Už víckrát se mi to stalo. Jste od brzkého rána na nohou, máte se u řeznického válu až do večera co otáčet a pak, v době, kdy už je uklizeno a všichni ostatní zpívají a popíjejí, vy musíte dbát na to, aby se nezapomnělo míchat. Zrovna v době, kdy už máte hotovo a chcete si vydechnout, musíte si udržet disciplínu. Jak ji neudržíte, stačí chvíle a můžete to celé vylít. Nebude to žrát ani další prase v chlívku.

Stejné je to s vínem. Celý rok se staráte o vinohrad, užijete si vinobraní, kvašení i burčáku a pak musíte hlídat. Nedáte-li si pozor, máte místo vína ocet. Máte jen krátkou chvíli, abyste poznali, že se kvašení vyvíjí blbě. Buď v té chvíli zareagujete a nebo máte smůlu a už s tím nic neuděláte. Můžete mít k dispozici spoustu vychytávek, ale vždycky už to bude cítit.

Víte, mám v poslední době pocit, že přesně takhle to dopadlo s celou naší společností. Nějak nám to zahnívá. Stalo se to už dávno. V době, kdy jsme všichni byli veselí, protože jsme měli za sebou kupu práce a konečně se nám začalo trochu dařit. Tehdy to nechtělo moc, jen trochu míchat a trochu dohlížet, ale nikdo to neudělal. V našem společenském víně se objevily octové kvasinky, ale byl to jen takový maličký chuťový ocásek o kterém chytří lidé řekli, že je plný dobrých věcí. Od LGBT až po DSA. Nezdál se důležitý. Mávli jsme nad tím rukou a věnovali se dohánění západní životní úrovně.

A najednou je to všude. Je to jak připálená rýže. Vlastně sotva najdete nějaké to připálené zrnko. Vlastně jich tak moc není, protože jsou soustředěné tam, kde je nejvíc peněz, totiž kde je největší teplo. Když se bavíte s lidmi kolem vás, jsou vlastně docela normální, ale přesto, kdo jednou ucítí tu spáleninu, tomu ta dnešní doba přestane chutnat.

Možná proto se dnešní cenzura zaměřuje především na to, abyste si nechali kolíček na nose a uvěřili České televizi než vlastnímu čichu. Už se to totiž připálilo tak moc, že se z toho udělala nová norma. Prý jsme na čele žebříčku ve svobodě slova, libuje si Fiala. Nejspíš je to dokonce i pravda, když to porovnám třeba s Velkou Británii, ale nic to nemění na tom, že ve šťastnějších dobách bychom s dnešní cenzurou a pronásledováním nevhodných názorů byli někde na úrovni Ugandy… a to možná Ugandě křivdím.

Víte, když vám zkysne víno nebo šedesátilitrový kotel polévky, chcete s tím něco udělat. Nechcete vyhodit tu spoustu práce. A tak zkoušíte kde co a vždycky dojdete k tomu, že to zkusíte smíchat s něčím dobrým. Když tam toho hnusu bude jen trochu, když to vylepšíme poctivostí, když zlé úmysly vylepšíme pravdou a dobrým srdcem, třeba to nebude tak hrozné. Koneckonců, máme demokracii. Máme právo volit a být voleni, kdy jindy byla tak snadná možnost, změnit směřování této země? Když do politiky přineseme pravdzu, když tam přineseme elementární poctivost, když tam půjdeme s čistými úmysly, tak ten pravdoláskařský ocet přece přebijeme!

A stále znovu, už třicet let, zjišťujeme, že se nám jen podařilo se od toho hnusu také umazat. Nemůžete žít vedle kupky hnoje, aniž byste se každý den alespoň trochu nezasvinili. Koneckonců, já už také nejsem stejný, jak jsem byl před čtyřmi roky. Už nejsem ten veselý ironický bloger nad věcí a nezávislý. Také jsem od toho trochu zkysl. Stalo se mi příliš věcí, které považuju za křivdu, proplaval jsem mnohými senkrovnami a když jsem se dal na tuto vojnu, prostě jsem si musel vybrat stranu a zákop a bojovat ne tak, jak bych chtěl, ale tak, jak to šlo. Inu, jsem optimista. I doma jsem mockrát zkazil dobré víno ve snaze zachránit to špatné. Koneckonců, byla to přece moje vina, že se zkazilo. Z pohodlnosti, lenosti nebo nepozornosti (ono je to jedno) jsem nezasáhl včas. Tak jsem to chtěl dohnat alespoň dodatečně…

Koneckonců, ani ve starém Římě nezasáhli včas. Sice si také uvědomovali, že jaksi zahnívají, ale ani antická filozofie, ani Marcus Aurelius, ani římské legie, ba ani pohanské ani křesťanské náboženství s tím nedokázalo nic udělat. Ani tehdy ne, když se stalo státním náboženstvím.

Nebude náhoda, že pád Říma nakonec přežili ti, kteří se od své Říše znechuceni odvrátili. Snažili se o reformy, chtěli napravit zkaženost, dokonce měli možná i správné nápady, ale nakonec jen sami chytli ten stejný odér hniloby. Nakonec se stali tak trochu těmi, proti kterým bojovali. Nakonec proti nim museli bojovat jejich vlastními zbraněmi, museli dělat stejné věci, jako ti druzí… nakonec jim vlastně ze sebe samotných muselo být smutno.

Také to tak mám… Také bojuji proti médiím tím, že dělám médium s opačným znaménkem. Také bojuji proti pravdoláskařské politice tím, že jsem postavil politické hnutí. Také jsme museli používat stejné zbraně, protože jinak to prostě nejde. Když vám nasazují psí hlavu, musíte jim také nasazovat psí hlavu. Když vám nadávají do zrádců, musíte to dělat také. Možná jsem někdy před třemi roky ještě chtěl na kamení odpovídat chlebem, ale rychle mě to přešlo…

Stejně jako za starého Říma, proti celospolečenské hnilobě se nakonec dalo bojovat jen tím, že si člověk dával záležet, aby nepronikla až k němu domů. Aby mu nepronikla do rodiny. Velké dějiny velké říše nakonec nahradily malé dějiny klášterů v Alpách a vesnických Lhot, které se s rostoucím chaosem velmoci stávaly stále více soběstačnými. Když pak přišli Germáni, většina vesničanů to přivítala. Znamenalo to nižší daně. Barbarská anarchie byla vlastně lepší než soustavný tuhý útlak císařského dvora.

Máme teď místo Fialy Andreje Babiše. A je to lepší varianta než Blyštivý Péťa. Ale na zahnívání společnosti se nic nezměnilo. Ačkoliv je nás víc než pravdoláskařů, ačkoliv je vlastně jen malé procento těch, kteří nás ženou do záhuby, připáleninou je cítit celý hrnec, ať se Macinka i Okamura snaží sebevíc.

Ne, neříkám, že se nemáme snažit. Jsem optimista. Pořád si myslím, že tu kupku hnoje je třeba vykydat i když nás z každého pohybu vidlemi štípou oči a okolí se nad námi ušklíbá, protože při kydání smrdíme víc než ti, kteří ten hnůj po třicet let jen přikrývali slámou. Nedělám to proto, aby byl Západ opět velký, dělám to proto, aby bylo alespoň o trochu méně špíny kolem mých dětí. Každý trakař, který se podaří vyvézt, je dobrý.

Ale je také nejvyšší čas i na plán B. Utíkat na venkov. Co nejdál od hniloby hlavních měst provincií i celého bruselského impéria. Udělat maximum, aby ta hniloba nepřeskočila i k nám. Jak to bude vypadat v praxi, to teď vidíme v přímém přenosu z Paříže, kde hoří ulice kvůli fotbalovému zápasu a nebo z Británie, kde policie pomáhá zločincům a ne obětem.

Ještě to nemáme v Praze, byť právě tam se v množství větším než velkém kumulují ti, kteří by přesně tohle obohacení chtěli i u nás. Jejich kápo sedí na Hradě. Ještě stojí za to, bojovat, aby se na to neudělaly zákony. Ještě se dá ta naše polívka míchat, aby nezkysla. Ale je třeba počítat i s tím, že se to nepovede a na opomíjeném venkově se to bude snášet lépe než ve městě. Ještě nám nezkyslo všechno víno, takže ještě stojí za to, se o sklep starat. Ale je třeba počítat i s tím, že to nedopadne. Je nám třeba semknutosti a soběstačnosti. Je nám třeba malých hrdinství, ve kterých udržíme tu hnilobu mimo srdce našich dětí. Je třeba dát dohromady všechny, kteří před námi zkoušeli bojovat s tou hnilobou a společně ji udržet alespoň mimo naše domovy, když už jsme ji neudrželi mimo Pražský hrad a není možné ji dostat ven ze Strakovy akademie, protože se tam ty neziskovkářské kvasinky příliš namnožily.

Málokdy se podaří napravit zkyslou polívku. Nakonec se stejně musí vylít a uvařit nová. Tož se snažme, abychom si nějaké dobré ingredience nechali i pro nové vaření. Možná nám nic jiného nezbude.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz