Téměř třicet let jsem pracoval jako programátor a později takzvaný analytik informačních systémů ve specializovaném podniku na zpracovávání informací v zemědělství, a to navíc pro jeden velký úřad. O který úřad asi šlo si snadno domyslíte.  Tehdy se v resortu zemědělství vyskytovalo asi kolem třech tisíc družstev a asi tisíc dvěstě státních statků. Koncem osmdesátých let skutečně existoval informační systém, který úřadu umožňoval vidět a zpracovávat data o všech podnicích ve dvou propojených systémech. Jeden byl takzvaný naturální okruh (hektary, výnosy, stavy dobytka) a druhý takzvaný hodnotový okruh (výsledky účetnictví, náklady, výnosy, výsledovky, rozvahy  apod.).

Než se pokusím popsat některé základní rysy devastace zemědělského resortu, dovolím si krátkou úvahu obecnějšího zaměření, protože s tím vším bezprostředně souvisí.  Úpadek a rozval bývalého státního útvaru Československo na úroveň dnes existujících dvou deklasovaných, závislých neokoloniálních gubernií euroatlantické enklávy, je v prvé řadě důsledkem totálního kolapsu takzvaného východního bloku ve studené válce.  Česká republika jako územní celek byla kromě toho postižena několikerým přerozkradením majetkové držby a  opakovanými emigračními vlnami, čehož důsledkem bylo značné oslabení produkčního potenciálu. Pohromou politickohospodářského vývoje státu po roce 1948 byla násilná kolektivizace v zemědělství se všemi neblahými důsledky.  Koncem šedesátých let, kdy se v zemědělství alespoň částečně podařilo zacelovat nejtěžší a nejkrutější zvěrstva, přišla okupace a v sedmdesátých letech další slučování družstev do ještě větších celků.

Paradoxem sedmdesátých let se stala skutečnost, že tehdy do vedoucích pozic v družstvech  na funkce předsedů a ekonomů vstupovali potomci rozkulačených sedláků. Osobně jsem studoval s kamarády, kteří vyprávěli hororové příběhy padesátých let. Ti se pak snažili v rámci svých regionů a možností udržet zemědělskou výrobu v chodu a mnozí dokázali být úspěšní. Někteří z nezbytnosti podlehli a vstoupili do vládní partaje a byli pak v devadesátých letech ostrakizování jako zločinci. To jsou ty paradoxy, řečeno s klasikem.  Připomíná mi to film Všichni dobří rodáci.

Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let se v jedné velké budově vyskytovaly dva úřady. Jeden pro Česko a druhý federální. Úřad pro Česko měl 350 úředníků a federální 220 úředníků. Dnes má podobný úřad jen pro Česko 890 úředníků. Pracovali jsme tehdy v těsném kontaktu s úředníky onoho českého úřadu a takzvaně jsme jim dost viděli do kuchyně.  Rozhodně by se nedalo říct, že všichni byli partajně zapálení blbci. Většina z nich v partaji vůbec nebyla a ve specializovaných odborech pro výrobu i ekonomiku byli  fachmani, kteří prošli letitou praxí.  Bylo jakýmsi nepsaným pravidlem, že přijetí do úřadu bylo podmníněno víceletou praxí v zemědělství a v okresních nebo krajských správách. Jako dnes vidím, jak do úřadu vtrhl revoluční převrat. Vlajku občanského fóra zdvihli skutečně největší blbci vyskytující se v budově. Během půl roku zrušili všechny funkční informační systémy. Později byl takzvaně privatizován i celý náš podnik, vytunelován a přiveden k rozpadu a zániku.

V období začátku devadesátých let jsem se pak současně stal také pasivním divákem zakládání Agrární komory. Princip zakládání profesních komor je velmi diskutabilní. Zjednodušeně to není opět nic jiného než vytváření zájmových lobbystických klanů s byrokratickou strukturou.  V některých profesích se možná dá předpokládat, že zájem členů takové komory je většinově shodný.  Zcela jinak však tomu bylo a je u založení administrativního molochu, který je určen k podpoře podnikatelských aktivit v zemědělství, potravinářství a lesnictví a k prosazování a ochraně zájmů členů (viz příslušný zákon).  Způsob utřásání vnitřních vztahů a struktur, volební reje a výsledný stav je ukázkovým příkladem totálního rozvratu veškeré státní správy.  Zásadní neslučitelnost a rozdílnost pozic a zájmů jednotlivých členských skupin je mimořádnou ukázkou hesla rozděl a panuj. Jeden čas se objevil názor, že dotační politiku v zemědělství převezme AK ČR, avšak později se z přidělování dotací stal takový byznys, že byrokratické struktury státu spolu s loupeživými firmami v IT nemohly tak výnosné zdroje pustit z rukou.

Podle mého soukromého názoru, příčinami krachu odvětví zemědělství nebyly nějaké cílené konspirace. Byl a je to chaos. Byla to směs naivity, hlouposti, chamtivosti, antikomunistického běsnění, pomstychtivosti a arogance. Viděl jsem erupce neukojených ambic neschopů, kteří se ve svém idiotství domnívali, že za jejich nevydařený osud může bývalý režim. Připočtěme k tomu intenzivní domáci i zahraniční ideologickou masáž o zvrhlosti, zaostalosti a finanční přesycenosti zemědělství v minulém režimu a neefektivní existenci řady přidružených výrob, které byly z velké části stabilizačním faktorem zaměstnanosti a životní úrovně v mnohých regionech.  To vše, spolu s rozkradením průmyslu a rozvratem státní správy se zásadně podepsalo na stavu zemědělství a českého venkova.

Dnes považuji vzniklou situaci prakticky za neřešitelnou.  Vazalství politického systému  (které zvlášť vynikne v souvislosti s koaliční vládou naoko spolčených pěti klanů)  další pozitivní rozvoj ve prospěch domácí výroby zjevně udusí.  Pokud už došlo k založení zájmové komory, za kterou se AK vydává, měla by být funkční součinnost se státním úřadem ku prospěchu celého odvětví. Namísto toho zde stále panují a převažují ideologicko politické tahanice, kde si různé zájmové skupiny mezi sebou (na základě všelijak pochybených čísel a průzkumů) dokazují, že velcí jsou moc velcí a neoprávněně zvýhodnění a malí jsou znevýhodnění, bez ohledu na to, že produkce malých nedosahuje ani 10% veškeré zemědělské produkce.  Souběžně se dohadují, jak špatně je zemědělská výroba provázána na zpracovatelský průmysl, který je z většiny vlastněn zahraničními korporacemi. Tento bludný kruh vnitřních hádek a rozporů v podstatě nemá řešení a nemůže přinést zásadní prospěch a obnovu zemědělství v rámci zdejší gubernie.

Inspirací k tomu, abych si zde vyplkal své zcela subjektivní názory a postřehy, jsou dlouhodobé sympatie k existenci zdejšího blogu, kde nacházím názory se kterými velmi často souhlasím.

Zdravím všechny.

Václav Fischer

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz