Coby značně svobodomyslný člověk nemám s demonstracemi žádný problém. Zvláště s poklidnými a nenásilnými. Svoboda slova a právo shromažďovat jsou základem osobní svobody i demokracie. A koneckonců, pokud se lidé zajímají o veřejné dění, pokud mají chuť s vládou komunikovat, pokud jí chtějí vyslat nějaký signál, je to jedna z nejúčinnějších forem předání sdělení v meziobdobí mezi volbami. A zaplaťpámbu za mobilizaci veřejnosti a demonstrace v roce 1989.

Zároveň pokud občas čtete tyto blogy, taky patrně víte, že patřím mezi soustavné kritiky vlády, vládních opatření a obecně veřejných institucí.

A v neposlední řadě zmíním, že s některými nejmenovanými řečníky, kteří se při demonstraci objevili na pódiu, se znám osobně, dokonce bych v některých případě řekla, že k nim mám i dost blízko.

Takže ze všeho řečeného by se mohlo zdát, že není co řešit, a hurá na Václavák. Jenomže přes to všechno ve mně tato demonstrace pozitivní pocity nevyvolávala.

Shodou okolností zhruba ve stejném období na Xtv proběhl rozhovor s Václavem Klausem. A v jistém slova smyslu by se obě události – rozhovor s Václavem Klausem a demonstrace – daly vnímat jako kontrastní a protikladné události.

Na Václavském náměstí lidé celkem přesně pojmenovávali, CO se jim nelíbí. Václav Klaus přesně pojmenoval postup, JAK se ze současné situace dostat. A ono „jak“ je ta základní esence, která dosud na demonstracích chybí. Samotné „co“ bez „jak“ nikdy nemá potenciál pohnout dějinami k lepšímu.

Vrátili jsme se zpět do socialismu, a tak by bylo třeba provést opět kompletní transformaci veřejných financí, stejně jako v 90. letech. Problém je, že tenkrát jsme byli samostatný suverénní stát, jenže vstupem do EU jsme značnou část této suverenity a samostatnosti ztratili. Evropská komise a Evropský parlament by dnes takovou transformaci nedopustili – to uvedl ve zkratce Václav Klaus.

Pravdu řekl. Když budeme za dělicí čáru mezi socialismem a kapitalismem považovat 50procentní podíl veřejných výdajů na HDP, pak už jsme skutečně přesně na oné hraně mezi oběma systémy. Mnoho lidí má pocit, že neblahé jevy, které kolem sebe vidí, jsou důsledkem selhávajícího kapitalismu; lze ovšem ekonomickým aparátem celkem jednoduše a neprůstřelně ukázat, že tyto neblahé jevy působící onen neblahý pocit ze současnosti jsou ve skutečnosti definičním znakem onoho polovičního socialismu.

Jenomže jsme v pasti EU, která dnes už není o integraci a liberalizaci, ale je již o unifikaci, a můžeme jen čekat, než se tento socialistický slepenec časem rozloží vlastní vahou. Až se tak stane, můžeme z tohoto slepence společně s dalšími státy odejít. Pokud bychom se ale rozhodli odejít dnes, Evropská unie nás exemplárně zničí. Nezbývá tedy než čekat a doufat, že se spontánní rozpad odehraje co nejdříve. (A teprve poté se bude moci navrátit skutečná evropská integrace založená na ekonomické a osobní svobodě.)

V demokratické zemi se dějiny píší skrze parlamentní volby. A vzhledem k tomu, že jsem právě vyslovila, že jsme již napůl socialistická země, což je zdrojem neprosperity, logicky z toho plyne, že k jakési pozitivní změně by přispěl návrat pravice mezi parlamentní strany. Jenomže problémem je, že většina lidí se stále rozhoduje pouze mezi Babišem a pětikoalicí. A to nejsou pravicové strany. Ve skutečnosti politika obou těchto subjektů je prakticky totožná. Takže pokud by demonstrace svrhly vládu, příští vláda by se vzhledem k politickým preferencím v zemi příliš nelišila. Neboli myslet si, že demise vlády by v současné době něco zásadního změnila, je zcela naivní.

Před dvěma lety v demokratických volbách pravicové strany drtivě propadly. Do parlamentu se nedostala ani jedna. Během posledního roku se do prezidentského finále dostali dva levicoví prezidentští kandidáti. Poptávka veřejnosti po politickém směru je tedy jasná. Za uplynulé dva roky vláda ničím zásadním nepřekvapila. Chová se přesně tak, jak se od levicové populistické vlády dá čekat. Proč tedy protestovat? Lidé si levicovou vládu demokraticky zvolili, takže nyní konzumují plody její levicové práce.

Za dva roky budou mít lidé příležitost rozhodnout se jinak. Pokud si ale i pak budou myslet, že Andrej Babiš jim zaručí něco lepšího než pětikoalice, budou opět zklamaní a budou opět chodit demonstrovat. Vláda se chová přesně podle volebního zadání svých voličů. A je to naprosto logické a racionální.

Všechny současné parlamentní strany se totiž chovají podle něčeho, co se v politologii nazývá „teorém středového voliče“. Jde o to, že pokud chce politik či politická strana sesbírat co nejvíc hlasů, musí reprezentovat názory voličů, kteří stojí uprostřed politického nebo společenského spektra. Tam je totiž voličů nahuštěno nejvíc.

Základem teorému středového voliče je model dvou politických stran ležících na opačné straně politického spektra, ale současně ve stejné vzdálenosti od politického středu. A předpokládáme, že všichni voliči budou volit stranu prosazující jim nejbližší program. Pokud chce některá strana oslovit více voličů, tedy například pravicová strana chce přibírat voliče z levého středu a levicová strana chce zase přibírat voliče z pravého středu, logicky se obě strany musí posouvat z okraje politického spektra směrem ke středu. A to se děje tak dlouho, až praktickým výsledkem nakonec bude, že všechny politické strany se nahustí kolem názorového středu.

A pokud je navíc tento „středový“ či „typický“ volič vychýlen víc doleva – nakonec všechny strany končí nahuštěné vlevo. A přesně to se děje. Ve skutečnosti totiž většinový názor společnosti nesetrvává konstantně v neutrálním středu, ale podle aktuálního společenského nastavení se přesouvá tu mírně doprava, tu mírně doleva. Mimochodem, to je také mechanismus, díky němuž se během dvacátého století ve svobodných zemích obvykle pravice a levice víceméně střídala po dvou volebních obdobích.

Názorové rozdělení ve společnosti má ale stále tvar přibližně podle Gaussovy křivky. Tedy existuje jakýsi vrchol, kde se nachází většina voličů, a směrem k pravé a levé části politického spektra se počet příznivců snižuje. A dnes je většinová společnost nastavená levicově, tedy vrchol Gaussovy křivky je nalevo středu. Proto všechny vládní politické strany cílí tímto směrem.

Je tedy zcela lhostejné, zda premiérem je Babiš, nebo Fiala. Jejich volební programy budou v obou případech nastaveny na levý střed. Tyto programy totiž nepředstavují žádné myšlenky a ideály – řídí se čistě průzkumy veřejného mínění, aby oslovily co nejvíc voličů.

Pokud by měly příští volby něco změnit, muselo by dojít k několika jevům současně:

Zaprvé typický volič by musel správně identifikovat příčiny neprosperity jako projevy nastupujícího socialismu.

Zadruhé by ve společnosti muselo dojít ke znatelnému společenskému posunu v uvažování a z něho vyplývající společenské poptávce po pravicové politice.

Zatřetí by se musel objevit leader, či alespoň politická strana, který by byl schopen tuto poptávku naplnit.

Ve skutečnosti ovšem cítím pravý opak. Totiž posouváme se stále více vlevo. A při tomto nastavení by předčasné volby současnou situaci ještě zhoršily.

Markéta Šichtařová

Článok pôvodne vyšiel na portáli Sichtarova.blog.