Nemecko 8. apríla (HSP/Foto:TASR)
Evropská integrace, kterou osobně nazývám rozpouštěním států proti vůli „Evropanů“, rozděluje lidi na několik táborů: na zbytek těch, kteří se považují za eurofederalisty či europeisty a kterým je jedno, co kdo přijme za novou direktivu či smlouvu, hlavně, že to „jede“. Oproti nim skeptický tábor eurorealistů má tendenci upozorňovat na mnohé nešvary integrace a nejraději by šlápl na brzdu. Já se počítám ke třetí skupině- k těm, kteří Evropskou unii považují za omyl minimálně od Lisabonské smlouvy, ne-li od „Maastrichtu“. Ke skupině, která považuje EU za nereformovatelnou, a tedy nutně požadující její rozpuštění.
Jak s tím souvisí Německo? Hodně a vůbec. Bez Německa by neexistovala ani Unie, ani euro. Obzvlášť euroskeptici však mají tendenci považovat Německo za novodobého hegemona, který převzal opratě integrace a uzurpuje si ji pro sebe. Z Německa se stal strašák a pseudoargument, proč Evropskou unii nemilovat. Dokonce se vynořují i úvahy, že bruselský spolek představuje reinkarnovanou a dokončenou snahu nacistů k ovládnutí Evropy. Je to králičí nora pro ty, kteří netuší, že za první odhalenou lží nečeká vždy pravda.
Co je vlastně Německo?
“Aby bylo jasno, tato válka se nevede proti Hitlerovi nebo Nacionálnímu Socialismu, nýbrž proti síle německého národa, která má být navždy zničena, lhostejno, jestli je zrovna v rukou Hitlera nebo třeba nějakého jesuitského pátera.”
Emery Hughes: “Winston Churchill – His Career in War and Peace”, strana 145
Spolková republika Německo představuje poválečný konstrukt v režii vítězných mocností. Západní část byla anektována a rozdělena mezi USA, Velkou Británii a Francii (Trizóna). Východ připadl Sovětskému svazu. Důsledkem domluvy mezi mocnostmi vznikly nové německé instituce, politické strany i stát jako takový. V jejich režii byl přijat roku 1949 Základní zákon SRN (Grundgesetz). Tedy nikoliv formálně ústava (Verfassung).V ní se téměř nesetkáme s jinde naprosto běžným termínem „občan“, nýbrž s „Němci“ či „lidem“. Už i americká ústava právní konotace občanského vztahu běžně používá.
Němci, na rozdíl od všech ostatních Evropanů, nemají občanské průkazy. Tamnímu obyvatelstvu úřady přidělují toliko osobní průkazy (Personalausweis). Z definice tak jeho držitel není občanem, ale osobou, a z Němců je „personál“. Zní to přehnaně? Na závěr článku to bude ještě zajímavější… Při pohledu na osobní průkaz zaujme ještě jedna věc. Všude je naprosto běžné, že se tam uvádí státní občanství (tedy u nás Česká republika, jinde USA, Francouzská republika, Rakouská republika atd.). Jen Němci tam nemají občanství uvedeno, tedy SRN, pouze německou příslušnost (Deutsch). http://www.youtube.com/watch?v=XKTPJHUxLoM
Poválečný plán pro Německo
Do uchvácení moci Hitlerem fungovalo Německo jako demokratická Výmarská republika. Měla svou plnohodnotnou ústavu, instituce a nezávislé reprezentanty. Třetí říše poměry změnila a válka zničila Třetí říši. Než Führer spáchal sebevraždu, nelegitimně jmenoval admirála Dönitze do čela státu. Ten nařídil Jodlovi a dalším armádním velitelům podepsat kapitulaci. Faktem je, že kapitulaci Německa podepsali pouze vrchní velitelé německé armády, nikoliv žádný politický reprezentant státu! De iure tak kapitulovala pouze armáda a z hlediska mezinárodního práva měla následovat i ratifikace právoplatného představitele země, kterým by byl kterýkoliv následně zvolený představitel Výmarské republiky při zrušení Třetí říše.
Spojenci však neměli zájem na tom, aby se obnovila německá státnost. Na to bylo a je Německo až příliš cenná trofej.
Jeden z plánů pro dobytou zemi představoval návrh Henriho Morgenthaua (spolutvůrce Rooseveltova programu „New Deal“, který mnozí považují za snahu zavést fašismus v USA- více http://mises.org/daily/2312 nebo http://newdeal.feri.org/wallace/haw23.htm). Morgenthau požadoval zásadní demontáž německého průmyslu v takové míře, že by se Německo přeměnilo v agrární zemi. Neštítil se ani úvah o vyhladovění 30 miliónů Němců. Totální zničení Německa představovalo jistě velmi lákavou alternativu a nebýt jiných plánů pro jeho roli v Evropě, nepochybně by k tomu došlo (zde se nabízí paralela s Koreou).
Britský návrh se ukázal být přece jen realističtějším a více zapadajícím do budoucích plánů. Počítal s rozparcelováním země na téměř samostatné části. Dobová zpráva Reuters: „Londýn dne 9. 6. 1946 – Britská vláda vypracovala plán budoucnosti Německa, podle něhož má být vytvořen německý spolkový stát složený z 11 až 12 téměř autonomních zemí. …Jako přípravné opatření mají být v různých okupačních pásmech postupně zřízeny provinční vlády s rozšířenou pravomocí. V dalším stadiu mají mít jednotlivé země možnost ucházet se o členství v OSN.“ (W. D. Leaky: I was there, s. 455, In: A. Norden: O národ, Praha, SNPL, 1954, s. 100). K provedení nezbytné transformace Německa do poslušné kolonie byl vybrán Konrád Adenauer. Churchillův plán přijal za svůj a v Pamětech píše: „Utvoření centralizovaného jednotného státu nebude možné ani žádoucí, státně právní spojení může být volnější než dříve, něco na způsob spolkového státu.“ (Konrád Adenauer: Erinnerungen 1945-1953, Stuttgart 1965, s. 40).
Adenauer měl vazby na Spojené státy. Byl manželem příslušnice rodu Zinsserů- významných amerických půmyslníků. Do rodiny patřil i John MacCloy, který se výrazně angažoval v německých poválečných událostech.
Pokračovanie článku si môžete prečítať tu
David Vorovka
Ak si chcete prečítať všetky články autora, vložte do vyhľadávania vpravo hore jeho meno