Podstatné je, že něco jako „vztahy NATO a Ruské federace“ vlastně nelze definovat. NATO je Severoatlantickou smlouvou jednoznačně identifikována jako volný svazek signatářských států bez formální právní subjektivity. To jí neumožňuje mít s jakýmkoliv státem vztah jiného charakteru, než „je členem“, nebo „není členem“. Jestliže tedy chceme hovořit o vztazích NATO a RF, musíme se na ně dívat ze dvou hledisek – vztahů jednotlivých členských zemí k Severoatlantické smlouvě jako takové, a bilaterálních vztahů RF a jednotlivých členských zemí.

Proč podle vztahu k Severoatlantické smlouvě? Především proto, že pro její signatáře je závazný pouze článek číslo 1, který formulačně přímo zavazuje všechny členy řešit mezinárodní spory výhradně mírovou cestou v souladu s Chartou OSN. Ostatní články smlouvy, včetně posledních minimálně 20 let důsledně opomíjeného článku 3, který hovoří o udržování a rozvoji individuální schopnosti členských zemí odolat ozbrojenému útoku, a (českými politiky i médii milovaného a neustále vzývaného) článku 5 o vzájemné pomoci, mají vágní a nezávazný charakter. Jak je v současné době článek 1 v rámci Aliance naplňován, to ponechám na zvážení čtenářů.

Pro vývoj vztahů jednotlivých členských zemí a RF je podstatný fakt, že klíčovou roli v NATO hrají dva státy – USA a Velká Británie. Ty určují a řídí nejen vojenské, ale i politické a ekonomické směrování prakticky všech jejích (evropských) členských států. Jakým způsobem a jaké jsou jejich cíle, to by vydalo na rozsáhlou studii. Podstatné je, že vstup Finska a Švédska do této organizace na tom nemůže nic změnit. Bude záviset jenom na nich, jak se budou schopny vyrovnat s nátlakem USA a Velké Británie, aby dovolily na svých územích rozmístit útočné systémy a vojenské kontingenty, schopné účinně ohrozit území RF.

Co se týče vztahu RF k novým členským zemím Aliance, prezident Putin se k nim jasně vyjádřil na tiskové konferenci v turkmenském Ašchabadu na summitu zemí sousedících s Kaspickým mořem: “Není nic, co by nás mohlo na členství Finska a Švédska v NATO znepokojit. Pokud chtějí vstoupit do NATO, tak prosím. Pokud budou v těchto zemích nasazeny vojenské jednotky a infrastruktura, budeme muset zrcadlově odpovědět a utvořit stejnou hrozbu, jaká z těchto území hrozí nám.”

A jak je to s americkou administrativou deklarovaným „zvýšením bezpečnosti nových členů“? Paradoxně jedinou „úspěšnou“ celoalianční aktivací článku 5 Severoatlantické smlouvy byla žádost (vojenské velmoci) USA o „pomoc“ s invazí do Afghánistánu po útoku na WTC a další objekty v USA 11.9.2001. Jinak kolektivní orgány NATO nereagovaly ani na převrat v Řecku v roce 1967, ani na žádost Řecka řešit napadení Kypru Tureckem v roce 1974. A oslavovaná společná operace NATO proti nelegálním pašerákům migrantů v roce 2016? Jak se nakonec ukázalo, lodě NATO byly pouhou stafáží a doprovodem plavidel s migranty na jejich nerušené cestě do Itálie, Řecka, Francie a dalších zemí.

Proto dost dobře nevím, co si představit pod prohlášením USA o „připravenosti bránit Švédsko a Finsko v případě vojenské hrozby“. Tu pro ně objektivně vytváří až jejich vstup do Aliance a očekávatelné rozmisťování útočných systémů a vojenských jednotek především americké provenience na jejich území.

Ukončení finské neutrality pro RF znamená nutnost věnovat zvýšenou pozornost dosud relativně bezpečné hranice s touto zemí o celkové délce cca 1200 km, navíc v mimořádně citlivých severských oblastech. Z vojenského hlediska je proto logické, že Rusko bude muset na ohrožení svého území reagovat. Pokud nebudou fungovat smlouvy a diplomatické záruky, je jedinou možnou reakcí zahrnutí nových základen s útočnými systémy na území Finska (a samozřejmě i Švédska, jehož členité pobřeží je jako stvořené pro rozmístění jaderných ponorek se strategickými raketami) do seznamu cílů pro jaderné údery.

Spojené státy (a ani Velká Británie) nemají sebemenší zájem bránit území obou severských zemí. Jejich jediným zájmem je dostat se co nejblíže k území RF a využít je jako východisko pro případný útok na její území. Jak se budou vyvíjet vztahy Ruska a těchto dvou zemí, resp. jak je ovlivní jejich případné ustupování zájmům USA, je čistě na jejich politických reprezentacích.

Vstup do NATO zatím žádné z nových členských zemí (včetně ČR) nepřinesl ani vyšší bezpečnost, ani jí nepomohl v případě, kdy byla nucena čelit interní nebo vnější invazi. Jedinými doložitelnými dopady členství v Alianci během posledních cca 20 letech zejména na její „východní“ členy byla likvidace jejich armád a schopností individuálně se bránit vnějším útokům. Budování amerických vojenských základen na jejich územích pro ně vytváří riziko, že se stanou v případě přímé vojenské konfrontace mezi zeměmi NATO a RF cílem jaderných úderů se všemi z toho plynoucími důsledky.

Hrozba stejného osudu leží v současné době před oběma donedávna relativně samostatnými státy, Finskem a Švédskem. Členství v Alianci jim vyšší bezpečnost rozhodně nepřinese.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.