Dnes se hodně mluví o pádu (západo-)římské říše, který různí diskutéři často používají jako přirovnání. Málokdo ale přemýšlí nad tím, jakým způsobem předtím ta římská říše rostla.

A to přitom rostla pěkně dlouho! Trvalo jí hezkých pár set let, než někdy za Trajána dosáhla svého maximálního rozsahu. Na západě ji zastavil oceán, na jihu Sahara (oboje tehdejšími prostředky nepřekonatelné), na severu skutečnost, že ve studené a deštivé Germánii nic cenného nebylo, a na východě Peršané, jediná srovnatelně vyspělá a organizovaná velmoc v širokém okolí, se kterou si pak Římané po další staletí marně a krvavě rozbíjeli hlavy. (Později z toho vyčerpání obou říší těžil jistý Mohamed a jeho následovníci.)

Přitom původní Řím, to byl celkem zanedbatelný flíček země v bažinách Latia, velikosti o něco málo větší než dnešní Lucembursko, proti sousedním Etruskům naprostá kulturní i mocenská periferie. (Etruské umění mělo vysokou úroveň a ještě v době římské republiky si bohatí Římané zvali etruské umělce k výzdobě svých domů.)

Je patrné, že samotní původní Římané by čistě početně (demograficky) nedokázali ovládnout ani Itálii samotnou, natož tak obrovské území kolem ní. Na to zkrátka neměli dost lidí. Antické války měly celkem vysokou úmrtnost mezi vojáky – daleko větší než ve středověku – protože tehdejší bitvy měly často formu střetu mezi dvěma početnými útvary pěchoty a ten útvar, který povolil a rozsypal se jako první, se stal strašlivě zranitelným vůči nepříteli, jehož formace vydržela pohromadě; jednoduše řečeno, do odkrytých zad se z těsné blízkosti velmi dobře bodá a seká. Taková bitva u Kann, která trvala pouhý jeden den, si vyžádala mezi Římany několik desítek tisíc obětí, více, než kolika životy zaplatili Britové první den bitvy na Sommě roku 1916 – a to už se na Sommě bojovalo tanky a kulomety, kdežto u Kann to byly oštěpy a meče.

Jinými slovy, kdyby bojovní Římané spoléhali jen na vlastní původní národ – asi podobně, jako to dělali řečtí Sparťané, kteří mezi sebe zásadně odmítali přijmout cizince a přitom k válčení sahali často – při tomto způsobu “vedení politiky jinými prostředky” by jich ubývalo, až by z nich nakonec nic nezbylo. (To se taky přesně stalo těm Sparťanům.) To znamená, že součástí jejich velmocenské strategie byla snaha vyrábět z podmaněných nepřátel nové Římany, a že byla zřetelně úspěšnější, než současné snahy evropských států nějak integrovat obyvatelstvo paralelních společností.

Je ovšem pravda, že Římané byli mnohem pragmatičtější než dnešní Evropa.

Jedna z věcí, se kterou uměli staří Římané v době růstu impéria dobře zacházet, bylo udělování občanství. Občanství byla odměna, kterou mohli dostat jednotlivci nebo i celé kmeny, ale teprve, když prokázali dostatečnou loajalitu vůči Římu. V legiích sloužila spousta cizinců, ale když si ty desítky let v blátě a sněhu opravdu odkroutili a nedopustili se přitom žádné vzpoury apod., tak měli na římské občanství nárok. Dokonce dědičný. To byl “stroj na Římany”, který jich za dobu trvání říše vyrobil několik milionů – slušný počet jedinců na poměry starověké Evropy, která nebyla ani zdaleka tak hustě osídlená jako dnes.

V principu, že občanství je odměna, bychom se mohli inspirovat i dnes. Naše současné ozbrojené síly nepotřebují ani zdaleka tolik lidí jako římské legie, ale pokud někdo například dobrovolně nastoupil jako sanitář k záchrance a tahal se celé roky na nočních směnách s obézními kardiaky po schodech, nechť klidně to občanství dostane za pět let, kdežto jeho kamarád poflakující se doma by se neměl stát Čechem ani za půl proflákaného století. To ovšem znamená mezi těmi lidmi velmi pečlivě rozlišovat a nejsem si jist, zda se do toho našemu státu chce.

Selektivní udělování občanství podle zásluh či důvěry je jenom jedním z mnoha projevů principu “Divide et impera“, čili “Rozděl a panuj“, který zní dnešnímu posluchači příliš cynicky, ale popravdě řečeno je to asi lepší alternativa než válčit se sjednoceným blokem protivníků. Součástí římské strategie bylo to, že stal-li jste se loajálním Římanem, měl jste z toho veškeré možné výhody, kdežto vzpurné kmeny dostaly bolestivý výprask.

A zase: vyžadovalo to mezi těmi lidmi rozlišovat, až na osobní úroveň, a ti Římané na to rozlišování byli ochotni vynaložit nějaké úsilí a čas, kdežto dnes jsou naše administrativní systémy často “plošné”, nárokové a algoritmizované. Tím se sice na jednu stranu omezuje korupce a zvůle jednotlivých úředníků, na druhou stranu ale dochází k extrémům, kdy nějaký bradatý fanatik kázající džihád vesele pobírá standardní sociální dávky a není možné mu je legálně sebrat. Tady děláme velkou chybu, kterou by uměli pojmenovat už ve starověku: nekrmte svoje nepřátele.

To je ovšem chyba, která by se s trochou kreativity dala napravit. Sociální systémy je možné reformovat.

V principu, že občanství je odměna, bychom se mohli inspirovat i dnes. Naše současné ozbrojené síly nepotřebují ani zdaleka tolik lidí jako římské legie, ale pokud někdo například dobrovolně nastoupil jako sanitář k záchrance a tahal se celé roky na nočních směnách s obézními kardiaky po schodech, nechť klidně to občanství dostane za pět let, kdežto jeho kamarád poflakující se doma by se neměl stát Čechem ani za půl proflákaného století. To ovšem znamená mezi těmi lidmi velmi pečlivě rozlišovat a nejsem si jist, zda se do toho našemu státu chce.

Selektivní udělování občanství podle zásluh či důvěry je jenom jedním z mnoha projevů principu “Divide et impera“, čili “Rozděl a panuj“, který zní dnešnímu posluchači příliš cynicky, ale popravdě řečeno je to asi lepší alternativa než válčit se sjednoceným blokem protivníků. Součástí římské strategie bylo to, že stal-li jste se loajálním Římanem, měl jste z toho veškeré možné výhody, kdežto vzpurné kmeny dostaly bolestivý výprask.

A zase: vyžadovalo to mezi těmi lidmi rozlišovat, až na osobní úroveň, a ti Římané na to rozlišování byli ochotni vynaložit nějaké úsilí a čas, kdežto dnes jsou naše administrativní systémy často “plošné”, nárokové a algoritmizované. Tím se sice na jednu stranu omezuje korupce a zvůle jednotlivých úředníků, na druhou stranu ale dochází k extrémům, kdy nějaký bradatý fanatik kázající džihád vesele pobírá standardní sociální dávky a není možné mu je legálně sebrat. Tady děláme velkou chybu, kterou by uměli pojmenovat už ve starověku: nekrmte svoje nepřátele.

To je ovšem chyba, která by se s trochou kreativity dala napravit. Sociální systémy je možné reformovat.

“Divide et impera” je celkem plodný princip a věřím, že by nám posloužil stejně dobře jako Římanům, kteří časem vstřebali i vysloveně znepřátelené národy. Prostě: systematicky podporovat ty, kteří jsou ochotni se sekularizovat a chovat se slušně, a stejně systematicky postupovat proti těm na opačném konci spektra.

Jistá nevýhoda je v tom, že ten proces trvá dlouho, celé generace, a dnešní svět touží po rychlých řešeních. V demokratických státech se těžko formuluje dlouhodobá politika, protože vlády se střídají co pár let a dostane-li se k moci nějaká strana, která bere každého vraha jako nepochopeného chudáčka, můžou její reformy snadno znegovat úsilí předešlých deseti či patnácti let. Jedním z důležitých prvků principu “rozděl a panuj” je to, aby ti lidé ze znepřátelené komunity, kteří se rozhodnou “kolaborovat” s protivníkem, měli dlouhodobou jistotu, že se jim to vyplatí. V tomto fungoval Řím lépe než dnešní doba, protože i když se ti césarové prali a žrali mezi sebou (krize 3. století byla obzvlášť vypečená, divím se, že ji ta říše vůbec přežila), římské právo mělo velkou setrvačnost a nezasahovalo se do něj každých pár let.

Hlavní faktor, který nám podle mého názoru brání jít tímto pragmatickým směrem, je skutečnost, že celkem dost Evropanů si stále ještě odmítá přiznat, že ty nepřátelské komunity na kontinentě vůbec máme, natož pak, jaké podstaty to jejich nepřátelství je. Nepojmenujete-li problém, těžko jej můžete začít analyzovat a řešit.

Moje zkušenost je, že i ti dobří liberálové bez problémů uznávají, že právo šaríja je něco příšerného, ale začnou se kroutit v momentě, když jim řeknete, že je to integrální součást islámu už od jeho samého počátku a že ji nelze jen tak chirurgicky oddělit jako nějaký nežádoucí výrůstek a tvářit se, že tam vlastně nepatřila. Tahle skutečnost totiž moc koliduje s naší tradicí svobody vyznání a vede k různým nepříznivým závěrům o tom, jak moc je tato tradice v případě islámu udržitelná.

Realita samozřejmě pozvolna prosakuje do kolektivního vědomí národů. V takové Francii jsou už v tom pochopení celkem daleko a současné preference levice (tři levicoví kandidáti Jadot, Mélenchon a Hidalgová dají dohromady chabých 18 procent) tomu odpovídají, ale zároveň je tam ta situace asi nejhorší a teď už patrně neřešitelná. Ve státech, kde je zatím situace méně kritická, je zase větší snaha předstírat, že se nic neděje, nebo že všechno je vina jakýchsi bílých rasistů. Na toto popravdě vidím jediný recept, důkladnou osvětu, i když se to třeba určité vrstvě politiků nebude líbit a budou se takové informace snažit nějak zatlouci či aspoň zdiskreditovat.

Tak – a příště (zítra?) ještě takzvaný kulturní dodatek. Máme totiž k dispozici i zbraně, které sami nedoceňujeme, a kterých Římané při budování své dominance využívali také.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net