Jaká je podle vás nejdůležitější evropská zkušenost s dvaceti lety společné měny?

Vidím dvě poučení. První je, že úzká vrstva držitelů moci a velkých peněz dokáže způsobit neuvěřitelné škody. Vytvářejí jeden problém za druhým a nejsou schopni ani přispět ke zmírnění těch problémů, natož by něco vyřešili.

Dnes už je to většině lidí jasné, protože vidíme Zelený úděl, migrační katastrofu, a konec konců i totální neschopnost během epidemie. Ale před dvaceti lety to tak jasné nebylo. Navíc tehdejší generace politiků a úředníků nedosahovala tak grandiózní neschopnosti jako ta současná.

Druhé poučení je, že antiunijní opozice v žádné zemi s eurem nedokázala přijít s rozumným plánem jak ochránit své občany, ať už opuštěním společné měny nebo jinak.

Euro vzniklo v devadesátých letech a bylo produktem specifické atmosféry tohoto desetiletí, kdy to vypadalo, že zemím EU vychází každý projekt, do kterého se pustí. Mohl by projekt společné měny vzniknout i mimo toto „historické okno“?

Rozhodně ano! Když vidíme, jak naprosté nesmysly a nehoráznosti jsou schvalovány a zaváděny, proč by nemohl projít nějaký katastrofální nápad kolem měny? Pokud je možné dovážet radikální džihádisty, a pokud je možné zároveň zavírat elektrárny a masově zavádět elektromobily, pak už je možné naprosto cokoliv.

Projekt eura je vlastně zajímavý tím, že původně byl relativně racionální a že byl zaveden v době, kdy se od unijních špiček ještě očekávalo celkem rozumné jednání. Z pohledu zastánců jednotného evropského státu totiž dává dobrý smysl. Vzpomínáte na 90. léta, jak Václav Klaus vysvětloval, že v transformační strategii je to nejdůležitější rychlost? Co nejrychleji prosadit změnu, a důsledky řešit později. Přesně tak postupovali i tvůrcové společné evropské měny.

Myslím, že lidé typu Helmuta Kohla by dokázali vyřešit problémy, které se později objevily. Nebo ty problém aspoň zmírnit. Jenže si nedokázali představit, jak slaboduchá bude další generace evropských elit.

Dnešní euroelity jsou jiné. Jejich současné kroky jsou nesmyslné i z hlediska jejich vlastních záměrů. Čistá sebedestrukce.

Euro bylo politickým projektem, vytvořeným „shora“. Byla tato politická akce občany přijata?

Měnové otázky vždy řeší experti v nějakých bankách a podobných institucích. Lidé by se s tím snadno smířili, kdyby měli práci, kdyby životní úroveň rostla a kdyby se jim celkově dařilo dobře. Jenže místo toho přišel ekonomický propad, jaký si vůbec nedokázali představit. Celé země byly doslova zbídačeny.

Dnes slyšíme, že placení eurem po celé Evropě je „splněním evropského snu“. Do jaké míry je to pravda a do jaké jen nezbytná politická fráze?

Americký sen, to je klidný rodinný život a domek na předměstí. Evropský sen, to by mohlo být v zásadě totéž – s dobrým státním školstvím, zdravotnictvím a státem garantovaným důchodem. Že za rohlíky neplatím markami ale eury, to není součást žádného snu, to je technická záležitost.

Euro vlastně přispělo k tomu, že se tenhle sen rozpadl. Dnes už žádný evropský sen neexistuje. Existuje jen snaha přežít. A evropský sen neexistuje ani pro úzkou elitu. Ti lidé se nenechají omezovat na Evropu. Pokud by dostali lepší nabídku z americké či katarské korporace, nebudou váhat. Tak, jako jsou připraveni kdykoliv zradit svůj národ, jsou připraveni zradit i Evropskou unii.

Byla podle vás současná podoba evropské měny jejími tvůrci předvídána, nebo jsou dnes spíše překvapeni, jaké monstrum stvořili?

Pokud vím, někteří z původních tvůrců společné měny se v posledních letech jednoznačně vyslovili proti ní. Jejich představy byly úplně jiné. Je ovšem otázka, do jaké míry je to otázka samotného eura a do jaké míry otázka děsivého břídilství další generace elit. A vlastně nejen břídilství, ale také zbabělosti. Dnes si nedokážeme představit, že by nějaký státník přišel třeba s vizí rozdělit eurozónu na několik menších měnových oblastí. Dnešní programy jsou připravovány tak, že se vypustí propagační slogan, nastoupí represe proti kritikům a potom se teprve přemýšlí, co se bude dělat. Každý lobbista a každá skupina fanatiků si může prosadit prakticky cokoliv.

Euro bylo prvním projektem, kde byly ekonomické a měnové otázky podřízeny politickému cíli. Dnes takové věci vídáme čím dál častěji (například když banky na základě politického zadání posuzují žádosti o úvěry podle uhlíkové stopy). Nebylo v tomto směru euro prolomením bariéry, které umožnilo tuto zásadní proměnu?

Ekonomické a měnové otázky vždy podřízeny nějakému politickému cíli. Neexistuje nic jako „ekonomická racionalita“. To jen ti, kteří na nějakém kroku vydělávají, se jej snaží ospravedlnit jako údajnou racionální nutnost. Pro někoho je výhodnější vyšší inflace, pro někoho nulová inflace. Pro někoho je výhodnější privatizace, pro někoho zase znárodnění. Když Komerční banka nebo Raifka posuzují žádosti o úvěr podle uhlíkové stopy, myslíte, že jim to nařizuje vláda? Když rozdělují inzerci nikoliv podle reklamních cílů, ale podle politických názorů redakce, myslíte, že jim to nařizuje vláda? Banky si upravují svět tak, aby dokázaly z lidí vymačkat víc peněz.

Po dvaceti letech znějí mezi ekonomy názory (a jsou i celkem věcně podložené), že euro zásadně přispělo k redistribuci bohatství od jižních států EU směrem k Německu, které na ní (díky ekonomickým podmínkám) vydělalo nejvíce. Přitom v členských státech nebyla „evropská identita“ zakořeněna do té míry, aby toto přerozdělení bylo akceptováno. Není právě zde skryto největší nebezpečí, které by mohlo projekt evropské integrace zcela zničit?

Neexistuje taková míra evropské identity, aby lidem nevadilo zbídačení jen proto, aby mohly být manažerům německých bank vypláceny větší odměny. Nezapomínejme, že ani v Německu se už nežije tak dobře jako před lety. I v Německu na tom projektu vydělává především úzká vrstva nejbohatších.

Ale celkově máte pravdu. Německo a Nizozemí vykořisťují chudší státy unie, a společná měna tomu mohutně napomáhá. Připomínám ovšem, že to nezpůsobuje samotná existence společné měny, ale to, že její parametry jsou stanovovány podle německých potřeb. Německá vláda má dostatečnou moc, aby prosadila svou vůli proti vůli jakéhokoliv jiného státu. Tak je tomu ve všech evropských institucích, včetně Evropské centrální banky.

Celkově- ukázalo se jako dobrý nápad začít integraci nadnárodního celku od společné měny?

Společná měna nebyla začátek. Byla vytvořena spousta unijních úřadů, tisíce projektů, už řadu let existoval Evropský parlament, už předtím byla přijata evropská ústava, fungovaly evropské soudy… z hlediska zastánců jednotného státu byla společná měna celkem logickým krokem.

On by se i ten evropský národ možná časem zformoval. Tomu ovšem zabránilo to, že lidé rychle zjistili, že ten projekt je namířen proti nim. Že to směřuje ke zničení národních států, které jim poskytovaly ochranu, že se z lidí stává jen snadná pro džihádisty a nejrůznější fanatiky. Netvrdím, že to všichni Evropané prožívají přesně takhle, ale pokud pociťují nějakou změnu mezi svým původním národním státem a novou situací, je to jednoznačně změna k horšímu. V žádné oblasti nedošlo ke zlepšení – kromě korporátních zisků. Jak chcete na tomhle budovat pocit společné národní identity?

Co říkáte na postoj, jaký ke společné evropské měně zaujímá Česká republika? A očekáváte v souvislosti s novou vládou nějakou zásadní změnu přístupu?

Očekávám, že tomu bude jako s každou jinou záležitostí. Fialova vláda nechce migrační kvóty – pokud v Bruselu nerozhodnou jinak. Nechce vypínat elektrárny – pokud v Bruselu nerozhodnou jinak. A nebude chtít ani Euro – pokud si nějaká nátlaková skupina nevyjedná v Bruselu euro pro Českou republiku. Pana Fialy se nikdo ptát nebude. A občanů České republiky už vůbec.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petr Hampl.