Milí čtenáři, dnešní internet má spoustu nevýhod (třeba poněkud slabomyslné poměry panující na sociálních sítích), ale ty výhody, které přinesl, je občas také potřeba pochválit. A jednou z nich jsou animace, protože dobře udělaný obraz řekne více než tisíc slov.

Následující osmiminutové video, k jehož podkreslení si autoři vybrali – k mému velkému potěšení! – Dvořákovu symfonii Z Nového světa, ukazuje, jak se vyvíjela špička žebříčku států podle celkového HDP, a to od konce 19. století až dodnes. Sice to chvíli trvá, ale myslím, že těch osm minut za to stojí. Samozřejmě s povědomím, že HDP je spíš orientační parametr než nějaké absolutní zjevení pravdy – ale přece jen parametr užitečný.

Tak tedy, pozorujte, přemýšlejte a poznamenávejte si! Až skončíte, můžete poskočit níž; tam najdete, co zaujalo mne.

Pozor, u koloniálních mocností (s výjimkou ruské říše a později Sovětského svazu, u kterých byly jejich faktické kolonie přivtěleny k centru státu a neležely za mořem) tam nejsou započítány údaje z kolonií.

Dodíváno? Co tedy zaujalo mne, v několika bodech.

Ekonomické poměry Ruska a Japonska v roce 1905. To byl totiž ten rok, kdy Rusové dost katastrofálně prohráli válku právě s Japonskem a car Mikuláš II. měl co dělat, aby se udržel na trůnu.

Dokonce ani v konvenční válce dvou průmyslových mocností tehdy neplatilo, že větší bohatství automaticky vyhrává. Japonci bojovali v regionu, který pro ně byl známější a bližší, zato se nacházel velmi daleko od ekonomických center Ruska. Navíc byla jejich armáda organizována po německém vzoru, tehdy asi nejefektivnějším na světě. Tyto skutečnosti znegovaly ruskou ekonomickou převahu a vedly k porážce.

Zjevná ekonomická síla Německa na začátku první světové války. Velká Británie byla tou dobou největší koloniální velmocí světa, ale Německo ji, co se bohatství týče, předběhlo. Samozřejmě tu hraje roli skutečnost, že v téhle animaci se počítá pouze HDP metropolitních států, nikoliv celých koloniálních říší; kdyby se do britského sloupečku připočítala i Indie nebo Jižní Afrika, určitě by byl podstatně větší. Jenže na druhou stranu, z hlediska těch obyvatel Británie nebo Německa samotného bylo celkem jedno, jestli někde o čtyři časová pásma dále nějaký místokrál nosí diamantové prsteny a pět služebníků mu umetá cestičku. Žili v Evropě a měli to, co měli, včetně infrastruktury, každodenních služeb, zboží v obchodech atd.

Toto je zajímavé hlavně proto, že Němci před začátkem války trpěli určitým mindrákem z toho, že ke koloniálnímu dělení světa přišli “pozdě” (a to ve srovnání se Španělskem, Británií či Francií jistě ano), že se na ně dostalo jen několika druhořadých kolonií typu Kamerunu, Toga a Namibie, a že je to velká nespravedlnost. To je problém, který bych označil jako fetišizaci území, pro imperiální myšlení značně charakteristický, a podívám-li se na dnešní svět, stále ještě dost funguje v Rusku.

Kdyby se tehdy vilémovské Německo na budování koloniální říše vykašlalo úplně (což by mimo jiné nejspíš znamenalo, že žádné závody v námořním zbrojení s Británií by se patrně nekonaly), tak by si tu Británii mohlo někdy v roce 1940 prostě koupit … a paní smrtka by přišla o své nehorázné hody na západní frontě.

Velká hospodářská krize po roce 1929. Auvajs. Ono to není až tak vidět z délky těch sloupců samotných, ale když sledujete i ta čísla vedle nich, tak vidíte, že americké HDP se propadlo zhruba na polovinu a německé (Výmarská republika) taky. Polovinu! To je hrozný otřes.

Místo toho, aby se člověk divil, že v Německu přišel k moci Hitler, se spíš musí divit, že v jiných velkých průmyslových zemích se ta demokracie vůbec nějak udržela.

Konstanta jménem Itálie. Na to, jak chaotická země to je a jak na ni máme tendenci pohlížet skrze prsty, se Itálie drží v “Top 10” celkem systematicky po více než 120 let, kdežto státy jako Japonsko a Rusko z ní občas vyletěly. Přitom taky neušla válečným pohromám, počet jejích obyvatel nikdy nepřekročil 60 milionů, emigrace schopných lidí do zámoří byla značná atd.

Ještě zajímavější je skutečnost, že tenhle výkon táhne zejména severní půlka země, ke které je jako nějaký prohnilý apendix připojena ta jižní půlka, která by mentalitou a ekonomickou vyspělostí patřila někam mezi Řecko a Egypt.

Itálie je zvláštní a nepodceňoval bych ji. Katastrofální úroveň své politiky dokáží Italové často vykompenzovat neobyčejnou kreativitou.

Záblesky naděje a růstu u malých zemí. Všimli jste si, jak se tam na dně tabulky v letech 1938-9 vynořilo Polsko, těsně před nacistickou invazí? A jak tam od 20. let občas proskakovala Argentina? Nebo jak se po druhé světové válce na chvíli ve vrcholné desítce zemí podle HDP objevilo Švédsko, země s (tehdy) 6,5 miliony obyvatel?

Nejsou to anomálie. Polsko zažívalo koncem 30. let výrazný industriální boom, doprovázený i úspěchy v akademické sféře. Hlavně polští logici a matematici té doby (Rejewski, Mandelbrot atd.) patřili k absolutní světové špičce a řada z nich pak produkovala dobré výsledky ještě v exilu. Kdyby to vydrželo dalších 20-30 let, mohla se z Polska stát digitální velmoc srovnatelná s Japonskem, protože se zrovna blížil věk počítačů, ve kterém by se polské znalosti v logice, algoritmech atd. (třeba polská reverzní notace) silně uplatnily.

Jenže sousedíte-li se dvěma totalitními státy, které si vás společně a nerozdílně dají k obědu, je vám veškerá vaše šikovnost málo platná.

Naproti tomu ta Argentina je zase dobrý příklad toho, že se stát může zruinovat i sám, bez toho, aby jej rozjezdily cizí pancéřové divize. Její nadějný ekonomický vývoj skončil plus mínus v momentě nástupu populisty Juana Peróna do prezidentského úřadu, tedy dávno předtím, než do jižního cípu Jižní Ameriky začaly nějak zásadněji zasahovat Spojené státy americké. (USA se vždycky angažovaly v centrální Americe, ale ten jižní cíp měl dlouho větší vazby na Británii, Německo a Itálii. Proto tam taky po válce uteklo tolik nacistů.)

Dodnes se z toho úpadku nevzpamatovali a pronásleduje je neustálý cyklus tisku peněz, státních krachů, nereálných slibů a růstu vyfutrovaného pochybným půjčováním, a to i přesto, že argentinské obyvatelstvo je vzdělané a samotná země netrpí, na rozdíl od velké části bývalého španělského impéria, žádnými závažnými etnickými konflikty. Občané samotní už podle všeho ani nečekají nějaké zlepšení, mizérie trvá moc dlouho. Nikdy jsem na internetu nepotkal žádného Argentince, který by vůči své zemi projevoval byť jen opatrný optimismus.

Nu a Švédsko tehdy vydělalo fantastické peníze na zásobování válčící Třetí říše i Velké Británie ocelí, železem, železnou rudou a příslušnými průmyslovými produkty. A jako z udělání, ty samé produkty a suroviny byly po skončení války potřeba k rekonstrukci poničeného kontinentu…

Na tomto výdělku si ovšem Švédi také vypěstovali určitý morální mindrák, který je následně vedl ke snaze předefinovat se jako “humanitární velmoc”. Nepřímým důsledkem jsou patrně všechny ty Rinkeby, Rosengardy a další imigračně obohacené čtvrti, kde je dnes Alláhovo.

Japonský náraz do zdi v polovině 90. let. Podíváte-li se na vývoj Japonska v letech cca 1960-1990, vidíte opravdu dravou ekonomickou mocnost. Nervozita, kterou tehdy japonský průmysl a kapitál vzbuzoval u svých amerických a evropských konkurentů, byla naprosto oprávněná.

Ale z minulého vývoje se nedá předpovídat vývoj budoucí (to je vůbec asi nejsilnější lekce z této animace!) a japonský růst, dlouho nezadržitelný, najednou skončil a následovala stagnace. Dnes už z japonské ekonomické dominance nikdo strach nemá.

Může se to stát i Číně? Čert ví, tohle vám nikdo s žádnou mírou spolehlivosti neřekne. Lidi v tomhle případě mají tendenci věštit to, co chtějí, aby se stalo. Ale minulý vývoj opravdu nijak negarantuje vývoj budoucí.

Celková setrvačnost situace v dlouhém časovém období. Začnete-li v tom roce 1896, osm z deseti států jsou západní či evropské mocnosti (podle toho, kam počítáte Rusko) a ty zbylé dva státy jsou Čína a Japonsko. Podíváte-li se na rok 2021, šest z deseti států jsou západní či evropské mocnosti, pět z nich je doslova těch samých (USA, Británie, Francie, Německo a Itálie), a z těch čtyřech asijských jsou dvě zase Čína a Japonsko. Na desáté místo povylezla Jižní Korea, která tehdy patřila Japonsku. Jediná Indie je v celém tom seznamu skutečným nezápadním nováčkem.

Přitom mezitím proběhly dvě světové a jedna studená válka, hranice se kroutily jako žížaly, X panovníků přišlo o hlavy, Y revolucí převrátilo staré struktury vzhůru nohama, lidstvo se rozmnožilo z 1,5 miliardy osob na téměř osm miliard, létá se do vesmíru, nejbohatším průmyslovým sektorem je software (Google atd.), který tehdy vůbec neexistoval, atd. atd. Ale elitní klub bohatých zemí má pořád plus mínus ty samé členy.

Setrvačnost je mocná síla, což?

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net.