První věc: zatímco s programátorem si můžete popovídat dosyta o počítačích, s námořníkem o moři a se švadlenou o šití, toto neplatí pro debaty o inteligenci s intelektuály. Mluví o ní neradi, asi podobně, jako většina boháčů o penězích. Sami tu debatu nikdy nezačnou, a když už ji tedy začnete vy, následuje série úhybných manévrů: “inteligence není všechno, nezaručí šťastný život, těžko se vůbec definuje, je hodně druhů inteligence, je to silně ovlivněno prostředím” atd.

Což jsou sice takové kousky pravdy, ale není to celá pravda. Celá pravda je taková, že mít lepší kognitivní schopnosti je přece jen v životě značná výhoda, a naopak mít je na velmi nízké úrovni je docela citelný handicap. (O tom ještě dále.) Inteligence je multiplikátor vašich sil a bez ní jste v některých situacích bezmocní – dvojnásob pak v dnešním složitém světě. Pasáček ovcí v době bronzové se bez ní nějak obešel, občan moderního státu s jeho hromadou zákonem stanovených povinností už tolik ne.

Leč podobně jako smrt, stárnutí, tělesná konstituce atd., ta přirozená kapacita přemýšlet – zejména pak její “strop”, za který se nedostanete – je nám v podstatě nadiktována přírodou. A inteligentní člověk, který samozřejmě sám o sobě ví, že dostal “shůry” docela velký dar, i když to neříká nahlas, zároveň také úplně přesně neví, jak se k takovému daru vlastně postavit, zejména pak z morálního hlediska. Nijak zjevně si jej nezasloužil, je to nespravedlivé vůči ostatním, kteří jej nemají. No, zkrátka nejjednodušší je v takové situaci “uhnout pohledem” a dát přednost bezpečnému pokrytectví, při kterém všichni předstírají, že to není žádný “big deal”. Nebo si případně namluvit, že dostatek let strávených ve školních lavicích může ty vrozené nerovnosti vykompenzovat.

Ale podobně jako v případě těch peněz, fyzického zdraví atd. se podle toho lidé v praxi nechovají. Můžete stokrát filozoficky deklarovat, že peníze, zdraví a štíhlá postava nejsou pro šťastný život zas tak rozhodující, ale jen mizivé množství lidí by mávlo rukou nad tím, kdyby zjistilo, že od příštího měsíce budou mít o 30 tisíc Kč měsíčně méně, ale coby kompenzaci dostanou třicet kilo špeku na břicho zdarma a k tomu ještě třicet bodů na krevním tlaku nahoru. O to by opravdu ani ten největší stoik nestál. A kdyby se dalo přerozdělovat IQ, jen málokdo by mávl rukou nad tím, kdyby měl třicet bodů z toho svého odevzdat nějakému Kognitivnímu finančnímu úřadu k dalšímu přerozdělení.

(Tak, milý čtenáři. Pokud jsi intelektuál, prohrábni teď vlastní svědomí a zjisti, zda tě to náhodou právě teď nesvádí zaútočit na ten výše napsaný text po linii “IQ je nesmyslná hodnota a nic neměří”. To je přesně ten výše uvedený způsob vykolejení debaty někam stranou, jehož hlavním smyslem je vyhnout se nepříjemnému tématu. Jistě, IQ je dost nepřesné měřítko, což je v psychologii ostatně běžné, ale jeho korelace s lepšími životními výsledky je dost silná, což samo o sobě indikuje, že něco celkem relevantního měří. Tak jako tak – i když tě to třeba svádí k útoku, zároveň si pravděpodobně uvědomuješ, že to výše uvedené použití IQ v textu bylo obrazné, nikoliv zcela doslovné. Pointa té věty je, že přes veškeré ty relativizační řeči by se téměř nikdo nechtěl dobrovolně zbavit ani části své současné inteligence, ať je jakkoliv vysoká.)

Lidé mají obecně tendenci se stavět k neovlivnitelným věcem trochu fatalisticky (a pokrytecky), nicméně v relativně nedávné době jsme viděli, jak prudce se dokážou tyto postoje změnit, pokud se změní technologické prostředí. Nešlo ovšem o IQ, ale o obezitu.

Jakmile se začal v Americe ve velkém používat Ozempic, téměř okamžitě zkolabovalo hnutí “fat acceptance”, které přitom ještě před pěti lety bylo na koni a dokázalo procpat své “plus modelky” i na obálky sportovních časopisů. Nejedna aktivistka (ony to bohužel obvykle byly ženy) cudně zmizela z veřejnosti, aby se za půl roku objevila o čtyřicet kilo lehčí.

Vsaďte se, že úplně stejně by se společenské standardy posunuly, kdyby na trh přišla nějaká “myslicí čapka”, po jejímž nasazení by se z vás byť jen dočasně stal nový John von Neumann nebo Robert Oppenheimer. Všechny ty řeči o tom, jak na inteligenci vlastně moc nezáleží, by byly zapomenuty metelesku-blesku, a na každé hógo-fógo recepci by se to novými von Neumanny jenom hemžilo.

Osobně si myslím, že biologie a medicína 21. století má před sebou dva opravdu velké úkoly, jejichž velikost se pozná podle toho, že spousta lidí ani nevěří v jejich reálnost.

Ten první je důkladně porozumět příčinám a mechanismům stárnutí a co nejvíce prodloužit “healthspan”, pro který ani nemáme jednoduchý český pojem: zkrátka to období, kdy náš život není zamořen chronickými chorobami provázejícími stárnutí. Biologická nesmrtelnost asi není v kartách, ale stovka v dobrém zdraví by být mohla. No, a tím druhým je porozumět a časem i augmentovat přirozenou inteligenci, asi podobně, jako umíme augmentovat nedostatečný sluch nebo zrak.

Ono je to celkem potřeba. Nevím, jestli někdy přijdete do styku s někým, kdo v tomhle směru vyfasoval opravdu špatné karty, ale poslední dobou se mi to párkrát stalo, a řeknu vám, není žádná legrace pohybovat se po současném světě s IQ 80. Takový člověk žije v džungli plné těžko (pro něj těžko) pochopitelných institucí, které jej zničehonic (pro něj, protože tomu pořádně nerozumí) mohou brutálně “kousnout”, čímkoliv od exekuce až po odebrání dětí a vystěhování z bytu.

I inteligentní lidé samozřejmě podstupují rizika, ale aspoň o tom vědí, kdežto pokud tu inteligenci nemáte, tak snadno uděláte velmi nebezpečnou věc, aniž byste si ty možné následky uvědomili. Dnešní svět je navíc hodně byrokratický a, upřímně, některá ta lejstra nepochopí ani matfyzák. Pro člověka, který sotva čte, je styk se současnými úřady čistá noční můra. Stejně tak na něm daleko snáze parazitují různí šmejdi s drahými hrnci, a v momentě, kdy se jeho číslo dostane do nějaké databáze s poznámkou “ten vám sežere všechno”, nebude mít o takové “nabídky” nouzi.

“Myslicí čapka” je momentálně nereálná, ale jsem toho názoru, že v podstatě máme morální povinnost tímto směrem pracovat, i když je to dlouhá cesta. Podobně, jako nenecháváme svoje spoluobčany trpět leprou nebo dětskou obrnou, by bylo žádoucí nenechávat je trpět ani stupiditou. I když nejste altruista a hledíte si vlastních zájmů, stejně je i pro vás dobré, aby ve vašem okolí bylo co nejmíň malomocných, bezmocných, a také hlupáků.

No, ale to znamená si nejdřív přiznat, že na té vrozené schopnosti myslet opravdu záleží, a že se to nedá řešit jen vzdělávacím systémem, který očividně dávno narazil na meze možného. Pak už jsem optimista, pak už se to bude (pomalu, ale přece) vyvíjet podle slavného citátu matematika Davida Hilberta ““Wir müssen wissen. Wir werden wissen. ” (Má jej i na náhrobku.) Ten skutečně těžký krok je ten první, připustit si, že to opravdu vědět musíme.

A všimněte si, že je ten krok těžký, i když jde o čistě společenské tabu. Pohnout společností je někdy daleko obtížnější než editovat jakousi DNA. Dokonce je otázka, zda se ty čistě biologické problémy neřeší snáz než ty sociální. Ale to už by byl jiný článek.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Když už jsme byli u těch pasáčků ovcí…

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net