Milí čtenáři, tento díl vlastně nemá dobře volený nadpis. Má totiž být o kvalifikované migraci, jejíž bezpečnostní rizika jsou přece jen zřetelně menší než rizika migrace lidí, kteří neumějí nic.

Nicméně oba články patří k sobě, což znamená, že s nadpisem už nic nenadělám. Pojďme tedy na věc: čtyři body ke kvalifikované migraci a k plánům na zavedení bodového systému.

Bod první: pouze stát je schopen vymyslet bodový systém ve stylu „magisterský diplom = určitý počet bodů“ a mít za to, že tím je pokryta otázka kvalifikace, kterou si pak snadno každý spočítá sám. Takové mechanické přidělování bodů sice odpovídá státním zvyklostem pro tabulkové platy a třídy – tam taky nezáleží na tom, odkud toho magistra máte – ale vůbec si nedokáže poradit se skutečností, že úroveň škol napříč světem je drasticky odlišná.

Ona je dokonce značně odlišná i uvnitř relativně malé a homogenní země, jako je Česká republika, a studenti i zaměstnavatelé to dobře vědí. Ani sem nemůžu napsat vtip, který jsme si coby ostravští pubescenti v 90. letech vykládali o jedné naší regionální vysoké škole. Ne, že bych byl tak politicky korektní, ale on v textové podobě postrádá šťávu – je potřeba jej správným způsobem naživo přednést. (Jak? Musíte znít jako debil, tak.)

Ve světovém měřítku jsou samozřejmě ty nůžky ještě daleko rozevřenější. V rozvojovém světě mají zásadní problém s brain drainem, korupcí a nepotismem, který vede k tomu, že většina tamních institucí je nedůvěryhodná.

Pamatuji si na Egypťana z matfyzu, který mi nad (nealko) pivem říkal, že vůbec nemá smysl dělat PhD v Egyptě, protože egyptské univerzity jsou vyštafírované různými bratranci a synovci významných politiků a podnikatelů, jejichž skutečná úroveň znalostí je pochybná. Tenhle problém vlastně zasahuje i do EU, konkrétně do jižní Itálie a Řecka, kde už ta kvalita veřejné správy v lecčems připomíná severní Afriku. Například Itálie má od roku 2010 speciální zákon proti zaměstnávání příbuzných na univerzitách, právě proto, že určité „fleky“ se dědily v rodinách asi stejně, jako u nás nějaká chata na Sázavě.

Jinými slovy, hodnota diplomu z rozvojové země je nejistá.

Bod druhý: i kvalifikovaní lidé mohou mít kulturní problém, dokonce i tehdy, když vyrostou v relativně normálním prostředí. Chytrý člověk může být zároveň také fanatik, žádnou imunitu proti ideologickým extrémům vzdělanci nemají. Ostatně, všelijaké inkvizice a tajné policie totalitních států byly vždycky plné chytrých a vzdělaných lidí.

Tak například Mohammed Emwazi, zvaný v Británii Jihadi John, absolvoval bakalářský obor programování na Westminsterské univerzitě (2009). O pár let později už podřezával lidi před běžící kamerou a stihl jich zavraždit nejmíň deset, než jej v Raqqá konečně rozplácla bomba svržená z amerického dronu.

Islámský stát ostatně z Evropy zrekrutoval kvalifikovaných lidí více, což se mimo jiné projevilo tím, že jejich oficiální plátek, Dabiq, byl na výborné grafické a sazečské úrovni – naprosto profesionální práce, která by klidně obstála i někde v Londýně. Jenom ten jeho obsah jaksi osciloval mezi nesrozumitelným a šíleným.

(Dabiq je mimochodem netriviální sehnat, protože různé cenzorní mechanismy se jej snaží odstranit z veřejného vyhledávání coby glorifikaci terorismu. Takže máme smůlu i my, kdo si jej chceme přečíst jen ze studijních důvodů. Děkuji, moudří cenzoři, za to, jak strážíte naše duševní panenství před teroristickými dezinformacemi, kterým bychom jinak určitě propadli. Konec sarkasmu.)

Správný bodový systém by toto měl odrážet, ale pochybuji, že to ten náš plánovaný systém udělá. Jednak se to obtížně hodnotí, jednak by to někdo mohl napadnout coby diskriminační.

Bod třetí: opravdu kvalifikovaní lidé, s nějakou dobrou školou a relevantní praxí, jsou jako migranti celosvětově poptáváni. A to velmi dychtivě. Když Čína zašlápla demokracii v Hong Kongu, v Británii se horečně diskutovalo o tom, kolik by v případě masivní imigrace z Hong Kongu potřebovali nových bytů. Vysoce vzdělané a pracovité osoby mluvící plynně anglicky nikdo do Rwandy odsouvat nechtěl.

Opravdu kvalifikovaní lidé jsou ovšem vzácné zboží, a to, mimo jiné, kvůli demografickému jevu, který se projevuje prakticky po celém světě. Porodnost počítaná v dětech na ženu klesá se vzděláním žen. Z toho ale plyne, že největší populační boom se dá čekat v zemích, kde jsou ještě matky většinou negramotné nebo mají jen pár tříd základní školy.

A vskutku, pohled na mapu světa to také potvrzuje. Afghánistán, Jemen či subsaharská Afrika v téhle porodní lize vedou rozdílem třídy, kdežto valná většina vyspělých států se pohybuje pod číslem 2, které je nezbytné k prostému udržení populace. Výjimku tvoří jen některé zcela specifické náboženské skupiny (mormoni, ultraortodoxní Židé), u kterých je příkaz k plození brán vážně i vzdělanými lidmi. Ale tyto skupiny zatím nejsou tak početné, aby se jejich aktivita projevila na globálním demografickém obrázku.

Pokud jsou ovšem někde matky převážně negramotné, dost často budou mít špatné vzdělání i jejich děti – protože to obvykle znamená, že příslušná země má buď dysfunkční školský systém, nebo nějaký zásadní ideologický problém se (sekulárním) vzděláním jako takovým. No, a přitom právě v těch negramotných rodinách se rodí disproporčně mnoho dětí! Pak ale není divu, že typický migrant z rozvojového světa není „doktor ani inženýr“.

V případě kvalifikovaných pracovních sil tak bude ČR soutěžit na velmi nepříznivém trhu. Na jednoho skutečného doktora či inženýra, který se vydal hledat štěstí v cizině, připadají snad až desítky rodáků z venkovského Nigeru nebo Súdánu dělajících totéž, ovšem nemajících tytéž schopnosti.

Bod čtvrtý: když už tak mluvíme o tom celosvětovém trhu kvalifikovaných pracovních sil, Česká republika nemá, bohužel, zase tolik co nabídnout.

Naším nejsilnějším atributem by asi mohla být skvělá bezpečnostní situace – je tu celkem klid, tedy za předpokladu, že jej v budoucnu „neprošustrujeme“ stejným způsobem jako Francie či Švédsko. (Viz: první díl tohoto článku.) Ale české mzdy jsou na standardy vyspělého světa nízké, kdežto životní náklady poměrně vysoké. Takový skutečný doktor či inženýr, který už se přistěhuje do Prahy či do Brna, by jistě rád žil aspoň v řadovém domku s kouskem zahrady. Podívejte se ale na aktuální ceny nemovitostí a zkuste si spočítat, za jak dlouho si na něj z českého platu vydělá.

Proti zemím jako Austrálie, které založily celou svoji existenci na vyzobávání talentovaných lidí z ciziny, hraje dokonce i Německo, natož Česká republika, velmi nevyrovnaný zápas. Úplně jiná kultura, obskurní národní jazyk (celosvětově je i němčina obskurní, natož čeština), v našem případě relativně nízké platy – toto nebude pro skutečně kvalifikované lidi z Asie nebo třeba Latinské Ameriky příliš přitažlivé.

Jednotlivci se nepochybně najdou, ale tolik, aby z toho naše ekonomika zásadním způsobem těžila, jich nebude. Víceméně kdokoliv, kdo má opravdu kvalitní vzdělání a umí dobře anglicky, udělá ze svého hlediska lépe, když se přestěhuje do některé z velkých anglosaských mocností.

Suma sumárum, sečtu-li to a podtrhnu, nevěřím, že nám slibovaný bodový systém přinese mnoho nových talentů. Česká republika má v podstatě jen dva možné zdroje, ze kterých může kvalifikovanou pracovní sílu rekrutovat, a novým systémem se to nijak nezmění.

Tím prvním zdrojem jsou, nebo spíš pomalu byly, jiné slovanskojazyčné státy. ČR dlouho těžila z toho, že mezi slovanskými státy je (s výjimkou titěrného Slovinska) nejvyspělejší, a z toho, že komunistické a časně postkomunistické vzdělávací systémy měly problém studenty naučit dobře anglicky. Výsledkem bylo relativně značné množství kvalifikovaných lidí, kteří si chtěli přivydělat v silnější ekonomice, ale jejichž angličtina byla dost bídná na to, aby nemohli opouštět slovanský jazykový prostor.

(Moje máma je soukromě učící angličtinářka, takže v devadesátkách jsem byl docela přesně seznámen s tím, jak moc dokázaly ty tehdejší narychlo přeučené ruštinářky mrzačit jazyk Shakespearův. V důsledku toho měli i maturanti problém formulovat anglicky jednoduché věty, a pokud se s tím nechtěli smířit, musel je zachraňovat právě soukromý sektor. Tentýž problém se v různé míře vyskytoval v celém bývalém východním bloku.)

Tento zdroj ovšem pomalu vysychá hned ze třech důvodů. Jednak se vzdělání i na té Ukrajině a v Bulharsku stává kvalitnějším a mladá generace umí anglicky líp, což znamená, že se jí otevírají nové pracovní trhy. Jednak demografie střední a východní Evropy není nic moc – mladí lidé docházejí i zde. A nakonec: i v tom slovanskojazyčném světě máme rostoucí konkurenci v podobě Polska, které jde ekonomicky tak silně a vytrvale nahoru, že je jen otázkou času, kdy bude přitažlivější než ČR.

Pak už zbývá jen druhý zdroj, a to ten, že bychom si tu nějaké talenty vychovali. Zkrátka rozdat určité množství stipendií na vědeckotechnické obory a zkusit přilákat nějaké středoškoláky z ciziny s nadějí, že po absolvování zůstanou.

Samozřejmě, i tady se dá mnohé pokazit a i tady musíte dávat pozor, abyste přitom nenaverbovali budoucího Honzu Džiháda. Ale je to o něco nadějnější než shánět “už hotového inženýra”, a ještě kulturně kompatibilního k tomu. Ti opravdu vesměs nemají důvod do České republiky jít.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.