První věc: ono se to čekalo, aspoň v lépe informovaných kruzích. Toto je běžný bruselský postup: zkoušet věci N-krát, než konečně jednou projdou. I to načasování bylo očekávatelné. Na přelomu června a července se změnilo předsednictví EU, které přešlo z Polska do Dánska. Nu, a zatímco Polsko tento návrh odmítalo, Dánsko je na něj přímo nadržené, a také jej hned předložilo 1.7., tedy první možný den. Nezklamali.

Jak mám obecně rád Dány, toto je jejich velká slabina – přílišná důvěra k vlastním mocenským autoritám. Dánsko nikdy nemělo domácí totalitní stát, tamní úřady se vesměs k jeho občanům chovají přiměřeně slušně, a šílené zážitky typu “soused vás jedním škrtem pera pošle do hromadného hrobu”, které má v kolektivním povědomí půlka Evropy, tam působí jako divná pohádka z barbarských krajů, která by se v útulném a poklidném Dánsku stát nemohla. Ani ta nacistická okupace nebyla v Dánsku tak brutální jako jinde, protože podle té tehdejší rasové vědy byli Dánové čistějšími árijci než samotní Němci, tudíž nikdo nechtěl moc poškozovat “chovné kusy” pro budoucí zalidnění Evropy panskou rasou.

No, ale důsledek této naivity je, že návrhy jako Chat Control tam mají podporu, pro nás “východňary” těžko pochopitelnou. Není tam ta zažitá nedůvěra k nárůstu státní moci.

Druhá věc: aspoň jedna věc se trochu zlepšila, a to všeobecné povědomí o tom, že se tato sviňárna vůbec chystá.

Když jsem psal články o dřívějších pokusech o zavedení Chat Control (listopad 2022, listopad 2023, červen 2024, prosinec 2024), připadal jsem si tak trochu jako v jakémsi bizarním la-la světě, ve kterém se chystá nejhorší policejní zásah do soukromí stamilionů lidí za celé generace a skoro nikdo o tom nemluví, jako by se to vůbec nedělo. Velmi silný byl ten pocit zejména zpočátku, loni už si toho tématu přece jen všímalo více médií. Ale v tom roce 2022 jsem chvílemi pochyboval o tom, zda náhodou nežiju v nějakém alternativním vesmíru, ve kterém jsou věci jaksi jinak.

Toto je jedna záležitost, která se významně zlepšila. Už nemusím poskakovat na svém blogovém bidýlku jako hornický kanárek a pípat “nebezpečí, nebezpečí”, protože někteří novináři začali konečně dělat svoji práci. Detailní články o Chat Control vyšly na iDnes, Novinkách, Seznam Zprávách atd., a dokonce – což už je úplná revoluce – se toho problému dotkla i veřejnoprávní média, která se jinak negativním zprávám o EU velice pečlivě vyhýbají: Český rozhlas a Česká televize. Přičemž žádné z těch zpravodajství nelakovalo situaci narůžovo a vesměs rozebíraly věci, jak jsou – tj. digitální dystopii ekvivalentní dobám, kdy StB mohla otevírat libovolný dopis.

No sláva. Jsou to přece jen profesionálové. Trvalo to pouhé tři roky, ale všimli si toho! Neplatíme poplatky zbytečně!

Dobrá, konec sarkasmu, ví se o tom – nejen u nás v ČR. Tím, že se tento špatný holub vrací pořád znovu a pořád nám znovu kálí na hlavu, si jej povšimlo už hodně lidí a snaží se vyvíjet nějaký protitlak. Stránky fightchatcontrol.eu se snaží toto úsilí koordinovat.

Česká pozice je víceméně fixovaná, ČR bude proti. Rozhodující bude tentokrát postoj Německa, který si netroufám odhadnout.

Německý spolkový ministr vnitra Dobrindt je “zelený mozek” (v tom policejním, ne ekologickém slova smyslu), který je do toho návrhu přímo zamilován. Skuteční Zelení a FDP, což jsou obě strany, které na šmírování moc neslyšely, jsou teď v opozici. Ale taky jsou tam ti socani, Friedrich Merz je jako kancléř už teď nepopulární a německé obyvatelstvo ze šmírovacích iniciativ není nijak nadšeno. Navíc by Merz podporou Chat Control posílil šéfku EK von der Leyenovou, se kterou jsou sice v jedné straně (CDU), ale také tradiční nepřátelé (vdL byla věrná merkelistka a Merkelová svého času Merze politicky zničila, i když ne natrvalo). Proto je ta německá situace nepřehledná a netroufám si ji odhadovat.

No, tak jako tak, kvůli špinavým detailům navrhovaného panevropského šmírovacího systému (za obzvlášť pikantní považuji to, že vysocí politici chtějí sami pro sebe udělat výjimku a nebýt této kontrole podrobeni), dnes už nemusíte chodit sem na Kechlibar.net, dozvíte se to všude. To je svým způsobem velká úleva.

Ještě jedna poznámka k věci, perspektiva, kterou jsem jinde neviděl. Ani ne tak morální, jako pragmatická.

Nejlepší mírou stupidity konkrétního politika je podle mě začínání zbytečných válek, zejména pak v situaci, kdy si nemůžete být jisti vlastní převahou. Někdy může jít o doslovné války, jako v případě Putina a jeho třídenní speciální vojenské operace, která se začíná svým trváním nepříjemně blížit Velké vlastenecké, aniž by ovšem měla srovnatelné výsledky. Musíme zdráhavě přiznat Ursule von der Leyenové, že tak blbá, aby rovněž začala nějakou horkou válku, dejme tomu proti odpadlické Velké Británii, ještě není. (Taky na to asi nemá kapacitu a pravomoci.) Nicméně toto nemá být článek o válečném kreténství dnešní doby, o tom dost píšou jiní a jinde.

Vrátím-li se k původnímu tématu: to, že se EK snaží rozpoutat digitálně-právní válku na dvou frontách kvůli naprosto zbytné fízlovací legislativě, bez které by se Unie hladce obešla – to je stupidita nejvyššího řádu, protože obě ty fronty jsou pro Brusel nebezpečné a převahu na nich rozhodně nemá.

První frontou je skutečnost, že Evropě totálně ujel vlak v oblasti digitálních technologií, celé naše dnešní ekonomické zaostávání za USA se dá vystopovat k tomuto selhání; a to znamená, že případné šmírovací nástroje by musely implementovat hlavně velké americké firmy jako Meta, Google nebo Apple, jejichž produkty používá 99% evropské digitální populace ke každodenní komunikaci.

Přičemž jestli si toho v tom Bruselu nevšimli, ta současná americká administrativa je s těmito velkými firmami v jedné posteli; dlouho jsem neviděl tak blízké propojení mezi politikou a IT světem, jako v Trumpově Washingtonu roku 2025. A tahle povinnost uložená zvenčí nejen, že by ty velké firmy stála velké peníze, ale navíc by narážela na současné kulturní války v USA, ve kterých momentálně dominuje právě ta pravice, jež má podobných těžkorukých státních iniciativ plné zuby už od Covidu.

Pokud se Brusel pokusí vynutit tento druh omezení po cizích megafirmách, nabije Trumpovi a jeho kamarádům-miliardářům docela účinné zbraně a jediné, co můžeme čekat, je “digitální válka” s firmami podpořenými americkým státem, které přitom reálně podpírají drtivou většinu naší vlastní počítačové a komunikační infrastruktury a jejichž nahrazení domácími produkty by trvalo asi tak patnáct let.

Toto nejde vyhrát: Velká Británie také před pár dny couvla z podobného pokusu přinutit Apple k zabudování “digitálních zadních vrátek” do jejich produktů. Jistě, EU bude v tomto boji podléhat iluzi, že je podstatně větší a důležitější než Velká Británie, a tudíž, že Brusel může prosadit něco, co Londýn nedokázal. Jenže zároveň je heterogennější a řada členských zemí bude v tomto sporu na straně ochrany soukromí, i když třeba prohrály většinové hlasování. Celkově bych v tomto sporu na vítězství EU nevsadil, už jen pro to, že pro Trumpa, Vance, Thiela či Muska by to bylo úplně skvělé téma. Ani americká levice koncentrovaná kolem demokratů by se nemohla úplně postavit na stranu plošného šmírování lidí v cizině. Tamní kulturní étos je pořád ještě dost individualistický a toto by mu šlo proti srsti.

Druhou frontou je ústavní právo řady evropských národů, protože boje o ochranu listovního tajemství už se vedly někdy za Metternicha a jejich důsledkem je, že řada evropských národních ústav chrání tajemství dopravovaných zpráv a připouští jen konkrétní dočasné výjimky při vyšetřování konkrétních zločinů. Je to velmi ustálený výklad, stejně jako skutečnost, že moderní digitální komunikace se považuje za ekvivalentní té staré papírové, poštovní.

Pokud Chat Control opravdu projde, její odpůrci se budou bránit proti domácí implementaci ústavními stížnostmi u sebe doma, což otevře ohromnou plechovku červů jménem “co je důležitější, evropské právo, nebo ústavy členských států”?

V Bruselu si nepřekvapivě myslí, že evropské právo je nadřazeno všemu, místní ústavní soudci to ale leckdy vidí jinak, a zvláště v té lidskoprávní legislativě jde o extrémně citlivé téma. VdL a její komise tedy míří k tomu, aby se třeba v 10-15 členských státech naráz projednávaly ústavní stížnosti na ochranu osobních svobod, padaly různé vzájemně rozporné rozsudky a opoziční strany měly perfektní téma do voleb. A to i v těch velmi důležitých státech jako Polsko nebo Německo, kde ten ústavní soud v Karlsruhe rozhodně není žádnou poslušnou loutkou politiků a má svoji vlastní hlavu. Zkrátka recept na hořké, plošné, celoevropské rozbroje.

Ano, toto je stupidita, a zároveň pěkná ilustrace toho, jak moc našich vlastních problémů je fundamentálně domácího charakteru. Jistě, máme válečný a propagandistický problém s Putinem. Ale Chat Control nevymysleli v Moskvě (ač tam velmi podobným způsobem cpou vlastním občanům do mobilních telefonů šmírovací vládní aplikaci.) To je záchvěv naší vlastní, domácí idiocie, podobně jako různé proti-fyzikální aspekty Zeleného údělu. I kdyby si to prohnilé impérium na východě zítra vzal sám чёрт, našich vlastních hlupáků a zločinců tím nikterak neubude.

A budou i nadále potřebovat důkladný dozor.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net