Jenže pokud mě stíhají pochybnosti, mlčet úplně nedovedu, a v tomto případě stíhají. Minimálně tři, na které se chci podrobněji podívat.

Ještě, než začneme, měli bychom si něco ujasnit: obecně považuji za dobré, že se teď konečně utrácí za obranu země. Příliš dlouho se na ní škrtalo a šetřilo, ačkoliv jde o jednu ze základních funkcí státu už někdy od Gilgamešových časů. Tím ovšem zároveň nastává nutnost řešit tu navazující otázku, a totiž, jak za určité množství peněz mít co nejvíce muziky. To vůbec není triviální otázka. Rozhodně nad ní nelze jen tak ohrnout nos a říci “čím víc, tím líp”. To už taky museli řešit i ve starém Sumeru, jestli dají víc za elitní jízdní lučištníky v koleskách nebo za plebejskou pěchotu s oštěpy, které ale může být víc.

Nejen, že otázka efektivity není triviální, ona vlastně ani nemá jednoznačnou odpověď. Dost záleží na tom, jaké jsou vaše potřeby a plány. Abychom použili nějaké přirovnání: dejme tomu, že chcete řešit své bydlení a máte k dispozici pět milionů. Za to můžete koupit garsonku v Praze-Vršovicích, domek ve Varnsdorfu nebo celou opuštěnou vesnici v rumunské Transylvánii (s rodinkou upírů v ceně). Za různých okolností může být dobře to, ono, či vůbec nic.

Dobře, konec analogií a hurá k těm konkrétním pochybnostem.

Pochybnost číslo 1: ona zrovna kousek od nás zuří válka, a nikoliv malá. Přesně ten druh války, na kterou se AČR také připravuje. A klasické letectvo v té válce skoro není vidět. Nedá se říci, že by si “ani neškrtlo”, občas si “škrtne”, ale drtivou většinu práce ve vzduchu odvedou drony. Ukrajinské bojiště je natolik saturováno různými protiletadlovými prostředky, že létání čímkoliv větším je extrémní adrenalinový sport; ruští i ukrajinští piloti buď “těsně lížou terén”, nebo brzy přestanou létat úplně.

To mi připadá jako poněkud varovné znamení pro samotnou budoucnost stíhaček. Ne jistota, ale varovné znamení, červená vlaječka s nápisem “Pozor! Zastav se a přemýšlej podrobněji!”, kterou není moudré ignorovat.

Teoretické studie jsou jedna věc, praktické zkušenosti ze skutečné války druhá; v mém osobním světě by to druhé vždycky mělo větší váhu než to první. “Průmyslová” válka je stará zhruba 160 let (americkou občanskou válku bychom už určitě mohli zařadit do této kategorie). A historická zkušenost říká, že při plánování budoucnosti se více vyplatí sledovat vývoj na skutečném bojišti, než řídit se doporučením existujících institucí, které mají tendenci hájit a prosazovat status quo, už jen proto, že jej vybudovaly. Ony jsou ty instituce velké a slavné, ale taky se můžou mýlit.

(V rozhovoru, který jsem nalinkoval, říká ministryně Černochová, že  už dneska díky válce na Ukrajině řada zemí slezla z toho růžového obláčku míru zpátky na zem. To má pravdu, ale to je přece jen půlka celého poučení. Druhá by měla být důkladně si nastudovat, které zbraně a postupy se osvědčily a které nikoliv, a na to možná ještě ani není pravý čas. To chce trochu delší časové okno, a ne hrrr-hrrr.)

Dívám-li se zatím na Ukrajinu, jeví se mi to tak, že Ukrajinci dokázali odvést daleko větší výkony se svojí částečně improvizovanou dronovou letkou – a to včetně vysloveně amatérských dronů zakoupených kdesi na Alibabě za pár tisíc dolarů – než se svým stíhacím letectvem, do kterého přitom nateklo řádově více peněz. Jedna z nejaktivnějších dronových organizací, “matfyzácká” Aerorozvidka, byla dokonce roku 2019 poněkud krátkozrace rozpuštěna a narychlo obnovena před začátkem letošní invaze, což je na vojenské poměry neuvěřitelná míra flexibility. Prosvištíte-li si jejich kanál na Youtube, zvládli toho lidé z Aerorozvidky za pomoci značně skromných prostředků zničit Rusům opravdu hodně. Poměr “cena:výkon” mají mimořádně dobrý.

Pak je tedy ale otázka, zda neinvestovat spíš do těch dronů a lidí, kteří s nimi umějí takto zacházet. O pár odstavců dál se k tomu ještě dostanu znova, z jiného úhlu.

Pochybnost číslo 2: dlouhodobá vůle udržet investice do nakoupených F-35 na nezbytné výši.

Zbraně nejsou fetiš ani magie. Samy o sobě války nevyhrávají. Musíte k nim mít adekvátní logistiku a dobře vycvičené vojáky. Jednorázová investice do nákupu stíhaček nestačí, musí být podpořena průběžnou údržbou a výcvikem pilotů. Neustále, po celé desítky let.

Zde má F-35 jednu výraznou slabinu, a tou je vysoká cena jedné letové hodiny. To není žádný ruský blábol, ale věc, o které se už před válkou intenzivně hovořilo v západních státech (např: Jane’s Defence Weekly, Air Force Magazine). Zhruba řečeno, každou hodinou provozu se letadlo opotřebovává a potřebuje opravy a výměny součástek; u F-35 to v USA vychází kolem 30 000 dolarů na hodinu letu, podle varianty letadla, i když je snaha tuto cenu snížit. U nás by to bylo o něco levnější, ale ne řádově.

No a ten hlavní problém je v tom, že ideálně by si každý pilot měl odlétat cca 200 hodin ročně. To by bylo kolem pěti milionů dolarů na pilota, tj. přes sto milionů korun. Pilotů má být více než letadel, tj. pokud je v plánu nakoupit 24 letadel, počítejme spíše s padesáti piloty – oni se také budou muset obměňovat a musí existovat rezerva, protože někdo občas odejde do civilu, jinému se zhorší zdraví atd. No, pět miliard jenom na výcvik, každý rok, pokud mají ti lidé být ťip-ťop. Ideálně.

Prakticky je tenhle ideál zjevně cenově nedosažitelný, dokonce i Američané na výcviku pilotů proti časům studené války šetří. 200 hodin nalétali dříve, teď je to spíše 150, a čím dál více času se tráví na simulátoru. Tady bude muset šetřit i ČR. Určitě nedáme pět miliard ročně za výcvik pilotů.

Nu, a moje obava je ta, že teď, když ruské rakety prší na ukrajinská města, chce kdekdo otevřít peněženku doširoka, aby tu hrozbu pokud možno zažehnal. Takže teď se cena výcviku zase tolik neřeší. Ale jednoho dne tam padne poslední výstřel – a nějakých pět let či deset let poté se bude zase ve vojenských penězích vesele škrtat a přerozdělovat je do civilních rozpočtů. A u strojů, které jsou na hodinu provozu několikanásobně dražší než Gripeny, se bude škrtat právě na těch hodinách, protože to vypadá bezbolestně. Samozřejmě to bezbolestné není, ale vypadá to tak, a reálná politika je vždycky spoluurčována povrchním dojmem.

Pak bychom ale měli dobré stroje s nepříliš zkušenými piloty. Kombinace ne zrovna efektivní, a mimochodem jedna z těch, které britský Královský institut pro obranné studie diagnostikoval coby slabinu současného ruského letectva: hodně okrájený výcvik, aby se šetřilo.

Dobrý koncept obrany by měl počítat i s tím, že ochota k investicím do ní bude v průběhu desetiletí nepředvídatelným způsobem kolísat, protože to je holt politika a politika v demokratických státech je notoricky vrtkavá. Pořídit letadla s velmi vysokou cenou jedné letové hodiny tomu neodpovídá.

Jak řekla paní Černochová, některé země teď slezly z růžového obláčku na zem. Ano, ale ten růžový obláček tam pořád je a v budoucnosti bude zase lákat k vylezení. Vlny pacifismu procházejí tímhle kontinentem už stovky let, a ten západoevropský zelenorudý blok, který má k slepému idealismu největší sklony, má už viditelný vliv i u nás. Je žádoucí tu naši armádu budovat tak, aby dokázala s co nejmenšími škodami přežít i nějakou budoucí vládu, kde ministryní obrany bude nějaké modrovlasé Alžbětko či Evženko – a kde bude hlavní prioritou obranné politiky genderové sjednocení záchodků v budově generálního štábu, zatímco na toxicky maskulinní aktivity jako je výcvik se bude kašlat.

Pochybnost číslo 3: slíbil jsem, že se vrátím k dronům. Jedna z věcí, která mě na tom nákupu stíhaček trochu znervózňuje, je přitom docela “zavedený” fakt, že stíhačky jsou téměř čistě vojenská záležitost. Jejich využití v civilním životě je extrémně omezené. Nejlepší, co se dá říci, je, že kolem nich vzniká dost civilních pracovních míst.

Drony jsou daleko univerzálnější, podobně jako například dopravní infrastruktura; po silnici může jezdit cokoliv od cyklisty až po kamion s nadměrným nákladem, a stejně tak většina dronů je dost manévrovatelná a přizpůsobitelná k tomu, aby mohla jen s drobnými modifikacemi posloužit i v jiných situacích: lesní požáry, povodně, pátrání po pohřešovaném jedinci, mapování terénu, přeprava nákladů do obtížně dosažitelných oblastí atd.

Ano, “nikdy se to tak nedělalo”. Mentalita, že vojenské vybavení slouží jenom vojákům, je silně zakořeněná. Ale co tak se na to úplně nefixovat?

Univerzálnost a adaptabilita má svoji hodnotu. Proto je “pánem země” člověk, který disponuje velice obecně použitelnou a nespecializovanou končetinou (rukou), a ne nějaký mravenečník, zcela dokonale přizpůsobený k vyhrabávání mravenců a k ničemu jinému. Už jen proto bych dával přednost pružnějším řešením. Pak je tam ta druhá nezanedbatelná věc, a to, že daňový poplatník, na jehož názoru vždycky záleží, se bude stavět přátelštěji k investicím do systémů, které občas uvidí i v praktickém nasazení ve svém vlastním životě.

Ještě jednou se vrátím k tomu rozhovoru s ministryní Černochovou, který jsem tady už dvakrát nalinkoval. Říká se tam, že vojenský výhled sahá až do roku 2070. Hergot, to přece vůbec nejde, to je padesát let a za padesát let se toho změní strašně moc, zvlášť v mezinárodních vztazích. Podívejte se cvičně do roku 1970, to je padesát let v minulosti. Tehdy byla Čína geopoliticky naprosto nevýznamný stát, v Íránu vládl režim přátelský k západním zemím a USA stále ještě posílaly dvacetileté brance kamsi do Vietnamu. O dnes rozpadlém kolosu jménem sovětský blok ani nemluvě.

Co bude v roce 2070? Kdo bude v tu chvíli náš nepřítel, jakou doktrínu bude používat, které místo na zeměkouli bude nejkrizovější? To nemůže vědět ani ten největší expert, tenhle druh věštění budoucnosti opravdu nefunguje. To je fundamentální nepředvídatelnost světa.

A nejlepší způsob, jak na ni reagovat, je právě ta pružnost. Nedávat příliš mnoho vajec do jednoho košíku. Rozdělit investice do X různých směrů včetně vysloveně obskurních s tím, že některé z nich se neosvědčí a že se nedá předem úplně přesně určit, které to budou, ale že některá z těch obskurních investic vám jednoho dne může zachránit kůži.

Tenhle přístup bych v naší obraně viděl daleko raději.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net.