Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet.

Jednou z těch nepřeložených knih je “Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným.

Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům.

A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat z které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý.

Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto:

“Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.”

Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.:

Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.

Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou.

Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky.

Ale Honzova věta “o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku.

Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav.

U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici.

Update 1.12.2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž.

Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením.

Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, “aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update.

Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 % nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 %.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko.

(Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 – 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.)

A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn).

Jistě vás tedy “potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány 2 % plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 %. Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi.

Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že “zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo “přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz.

Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova “návrat k barbarství”.

Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa.

K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde.

Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky.

To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají “rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces.

Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. “Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.)

Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků.

Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků.

Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net.