANPAD trochu pasé. To samé vrtulníky. Ovšem drony jak pro průzkum, tak útok, tam jsou dost pozadu. Ale je zjevné, že ten, kdo to má na starosti, to věděl dopředu a situace v tomto ohledu se za pochodu nějakým způsobem mění.

Co je katastrofa, to je dělostřelectvo. Staré a pomalé postupy, vysoká nepřesnost (odborně zvaná „nevyžádaná orba“) a mizerná organizace. Problém s organizací a osou velení je všudypřítomný. Jednoduše řečeno, vojensko-strategické členění na prapory speciálního určení, které musí úzce spolupracovat, jinak nepřítel rozemele jedny nebo druhé na kaši, protože se nedostatečně dohodli na společném postupu, je zastaralé a nefunkční.

Pozemní jednotky jsou srovnatelné s těmi na druhé straně, ovšem s top armádami se nemohou po technické stránce měřit. Co není v technice, to je v nasazení a odvaze, to jim nelze objektivně upřít.

Největší ostudou současného říšského vojenského snažení je nakonec námořnictvo. Střílet rakety dlouhého doletu umí i hloupý náklaďák. Ztratit ovšem důležitý černomořský křižník, to dovedou jen v Sevastopolu.

Nejméně viditelný, a přitom s největším dopadem je podle určitých náznaků způsob reportování dění „nahoru“. Jednak je ten řetězec až do generálního štábu byrokraticky dlouhý, jednak jsou reporty ze strachu z nadřízených prolhané. Papírově tak ruské jednotky vlastně vítězí, i když se přitom stahují, a nahoře jim z toho musí jít hlava nevěřícně kolem, co se vlastně děje a proč to nejde. Mnoho sovětských generálů to za 2. světové války předpokládalo a pohybovali se mnohem blíže frontě, ale jezděte tam v tom zmatku, když ani nevíte, kde ta fronta momentálně je… Teda někteří to zkusili, již jsou ale v zajetí…

Zajímavou perličkou a detailem je ona slavná prohra v Limanu. To je takové město, u kterého se měsíc(e) předpokládal útok nepřátelských vojsk. A přesto tam tito našli zhruba toto – nedostatečné počty obránců, kteří neměli spojení s velitelstvím, což se řešilo obvyklým způsobem – nijak. Obránci nebyli pořádně zakopáni a opevněni, protože proč, a neměli na místě ani jednoho návodčího, takže si piloti volali na frontu mobilem, kam že to mají teda zhruba střílet, aby to nenasypali za krk svým. Nakonec z toho vyplynul skoro-kotel, o kterém se málem ty čelní jednotky ani nedozvěděly, a pak se už jen utíkalo…

Pokud má být tohle něčí vizitka, tak jednoznačně vedení celé země. Z toho všeho musím dospět k jednomu jedinému závěru. Tak, jak se k tomu ze strany východoevropské říše přistupuje, se to vyhrát nedá. Celá ta anabáze byla špatně naplánovaná, pracovala se špatnýma informacema, přistoupilo se k tomu laxně až namyšleně, reálný stav silových složek se zásadně liší od toho, co je na papíře a není patrná přítomnost sebereflexe, bez které není možné odstranit největší maléry alespoň za pochodu.

Ano, může se stát leccos, i kozla tam tehdá rozdojili, ale současné vedení země na to prostě nemá dravost a zarputilost, se kterou je potřeba problémy řešit. Třeba ekonomickou stránku celé té anabáze měli připravenou dobře, to je nutno uznat, ale silová zatím těžce selhává. Z toho mi vychází, že dosáhnout alespoň slabé remízy by byl nepochybně úspěch, ale spíš to vypadá na decentní prohru. Jaderná velmoc asi nebude poražena na hlavu, ale bude spíš donucena (což je i zjevný záměr) vyměnit své vedení, a to buď po dobrém nebo po zlém, a jít na nějaký reparační kompromis.

Z celkového pohledu je to vlastně smutný pohled na osud jednoho vladaře. Nesporně dokázal vytáhnout svou zemi z bídy 90. let k nějakému rozvoji, aby si pak totálně zazdil své svatořečení pouze díky tomu, že se pustil do expediční mise bez důkladného prověření sil své expedice i svých vlastních. Školácká chyba. A zatímco hoří ruský Belgorod, v Kremlu pořád nevědí, co je špatně…

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.