„Humor černější než antracit“, říká pražský lingvista Huleja o Ostravácích. Technická poznámka: antracit není nutně vždycky černý, může být i tmavě šedý (ale na plicích jej stejně nechcete).

Jinak mě ale ta skutečnost, že se v Praze někdo věnuje Ostravě a ostravštině, značně udivila v tom kladném slova smyslu. Podobně udiven by mohl být příslušník kmene Yanomamö na středním toku Amazonky, kdyby viděl bělocha z misijní stanice, jak zručně stahuje právě uloveného pásovce a natírá hroty šípů do foukačky jedem. Ne, že by to bylo principiálně nemožné, ale běloši takové věci obvykle nedělají a Pražáci taky ne; Ostrava je z jejich pohledu za horizontem událostí.

(Což je mimochodem fyzikální pojem z teorie černých děr, tudíž sem se hodí dvojnásob.)

A tak dnes píšu něco málo o Ostravě, svém rodném městě, se kterým i já jsem svázán „silnou pupeční šňůrou ve smyslu kolébka i hrob“, jak říká pan Huleja. A o jeho vztazích se zbytkem republiky, viděných ze všech možných směrů. Mezi Ostravou a Prahou totiž celkem často jezdím už od roku 1996, takže oba konce té cesty jsem důkladně poznal.

Dobří lidé jsou tam i onde, ale přeci jen jde o dva různé světy.

Pro začátek: ústřední pnutí a řevnivost v naší republice panuje mezi Prahou a Brnem. To asi nikoho nepřekvapí. Je to extrémně nerovný zápas, protože Praha má toho kapitálu mnohem více než Brno, a tím myslím jak ten finanční, tak lidský, historický, kulturní, prostě všechno. Praha je opravdová metropole, Brno ne, ale rádo by bylo. I to může být jeden z důvodů, proč se kolem Brna tolik lidí hlásí k separátní moravské národnosti, kdežto už někde u Olomouce to procento výrazně klesá a na severu je jich naprosté minimum.

(V sousedním Polsku jsou mimochodem poměry mezi Krakovem a Varšavou daleko vyrovnanější.)

Ostrava je z tohoto hlediska už takzvaně jinde. Ne, že by vztahy mezi Ostraváky a Pražáky byly vždycky zrovna vřelé, hlavně fotbaloví fanoušci se rádi nemají; ale lokální pořekadlo „Pámbu je vysoko a Praha daleko“ není jenom klišé. Fyzická vzdálenost je větší a mentální tím pádem také. Místo řevnivosti panuje spíš odstup. Do místních záležitostí se pokud možno nezatahují centrální republikové orgány, a naopak, v Ostravě žádné centrální orgány nesídlí a dlouho sem nevedla ani dálnice.

Když se za Babiše předkládal nový stavební zákon, měl být v jeho rámci zřízen Centrální stavební úřad v Ostravě. Lobboval za to politik jménem Macura, ostravský primátor a jedna z mála výrazných osobností, které ještě zůstaly v ANO, ale místnímu obyvatelstvu to, popravdě řečeno, bylo šumafuk. To se tu prostě neřeší.

V dnešní Ostravě se mluví česky, i když někteří Češi z vnitřních oblastí republiky by to asi rozporovali. Ale to je v podstatě novinka, protože město samotné bylo silně multikulturní už předtím, než se toho pojmu chytili intelektuálové a totálně jej zprofanovali. A na jeho dnešní podobu to mělo zásadní vliv.

Před dvěma sty lety byla Moravská Ostrava malým městečkem o tisícovce obyvatel, proti kterému byla každá Kouřim a Tábor významnými urbánními centry Českého království. Objev uhlí způsobil prudký rozvoj průmyslu a tím pádem i masivní imigraci pracovních sil, kterou zdaleka nestihly pokrýt jen české země, ale podílel se ní celý zbytek rakousko-uherské monarchie. Substrát dnešního ostravského obyvatelstva tak kromě Čechů tvoří celé masy Němců, Poláků, Slováků, Rusínů, Maďarů a Rumunů, které dorazily po železničních tepnách z Haliče, Kysuce, Jeseníku, Slezska, Podkarpatské Rusi atd., a v budoucí ostravské aglomeraci se smíchaly mezi sebou.

Jedním z důsledků tohoto stěhování národů je, že ve velkých městech jako Ostrava a Karviná prakticky nenarazíte na starousedlíka. Ti se vyskytují jen v menších zemědělských vesničkách kolem, jako je Polanka, Stará Bělá nebo Vratimov; tam opravdu žijí staré sedlácké rody doložené v kronikách už po celá staletí, a po velkých fojtech a rychtářích z těch rodů se jmenují i ulice, na kterých dnes bydlí jejich potomci. Ale v samotné Ostravě, Havířově atd. nikoliv. Tam je každý relativním nováčkem, nebo chcete-li, „náplavou“, přinesl si s sebou z jiných krajů jiné zvyky, jiná slova, jiné recepty, jiná příjmení atd.; ani po desítkách let to není zapomenuto. Sám jsem podobný případ, protože ani jeden z mých čtyř prarodičů nemluvil v mládí česky.

Tohle velké míšení zplodilo zcela specifickou kulturu, která se dodnes od zbytku republiky dost liší. Hodně lidí má stále ještě příbuzné v cizině a je s nimi v pravidelném kontaktu. Jedním z důsledků je to, že v Ostravě daleko méně narazíte na nějaké to zbožňování ciziny, které mě tak překvapilo v Praze i v Brně. Pražské i brněnské obyvatelstvo má určitou tendenci vzhlížet ke zjevně bohatším Němcům a Rakušanům, a místní politici také rádi kopírují jejich nápady, včetně těch pofiderních. Kdežto z pohledu Ostravy je „cizina“ hlavně Polsko a Slovensko, kde panuje podobný bordel jako u nás, a které tím pádem bereme jako sobě rovné.

Také to je kultura plebsu, v dobrém i ve špatném smyslu, protože aristokracie sice na Ostravsku byla (všelijací ti Rothschildové, Wilczekové, Larischové apod.), ale bylo jí málo, a vesměs šlo zároveň o průmyslové podnikatele, kteří kvůli těm svým podnikům museli žít o dost praktičtějším způsobem života než jejich kolegové s bílými parukami a zlatými lorňony u královských dvorů.

Projevuje se to dodnes větší otevřeností a menším sklonem k intrikám. Intriky jsou odedávna hra aristokratů a část dnešních republikánských elit se tak trochu jako aristokrati s diplomem vidí, takže to od nich převzala. V plebejské Ostravě se ale od většiny lidí dozvíte celkem napřímo, co si o vás myslí. Hrotíte-li situaci příliš (nebo je-li druhá strana kokot jak cyp), můžete dostat i takzvaně na budku, ale vesměs obvykle víte, na čem jste, a nemusíte si ty druhé a jejich záměry nějak složitě analyzovat. Osobně mi to vyhovuje více než ten übercivilizovaný přístup s úsměvem na tváři a dýkou za zády, se kterým jsem se jinde setkal hojně.

(Mimochodem, totéž nefunguje na internetu, kde lidi propadli bezuzdné sprostotě a agresivitě vůči svým bližním a říkají tomu upřímnost. Chyba; oním dystopickým rysem internetu je, že můžete eskalovat konflikt, vyvolat pomyslnou válku, a nenést přitom žádné následky v reálném životě. Pokud už ale někomu hrozíte nalískáním na papulu tváří v tvář, vždycky je tam to riziko, že nalíská on vám, čímž se vzájemná etiketa takříkajíc samoreguluje do únosných mezí.)

Co se ostravských intelektuálů týče, region je celkem duševně plodný (překvapivé množství slavných lidí se narodilo v Ostravě a okolí), ale navíc je požehnán jednou věcí, která je k nezaplacení. Ostravských intelektuálů není tolik, aby se mohli stýkat jenom sami mezi sebou. To je nutně drží trochu při zemi a v reálném světě.

Existuje pojem zvaný Dunbarovo číslo, zhruba řečeno, počet lidí, se kterými dokážete mít bližší vztah. U průměrného člověka je to mezi 150-200 osobami, protože jsme holt stavěni na poměry starší doby kamenné, kdy běžný kmen měl asi toto množství příslušníků. To je poměrně nízké číslo, a v Praze i v Brně už jsou intelektuální kruhy tak početné, že si vystačí mezi sebou navzájem. Řadový intelektuál tak už vůbec nemusí mít kontakt s nikým jiným, nechce-li. Toto zapouzdření ve vlastní bublině je velice pohodlné, ale připravuje člověka přesně o tu diverzitu, ke které se jinak postmoderna tak ráda hlásí.

Kdežto v Ostravě toto neuděláte, protože samotná matematika je proti vám. Nemůžete vytvořit homogenní spolek divadelníků nebo televizáků, neboť jich jednoduše tolik není. Z toho plyne, že víceméně každý intelektuál má ve svém kruhu blízkých známých i nějakého malíře pokojů, policajta nebo posunovače, a ti mu občas – při té zdejší otevřenosti – na něco přátelsky řeknou, že je to „cypovina“.

V takovém prostředí je obtížnější vytvářet si různé posvátné krávy a modly, o kterých se nediskutuje, a jejichž přemnožením tak trpí dnešní intelektuální svět. A to je docela osvěžující.

Na tomto místě možná povstane kritický čtenář ze židle a řekne: „Když už tak chválíš tu Ostravu, cype, cos vůbec pohledával v té Praze? A proč dodneška pendluješ? Doma nejlíp, ni?“

Ne, doma není vždycky nejlíp, a Ostraváci jsou v tomto směru pragmatičtí. Naše město se zrodilo z masové migrace za prací, a pokud práce není, nebo je jí jen málo, potomci těch přistěhovalců stejně snadno zase vyjedou ven. Navíc má Praha i v Ostravě dobrý zvuk, co se kvality vzdělání týče. Typický našinec je bytostný realista a ví, že s výjimkou specializovaných technických oborů se v regionu jen máloco dá studovat na špičkové úrovni. Za dobrým vzděláním musíte ven, a vlaky na trati 270 jsou taky studentů plné.

Ono je to beztak jedno; Ostravákem zůstáváte vevnitř. Ostravákem jste do té chvíle, dokud vám dělá radost popíjet svařák na Kuřím rynku, když je „zima jak sviňa“ a ledový vítr se točí po náměstí. Dokud se těšíte na to, až se na jaře zahledíte do tekoucí Ostravice ze Sýkorova mostu a jeho ocelový chodník se vám rozechvěje pod nohama od projíždějících trolejbusů. Dokud se vracíte na Fifejdy a Fukušimu, abyste zase na jižním obzoru spatřili „ostravská Hradčana“ a šedomodrý obrys Lysé hory, právě tak daleké, aby vám neustále připomínala blízkost divokých Beskyd.

Dokud tohle všechno děláte a cítíte, tak čert po tom, kolik jste měli v občance trvalých bydlišť a v kterých krajích. Jste Ostravák, i s tím osudovým poutem uvnitř. Někdy se projevuje méně a jindy více, ale samo nezmizí. A přesekávat jej nějak násilně, to by byla chyba. Možná přímo sebezmrzačení.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.