Vláda zmrazila ceny základních potravin. To znamená, že obchodníci nesmí zdražit nad cenu, za jakou prodávali 15. října loňského roku. V první fázi bude toto opatření trvat tři měsíce…

Můžeme o tom na dvou rovinách. Jednou rovinou je rovina inflace, která je makroekonomickým přístupem a je poněkud vzdálenější realitě. I ta je však důležitá. Pak je tu život a jeho vlastní hloubkový přístup.

Maďarská vláda si uvědomuje, že za normálních okolností by vláda neměla zasahovat do cen. Při běžném běhu událostí si maloobchodníci a velkoobchodníci, kupující, prodejci a výrobci dokážou ceny stanovit mezi sebou, přičemž zohlední své zájmy a rozhodnou se, kolik peněz a jakou cenu mají za ten který výrobek zaplatit. Vláda v tom nebude hrát žádnou roli.

„Ve výjimečných situacích vláda nemůže říci, že ekonomické subjekty výjimečnou situaci vyřeší. Nebudou toho schopny. Kdyby toho schopny byly, mimořádná situace by nevznikla…“

Někdy však nastanou výjimečné situace a ve výjimečných situacích vláda nemůže říci, že ekonomické subjekty výjimečnou situaci vyřeší. Nebudou toho schopny. Kdyby toho schopny byly, mimořádná situace by nevznikla… Světová ekonomika vstoupila do období vysoké inflace, a když mají například pobaltské státy dvoucifernou inflaci a celá Evropa má inflaci, tak vláda nemůže sedět a čekat, až tržní subjekty upraví ceny… Takže tady musí někdo vstoupit jako nový hráč, aby se věci vrátily do normálu. A než se věci vrátí do normálu, musí někdo lidi chránit. Protože ekonomická teorie je sice hezká věc, ale mezitím člověk musí žít: u pumpy musíte zaplatit za benzín a musíte si koupit jídlo. A opozice nebo kdokoli jiný může konstruovat argumenty o tom, zda je to dobrý krok z hlediska velkých teoretických ekonomických souvislostí, nebo ne; ale důchodce, rodina s dětmi – vlastně my všichni – musí jít do obchodu a zaplatit. A je jedině správné, aby neplatili současnou cenu, ale cenu, kterou platili dříve, na nižší úrovni. To je dobře. Kdo říká, že je to špatně, ten nerozumí životu.

Vývoj cen energií je přitom do značné míry způsoben politickými rozhodnutími. Jsme nuceni přiznat, že politika Bruselu v oblasti cen energií selhala. Brusel věřil – a obávám se, že stále věří -, že vysoké ceny energií jsou dobré pro ochranu klimatu. To je naprosté nepochopení jak ochrany klimatu, tak energetické politiky. Ochrana klimatu by se neměla prosazovat prostřednictvím vysokých cen energie. Pokud někdo udělá to, co nyní udělali naši bruselští byrokraté, výsledné vysoké ceny energie způsobí růst cen i všeho ostatního, protože všechno potřebuje energii. Tato mentalita – tato klimatická politika – nás tedy zavedla do slepé uličky a je třeba ji změnit.

„Ekonomická teorie je sice hezká věc, ale mezitím člověk musí žít: u pumpy musíte zaplatit za benzín a musíte si koupit jídlo.“

Pro vedoucí představitele bohatých zemí jsou samozřejmě řeči levné; například místopředseda Komise, který je Holanďan, řekl, že nesmíme dopustit, aby sociální ohledy ohrozily klimatickou politiku. Normální tvorba politiky však spočívá ve snaze neustále sladit různá kritéria; protože i když existují ohledy na ochranu klimatu, musíme také žít své životy. Existují sociální hlediska a lidé nesmí být finančně zruinováni.

Brusel chce ceny dále zvyšovat. Existují plány na uvalení dodatečné daně na všechny, kdo chtějí dále používat svá auta. A také daně na ty, kdo mají vlastní dům a chtějí v něm topit. Podobné rady slýcháme i v Maďarsku: měli bychom si prý kupovat menší auta a spotřebovávat méně energie.

Plýtvání samozřejmě nikdy není dobré, ale problémem dnešního Maďarska není plýtvání energií. Daleko spíše jde o to, že ceny rostou a rodiny je třeba před tímto růstem cen energií chránit. To je příklad bodu, na kterém by mohla panovat shoda, protože normálního člověka nenapadne situace, kdy – díky rozhodnutí vlády – lidé v Maďarsku platí za plyn a elektřinu méně než lidé v jiných zemích. V klimatické politice musíme dát jasně najevo, že zátěž musí nést velcí znečišťovatelé, a nesmíme dovolit, aby Bruselští tuto zátěž přenesli na maďarské rodiny.

„V klimatické politice musíme dát jasně najevo, že zátěž musí nést velcí znečišťovatelé, a nesmíme dovolit, aby Bruselští tuto zátěž přenesli na maďarské rodiny.“

.

V roce 2021 se maďarské ekonomice fantasticky dařilo. Na rok 2021 budeme všichni vzpomínat jako na těžký rok, protože nás zpustošila viróza. Mnoho lidí přišlo o své blízké – nebo byli alespoň v ohrožení poté, co se nakazili a potřebovali nemocniční péči. Takže to byl těžký rok. Zároveň však vláda na pozadí pandemie prováděla hospodářskou politiku, jejímž výsledkem byla mimořádná hospodářská dynamika: dosáhli jsme růstu přes 6 %.

„Když je růst 6,8 procenta, jsou důchodci, kteří ty peníze potřebují, a je to finančně možné, tak proč to nevrátit všechno najednou?“

Vždycky jsme chtěli vrátit třináctý měsíční důchod, který důchodcům sebraly levicové vlády. Maďaři dlouho pracovali na tom, aby se Maďarsko konečně dostalo do situace, kdy mu to bude možné vrátit. Myslel jsem, že bychom mohli každý rok vrátit jeden týdenní důchod, takže bychom v podstatě obnovili třináctý měsíční důchod. Ale když je růst 6,8 procenta, jsou důchodci, kteří ty peníze potřebují, a je to finančně možné, tak proč to nevrátit všechno najednou? Proto dostanou nejen druhý týden, ale brzy dostanou celý třináctý měsíční důchod. A stejně jsme uvažovali i v případě dětí a osvobození mladých lidí od daně. Kdy bychom toho mohli dosáhnout, když ne teď? Pro zdravotnictví byl rok 2021 velmi obtížný, ale pro ekonomiku velmi úspěšný. Kdy bychom mohli něco z toho vrátit lidem, když ne teď? A komu? Především těm, kteří byli z hlediska zdravotnictví v roce 2021 zasaženi nejvíce: lidem v důchodu a lidem s rodinami. Proto jsme jim dali přednost.

Zkráceno a přeloženo z blogu About Hungary.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com