Studentské dluhy – americká obdoba exekucí

Bratislava 2. decembra 2022 (HSP/Petrhampl/Foto:Pixabay)

Američany nezajímá válka na Ukrajině. Je jim jedno, jestli se dva druhy Rusů zabíjejí nebo ne. Pouze je štve, že se tam posílají desítky miliard, které pak chybí v Americe. Místo toho mají jiná témata. Třeba studentské dluhy – je to sociální bomba v mnohém podobná českým exekucím, ovšem s tím rozdílem, že nepostihují převážně nejchudší vrstvy, ale spíš ty, kdo jsou majetkově uprostřed

Schéma je jednoduché. Bez slušné vysoké školy nemáš v Americe šanci ani na průměrné místo. Jenže studium je čím dál dražší, za posledních 30 let se jeho cena zvýšila 15násobně (při započtení inflace). Sem tam někomu se podaří vyjednat stipendium, ale milionům dalších ne. Výsledkem je zadlužení na desítky let nebo na celý život, ze stagnujících mezd se to nedá splácet… a důsledky si dokážete představit. Na konci roku 2020 se řešilo, že více než 5 milionů mladých lidí není schopno splácet své studentské dluhy, a počet podobných případů rychle roste. Celkové studentské dluhy činí 1,7 bilionů dolarů.

Jenže co s tím.

Republikánská odpověď je nechat to být. Půjčili si, tak ať platí. A jestli skončí špatně, tak je to problém jejich a ne společnosti. Do určité míry to má logiku. Absolventi vysokých škol jsou přece aspiranti na nadprůměrné bohatství. Proč by měli servírky, pokojské a řadoví dělníci financovat ze svých daní studium advokátů a soudců. Nezazní už, že systém, kde hlavní daňová zátěž neleží na korporátních manažerech, nýbrž na servírkách, je zvrácený. Nicméně i když v tom mají pravdu, problém to neřeší. Výsledkem je, že mladí hlasují ve volbách proti Republikánům – včetně mladé dělnické třídy. To se projevilo při nedávných volbách.

Demokraté navrhují, aby ty dluhy prostě zaplatil stát. Jenže to taky neřeší nic. Univerzity si budou účtovat stále vyšší a vyšší částky, mladí si budou bezstarostně vybírat studijní programy – a výsledkem bude podobné drancování veřejných prostředků s minimálním účinkem, tedy něco hodně podobného našim podnikovým dotacím.

Přitom to je řešitelné poměrně jednoduše. Prvním krokem musí být tvrdá regulace cen. Tržní komsomolci vám budou tvrdit, že povede k nedostatku, že budou fronty a studium prodávat na černém trhu. Blábol. Samozřejmě se nic z toho nestane. Ani neklesne úroveň výuky. Prostě se univerzity spokojí s o něco nižšími zisky.

Pak může stát nabídnout, že univerzitu zaplatí těm, kdo se zavážou, že pak budou pracovat pro stát řekněme po dobu deseti let, a že se během té doby spokojí s průměrným dělnickým platem.

Za třetí. Federální vláda by měla začít konečně ovlivňovat, co se studuje. Dnes je Amerika zemí, kde připadá padesát právníků na jednoho inženýra. To prostě nemůže fungovat. A to nemluvím o absurdních oborech, kde se studují převážně ideologické poučky.

Takto je to jenom v rychlosti načrtnuto. Možná to by ještě chtělo některé pravidlo doladit, provést nějaké kalkulace, ale možná by dokonce někdo měl ještě lepší nápad. To, co jsem v článku uvedl, to je rozhodně není jediná možnost.

Tím se otvírá otázka, proč v Americe taková debata neběží. Proč nikdo nehledá rozumné řešení.

V první řadě samozřejmě proto, že na té současné situaci někdo vydělává. Je to krátkozraké. Těch, kdo prodělávají, je více (včetně celých průmyslových odvětví) a z dlouhodobého hlediska prodělají všichni. Ale tak to prostě chodí – velké krátkodobé zisky vyhrávají, protože jejich majitelé jsou nejsilněji motivovaní a mají nejvíc prostředků.

Jenže ono taky hraje roli, že jsou lidé uzavřeni v ideologických bublinách. Vykřikne se heslo a dav je šťastný. Konec vydělávání na zničených životech mladých lidí! Ani dolar pro lenochy a příživníky! Dav je

šťastný a mobilizuje to mou stranu v konfliktu. Fajn. Jenže ve zdravé společnosti by nad tím měli být lidé s chladným analytickým myšlením, kteří chtějí problém vyřešit. Dnes tam možné najdete chladné mozky s analytickým myšlením, jak co nejvíc navýšit zisky. Ale především tam najdete ten stejný fanatismus. Čím jdete ve společenském žebříčku výše, tím více fanatismu.

A za třetí chybí osobnosti. Není už nikdo jako Roosevelt nebo Kennedy nebo Reagan, kteří dokázali přinést vizi a velký program a převzít za něj odpovědnost. Nechci teď řešit, který z těch programů opravdu pomohl a který ne, ale bylo v tom něco velkolepého. Dnes bojují jen marketingové slogany. I Trumpova transformace Ameriky se ukázala jen mediální bublinou. Dnešní mocenská elita produkuje jen velmi málo osobností.

A pak je tu neoliberální ekonomie. Stupidní systém mnoha tabu, který brání vyřešit jakýkoliv problém. Kdyby byl systém univerzit efektivnější a rozumněji řízený, prý bychom byli na cestě k nevolnictví. A vedle toho stejně naivní americká představa o „socialismu“. Pak můžete mít nejlepší univerzity a je to k ničemu.

Prostě příznaky hroutící se impéria. Kombinace zděděného bohatství, zděděných technologií a neuvěřitelné válečnické moci s naprostou neschopností. Co říci o systému, který nedokáže ani zajistit vysokoškolské vzdělání pro vlastní obyvatele? Jak chce být takový stát technologickou jedničkou?

Čímž rozhodně neříkám, že Amerika není schopna reformy a že se znovu nemůže stát civilizačním vzorem.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.