Jo a samozřejmě vůbec neví, co by měl dělat s covidem. Řekl jen jinými slovy totéž, co říkal Babiš po celý minulý rok.

Samozřejmě bude dělat vše co je v jeho silách…

Směju se celý večer. Že by se národ takhle rychle dozvěděl, co je to menší zlo, to jsem tedy nečekal… Vlastně mohu hladce předpovědět, co bude na konci roku 2022.  Sice budeme mít všechno seškrtané, všechno bude mnohem dražší, inflace bude mnohem větší, Rusko bude hrozit ještě víc,  předsednictví EU bude fiasko, ale za to bude stát zadlužený ještě mnohem víc než za Babiše. Jen Fialova vláda bude stabilní a neotřesitelná, protože jim bude jasné, že znovu se k lizu už nikdy nedostanou.

A teď už paní Petra: 

Tak jsme si o Vánocích mezi jiným přáli zdraví a pokoj. Podívejme se tedy na zdravotní péči, jak jsem ji mohla s Billem zažít na Jihu USA. Nebudu psát o zdravotním pojištění. To je hotová džungle, kterou jsem ještě úplně nepochopila a myslím, že ani nepochopím. Problémem zčásti je to, že když se snažíte získat informace na internetu, nepustí vás to dál, dokud neuvedete své telefonní číslo a v okamžiku, kdy tak učiníte, začnou vám volat dealeři zdravotního pojištění a slibovat hory doly, jak je jejich pojištění úžasné. Třeba 20 i 30 telefonátů denně. A sami si v klidu prostě nic nevykoumáte. Ještě štěstí, že aspoň Bill má zdravotní péči hrazenou armádou přes tzv. VA – veteran administration, tudíž v jeho případě není co řešit.

Ještě než začnu popisovat americké zdravotnictví – popíšu jednu naši zkušenost s českým. Bill měl šedý zákal a nechal si jej odoperovat na klinice Gemini ve Zlíně u primáře Stodůlky. Bylo to, jako když se dostanete do soukolí dobře namazaného stroje. Ráno Bill nastoupil, v poledne měl hotové obě oči naráz. Když pak později byl na vyšetření u očaře ve Státech, dotyčný lékař konstatoval, že to je jeden z nejlépe odoperovaných šedých zákalů, jaké kdy viděl. No, aby to nebylo tak růžové – jedna kaňka by se tam našla. Když se v roce 2016 Donald Trump ucházel o post prezidenta, přišel z kliniky Billovi e-mailem apel, aby v žádném případě nevolil Donalda Trumpa. Tehdy mi to připomnělo vtip: Syn přinese v žákovské poznámku: “Smrdí, umýt!” Otec nelení a do žákajdy odpoví: “Nečuchat, učit!”

Do značné míry jsou český a americký systém zdravotní péče, jak jsem je zažila, obdobné. Co se mi tu nelíbí je systém vydávání léků na předpis. (Bill to má jinak, o tom se zmíním později.) Pokud vám lékař předepíše lék, jen se zeptá, do které lékárny má poslat recept. Tam jim to trvá tak hodinu či dvě, než to připraví do tašky, kterou si pak vyzvednete. Pokud z nějakého důvodu přeci jen dostanete recept na tiskopisu, postup je podobný. Do lékárny odnesete recept a tak hodinu až dvě čekáte, až vám to připraví k vydání. Pokud vám není dobře a toužíte se dostat do postele co nejdřív, je to skutečně lahůdka. Naopak, líbí se mi VA systém pro výdej léků, které pacient bere pravidelně. Bill dostává své pravidelné léky poštou. Když mu něco dochází, objedná to přes telefon. Každý lék může objednat několikrát. Systém eviduje, do kdy mu lék má vydržet a nelze tedy objednat víc, než potřebuje. (Kdysi jsem dělala tchýni čistku v lécích. Některé léky měla i na třičtvrtě roku dopředu. Ona si nepamatovala, kolik toho doma má a doktor jí pokaždé předepsal celou škálu.) Když se možnosti objednání vyčerpají, Bill zavolá svému obvodnímu lékaři a ten buď do systému nahraje novou rundu nebo si před tím Billa pozve na kontrolu, případně na krevní testy.

Další, co se mi tu nelíbí, byť problematiku znám jen povrchně, je péče o těhulky. Sama jsem si prošla rizikovým těhotenstvím s několikaměsíční hospitalizací a jsem přesvědčena, že synek vděčí za svůj život právě systému péče o riziková těhotenství. Nebylo to příjemné, ale účinné to bylo. Tady nechali rizikovou těhulku doma, ať zůstane v posteli, ale znáte to, jednak je to velké pokušení si podat tohle či támhleto sama a jednak která rodina si může dovolit čtyřiadvacetihodinovou péči o těhulku. Výsledek byl předvídatelný. A ještě jedna věc. Těhotné tady nečekají na spontánní porod, ale jezdí na vyvolání do nemocnice v Jacksonu.

Co se mi naopak na zdravotním systému ve Státech líbí je to, že ať přijdete kamkoliv – na středisko, do nemocnice či k zubaři, všude mají nějakým způsobem vyřešenu komunikaci s klienty –  vědí o vás a jsou schopni s vámi komunikovat od okamžiku, kdy vezmete za kliku. V Česku většinou přijdete do čekárny a čekáte, až se z ordinace vynoří sestřička, abyste jí řekli, co potřebujete. Nejlepší je, pokud je čekárna narvaná, vy potřebujete jen nějakou drobnost a ještě k tomu je dveřích nápis: “Neklepejte. Vyčkejte příchodu sestry.” A v českých nemocnicích to bývá podobné. Chápu, že odlišnost systémů je způsobena odlišným historickým vývojem. Těžko je srovnávat české nemocnice postavené v 19. a počátkem 20. století s těmi americkými, postavenými na jiných principech vesměs v druhé polovině 20. století, případně přebudované i na začátku století 21. na straně druhé.

Všechny nemocnice a zdravotní střediska, která jsem jako Billův doprovod poznala, mají podobný systém. Při příchodu se pacient ohlásí na recepci, čímž se dostane do systému. Odtamtud jej pošlou do čekárny, kde si ho v krátké době vyzvedne sestra, která provede základní úkony – vyplnit papíry, změřit výšku, zvážit, změřit tlak, saturaci kyslíkem, puls, probrat medikaci. Poté jej odvede do jedné, z mnoha malých vyšetřoven (jsou opravdu malé, řekla bych tak 3×3 metry). Tam si pacient počká, až přijde lékař, který dál vede vyšetření, případně zákrok. Timhle způsobem je možné ušetřit čas, protože lékař jen přechází od jednoho pacienta k druhému a nemusí čekat, až se pacienti v ordinaci vystřídají.

Za tu dobu, co jsme s Billem spolu, prošel si několika operacemi. První větší operací, kterou jsem s Billem prošla byla kolenní náhrada. Tehdy vojenská nemocnice v Jacksonu neměla vlastní kapacity a tak posílala pacienty do Houstonu v Texasu (existuje i Houston v Mississippi), kde je spádová vojenská nemocnice Michaela DeBakeyho. VA hradila nejen samotnou operaci ale zajišťovala a hradila i letenky a ubytování v houstonských motelech během předoperačních vyšetření. I když stejně, tu první cestu jsme absolvovali autem. Byly dva dny do termínu a ještě stále jsme neměli informaci o tom, jakým letem se do Houstonu dostaneme. Nikdo se nám neozval a nebylo ani možné se na uvedené číslo dovolat. Než přijít o termín, to jsme radši vzali auto, vyrazili den předem a cestou přespali v motelu (Bill nemohl řídit víc než 6 hodin). Druhý den ráno, když už jsme překročili hranice Texasu, volala operátorka, že má pro nás ty letenky a zamluvený motel. Výhodou cesty autem bylo, že jsem se díky tomu mohla vidět některá zajímavá místa, kam bych se jinak nepodívala. Povídání o nich si nechám na jindy. Při příjezdu do nemocnice jsem se poprvé setkala se službou, kdy vaše auto zaparkuje zaměstnanec nemocnice. (Přijedete ke vchodu, kde  předáte zaměstnanci, kterému se anglicky říká valet, klíčky od auta, dostanete číslo a dál už se o auto až do odjezdu nemusíte starat.) Potom předoperační vyšetření probíhalo podle výše popsaného režimu.

Samotný pobyt pro mne během Billovy dvoutýdenní hospitalizace byl potom zajištěn jinak. Vojenská nemocnice v Houstonu je jednou z mnoha, kde funguje nezisková organizace – Fisher House, která provozuje ubytovací domy pro doprovod pacientů při hospitalizaci. https://fisherhouse.org/programs/houses/ Ubytovací domy jsou úmyslně postaveny v areálu nemocnice a ubytování je pro doprovod zdarma. Celé ubytování plní několik funkcí – samozřejmě ulehčuje pacientovu finanční situaci a zároveň zajišťuje, že pacient má svého člověka blízko a hlavně v bezpečí. Doprovod se tak nemusí večer trmácet přes město někam na hotel či ubytovnu. Dostanete pokoj s koupelnou, s tím, že stravování si musíte zajistit sám, což nebyl žádný problém, protože v dochozí vzdálenosti byl supermarket Kroger a společná kuchyň poskytovala neuvěřitelné možnosti. Každý měl zamykatelnou skříňku na potraviny, lednice byly zamykatelné taky, i když ty sloužily více lidem naráz. V kuchyni bylo nainstalováno několik mikrovlnek, 2 indukční sporáky, trouba, dva kávovary, myčka… Prostory zajišťovaly i relaxaci ve volném čase. Společenská místnost byla vybavena televizí, DVD přehrávačem, nadupanou videotékou, knihovničkou, sadami puzzlí… Pravdou ale je, že to člověk ani moc nevyužil. Přes den jsme byli v nemocnici u našich milých nebo jsme si zajišťovali jídlo a večer už měl člověk jen jedinou touhu – zabořit se do postele a spát. Přesto, během tohoto pobytu jsem si připadala jak Alenka v říši divů. Jedinou nevýhodou byla absence wi-fi, s čímž jsem při balení kufru nepočítala. Doma využíváme volání přes internet – a mapu Houstonu jsem si také nevytiskla. 3x jsem zkoušela dostat se do centra Houstonu naslepo. Poprvé jsem dorazila k dálnici, za kterou byly vidět už jen obytnou čtvrť. Podruhé jsem v poledním vedru míjela restaurace, motely, benzínky, abych nakonec vlezla do jednoho hotelu se zeptat na cestu. Recepční, když mě viděl, jenom sáhnul pod pult a podal mi láhev vody. Smiloval se nade mnou a nechal mě připojit se na hotelovou wi-fi, odkud jsem mohla poslat přátelům a rodině vzkaz, že jsme v pořádku. Potřetí jsem se sice vydala směrem, který mi poradil ochotný recepční, nicméně znovu jsem zakufrovala, tentokrát do nemocniční čtvrti. Šla jsem snad 3 kilometry a všude kolem mne jenom nemocniční zařízení. Pak už jsem pokusy podívat se do Houstonu vzdala definitivně. Vzpomínám na ostatní obyvatele Fisher House. Na starší pár z texaského města Galveston. Oba byli již v důchodu, pán byl psycholog a oba se pohybovali s pomocí chodítka. Několikrát jsem jim zajistila nákup, protože ve svém stavu neměli šanci se do supermarketu dostat. V nemocnici jim umíral syn na selhání ledvin. Další obyvatelkou byla starší černoška, jejíž muž podstoupil operaci srdce. Jednou večer, když jsme obě nemohly spát, dlouho jsme si ve společenské místnosti povídaly. Vyprávěla o svém životě, o dětech, o zaměstnáních, kterými prošla. Já jí naopak vyprávěla o Česku a co mi slina na jazyk přinesla. Myslím, že tyto večerní hovory obohacovaly obě strany. Pomáhaly upustit napětí, sdílet starosti a možná i bourat zažité stereotypy na obou stranách.

V rámci předoperačního vyšetření Bill vyfasoval dvě sady ručníků zatavených v igelitu a k tomu dezinfekční roztok spolu s pokyny, jak vydezinfikovat celé tělo – poprvé večer před operací a podruhé ráno těsně před nástupem na operaci. Do Fisher House jsme přijeli v neděli a v pondělí ráno jsme vyrazili do nemocnice. Billa si odvedli a mně ukázali čekárnu, kde počkat. Tady jsem si všimla šikovného detailu. Malý monitor v čekárně poskytoval aktuální informaci, kde se pod pacientovými iniciálami dalo zjistit v jaké fázi se který pacient nachází – zda je na předoperačním, na sále, na pooperačním. Po operaci mne na chvíli k Billovi přivedli. Byl ještě zpitomělý z anestézie a moc nevnímal. Na otázku jak se cítí se na mě nepřítomně podíval a jenom zamumlal: “Já nevím.” První dny byl připojený na pumpu na morfin, kterou si mohl ovládat podle potřeby a také dostal zařízení, pomocí kterého si mohl koleno ledovat. Následující dva týdny strávil Bill rekonvalescencí a rehabilitací, která pokračovala i po návratu domů. Místní rehabilitační sestra chodila 2x týdně zkontrolovat, jestli a jak se zlepšuje Billova mobilita kolene, a vzhledem k tom, že se Bill opravdu snažil, za měsíc dosáhl normálního stavu.

Na podzim toho roku jsme se vrátili do Čech a Bill si ještě zaplatil 3 týdny léčebných procedur v lázních Bohdaneč. Balneologie a systém lázní – to není stříbro, to je rodinné zlato České republiky! Tohle ve Státech nemají a tak ani nevědí, o co přicházejí. Mají tady rehabilitační centra, to ano, ale systém lázeňské péče, jak jej známe z Česka ne. Kdykoliv jsem o lázních mluvila, vypadalo to, jako bych mluvila o životě na Marsu – jen nepřítomný pohled jejich očí. Nechápali o čem mluvím. Možná by stálo za úvahu udělat větší propagaci české balneologie i v USA.

Další velkou operací, kterou jsem Billa provázela, byl trojitý by-pass. Začalo to jednou v noci. Nemohla jsem spát a tak jsem si něco četla na internetu. Po nějaké době se Bill vzbudil a povídá: “Až to dočteš, musím ti něco říct.” Čtení jsem odložila a on povídá: “Potřebuju odvézt na pohotovost. Nemůžu dýchat.” (No, nezabili byste ho? Vždyť on by byl schopen čekat, až dočtu!) Na pohotovosti mu řekli, že měl infarkt a nechali jej převézt do vojenské nemocnice v Jacksonu. Bohužel, předpisy nedovolují, aby jel s pacientem i jeho doprovod a tak jsem musela za nimi naším autem. Než jsem vyjela z parkoviště, už jsem jen viděla sanitu, jak mizí za protějším kopcem. V nemocnici nasadili potřebnou léčbu a po vyšetření došli k závěru, že potřebuje trojitý by-pass. Protože něměli vlastní kapacity pro operaci, domluvili mu ji ve Fakultní nemocnici (UMMC), která sídlí přes ulici. Ocenila jsem, že během celé jeho hospitalizace v UMMC jsem mohla být s ním. Tedy kromě samotné operace. To jsem seděla na chodbě. Se mnou tam seděl i Billův syn Frank a jeho žena. Později se k nám připojil i náš pastor. Všichni tři čekali se mnou, jak operace dopadne. Samotná operace trvala snad 6 hodin. Během té doby jsem čas od času dostávala SMS zprávy, jak operace pokračuje. Když jej přivezli, mohla jsem jej na chvilku vidět. Pak jsem musela čekat ještě asi 3 hodiny venku na chodbě, ale poté jsem s Billem mohla být i na JIPce. Tam jsem dostala křeslo na spaní. 3x denně jsem musela ně několik hodin vypadnout, aby měli klid na práci s pacientem. A když pak Billa přesunuli na normální pokoj, bylo to ještě lepší. Náš pokoj byl orientován tak, že jsme mohli sledovat, jak na heliportu na střeše nemocnice startují a přistávají záchranářské vrtulníky. Každý pokoj v UMMC je koncipovaný pro jednoho pacienta a je vybavený příslušenstvím a přistýlkou pro pacientův doprovod. Odtamtud mě na moment vyhazovali jen ve 3 hodiny ráno, když přijeli s rentgenem, ale jinak jsem s ním mohla být neustále.  Po operaci byla součástí léčby i rehabilitace. Rehabilitační pracovník, moc milý mladý kluk, přicházel každé odpoledne s Billem cvičit. Na kolečkové křeslo naložil všechny přístroje, na které byl Bill připojený a chodil s ním po chodbě kolem dokola. Bill je už 2 roky po zákroku a v rámci možností můžeme vést normální život. Jsem tak ráda, že se ten infarkt přihodil ještě před covidem. Dnes je asi léčba v nemocnici a pobyt doprovodu pacienta podstatně složitější. Z celého srdce doufám a toužím, aby tenhle moribundus zmizel a život se vrátil do normálních kolejí.

Na prvním dnešním snímku vidíte nemocnici Michaela DeBakeyho. Snímek jsem pořídila od zadního vchodu do Fisher House. Druhý snímek vám dá představu o velikosti vyšetřovacích místností v nemocnici. Třetí snímek zachycuje Billa po operaci kolene. Všimněte si modrého boxu na nočním stolku za postelí. To je to chladící zařízení, o kterém jsem se zmínila. Uvnitř boxu byla nádoba s chladící kapalinou, která se hadicí a čerpadlem cirkulovala do manžety kolem odoperovaného kolene. Do boxu se kolem nádoby s chladící kapalinou sypal led, který chladící kapalinu ochlazoval. Myslím, že to není špatný nápad. Mně, když jsem potřebovala zchladit ránu, dali v české nemocnici gumovou rukavici naplněnou ledem. Na dalším snímku vidíte automaty na rozvážení jídla a zdravotnického materiálu po nemocnici. Automaty se pohybovaly pomalu po chodbách nemocnice. Vydávaly varovné pípání a orientovaly se podle různobarevných čar na podlaze. Když jste vstoupili do jejich dráhy, zastavily se a poté, co se před nimi dráha vyklidila, pokračovaly nerušeně dál. Pokud nebyly potřeba, samy se zaparkovaly do nabíjecí stanice na chodbě, jak je můžete vidět. Pátý obrázek je kompilací snímků z Fisher House. Šestý snímek ukazuje Billa s rehabilitačním pracovníkem na JIPce v Jacksonu. Všimněte si šířky kolečkového křesla. Tady už mají dvě velikosti – normální a pak extra širokou pro obézní pacienty. Sedmý snímek zachycuje Billa při jídle. Na tomto snímku bych chtěla, abyste si povšimli nenápadného černého předmětu tvaru UFO na stolku mezi Billovým tácem s jídlem a láhví s džusem. To je obal na talíř s jídlem. V takových se přivážela denní jídla. Uvnitř je nahřívatelný kus betonu, či něčeho podobného, takže rozvážená jídla zůstávala na talíři teplá. Poslední snímek zachycuje startující záchranářskou helikoptéru.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovy kydy.