A teď už dnešní text:

Uplynulý víkend byl geopoliticky velmi rušný. Předsedkyně americké sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová zahájila svojí cestu po jihovýchodní Asii, přičemž avizovala i návštěvu Tchajwanu. Kosovská vláda zase chtěla spustit svůj projekt přeregistrace aut a pasů srbského obyvatelstva žijícího (stále ještě) na severu Kosova, především v Mitrovici.

Velmi bedlivě jsem to sledoval, protože obojí mělo potenciál Třetí světové války a v obou případech to vypadalo, že by se to skutečně mohlo stát.

Čína spustila mohutné námořní, pevninské i letecké manévry s pořádnou kanonádou, přelety stíhaček i konvoji válečných lodí, vydala své tradiční poslední varování v Global Timesech (neříkejte, že jsme vás nevarovali), Sitting Ping varoval Bidena osobně v telefonátu, že kdo si hraje s ohněm, může se spálit a že by USA nemělo podceňovat odhodlání miliardy Číňanů bránit svojí svrchovanost.

Srbové zase začali přesouvat ke Kosovu svoji armádu, na hranicích srbských oblastí vyrostly barikády, údajně se i střílelo, srbský prezident vystoupil v televizi s projevem, jeho pobočník promluvil o nutnosti denacifikace Balkánu… zřejmě to celé mělo nějaké raněné a možná i mrtvé.

A pak… nic.

Letadlo s Pelosiovou si to namířilo do Singapuru a kosovská vláda odložila platnost svého nařízení o měsíc, údajně na americkou žádost. Dvě americká mrknutí v jedné neděli. další střípek do mozaiky dnešního politiky.

Nedělejme si iluze, přátelé. V posledních deseti – dvaceti letech se na této planetě nevyřešilo nic. Všechny horké oblasti horké zůstaly, všechny nenávisti se jen zvětšily. Pokud se někde podepsaly nějaké „věčné smlouvy o přátelství mezi národy“, tak u toho rozhodně nebyl náš Západ. My jsme to všude jen víc rozjebali. Pokud tu sedí nějaký Kartouzův elfík, který má za úkol vyvracet moje dezinformace, tak má teď příležitost. Rád si poslechnu, kde na světě jsme zajistili mír mezi znepřátelenými národy, které díky Západu našly kompromis, zapomněly na vzájemné křivdy a přijaly dohodu, nad kterou nemusí bdít žádné IFOR, SFOR, UPROFOR nebo jiné vojenské FOR. Kde na světě díky Západu skončila válka a začal skutečný mír bez mírotvorců?

Ono se také nějak nikde nepodařilo vytvořit žádný nový spojený multikulturní národ, víme? I když se o to velmoci snažily, nevznikl žádný Jugoslávec, nevznikl žádný Sovět, nevznikl ani žádný Čechoslovák a když se podíváte na snahy Skotska o samostatnost, tak zřejmě nikdy nevznikl ani žádný Velký Brit.

Zpět k Tchajwanu a Kosovu. I tady jsme totiž v situaci, kdy sice obě entity existují, ale nic se nevyřešilo. Tudíž to znamená, že každé mrknutí bude soupeřem využito. Amíci mrkli a během toho mrknutí jak Číňani, tak Srbové udělali krok dopředu. Využili situace. Možná to není velký krok, ale je to přece jen pohyb. Ale rozhodně ani v tomto případě nesměřuje k mírovému řešení. Jen se ukazuje, že Amíci už si svoje zájmy jaksi nedokáží vynutit. Ale samozřejmě by moc chtěli.

Jak přesně toho jejich soupeři v této chvíli využili, to zatím nevíme. V Kosovu se věc odložila prozatím o měsíc. V Číně se neodložila vůbec a neodloží se, dokud Pelosiová nebude zase sedět doma. Klidně se můžeme zítra probudit do průseru, proti kterému je Ukrajina jen plivnutí do moře. Podle mě si USA couvání nemohou dovolit, protože z couvání se brzy může stát útěk. Nejen jejich vojenské síly, ale i jejich dolaru a posledních zbytků prestiže. Zbytek už je jen faktor času. Čína nadále posiluje svoji kontrolu nad Žlutým mořem a jednoho dne prostě oznámí, že je to její moře a americké letadlové lodi tam nevpustí. Srbové nadále posilují svoje vazby s nepřáteli USA, modlí se za Putinův úspěch a doufají, že jednoho dne se karta otočí.

Každopádně jsme o víkendu byli svědky další americké taktické prohry. Svým způsobem je to logické. Naše mééédia stále operují s pojmem celého světa, který stojí neochvějně proti několika barbarům, ale ono je to spíš obráceně. Celý svět stojí proti několika státům Západu, který jim ale už dávno odevzdal průmysl i suroviny. Americké mrknutí je na jednu stranu potvrzením geopolitické reality, ale moc bych si na nějaké sametově klidné řešení nevsadil. Západ vždycky odcházel ze svých kolonií s válkou. To jen Sovětský svaz to rozpustil tak nějak bez krve. V případě USA bych s tím tedy moc nepočítal.

Ne, zatím se svět ještě nemění. Jen se maličko posunuly hranice. Kamínky se rozjely z kopce, lavinu zatím nestrhly. Ale za chvíli to přijde znovu. Krátkou chvilku. Už jen proto, že tu máme praporečníka protizápadního odboje. Putin si prostě troufnul. A od té doby 75% planety přemýšlí, jestli se k němu mají přidat, nebo raději ještě chvíli počkat. Každé takové mrknutí posiluje protizápadní odhodlání.

Ne, nelíbí se mi to. Byl bych raději, kdyby na tuto situaci vůbec nedošlo. Už dávno předem jsem měl pocit, že naše opevnění už není nejvyšší. Byla chyba dovolit nepříteli, aby si to přeměřil. Vlastně nás už čeká jen jediné – stále častější strategické rozhodování, která část Říše už není strategicky nezbytná pro obranu před Východem.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.