Někteří doufají, že až lidé začnou mrznout, volební chování se radikálně změní. Obávám se, že budou opět zklamáni.

Snad bude v téhle situaci někoho zajímat výklad, který jsem zařadil do poslední kapitoly Prolomení hradeb dvojky a který se zabývá právě možnostmi prosazení radikální společenské změny. Snažím se v něm ukázat, že revoluce přicházejí PO změnách mocenských poměrů, nikoliv před nimi. Ten, kdo se stal silnějším, mocnějším, bohatším, lépe organizovaným, ten si prosadí prudkou změnu ve svůj prospěch. Dobytí Zimního paláce nezměnilo poměry v Rusku v tom smyslu, že by se dobyvatelé zmocnili nějakých superúčinných zbraní nebo získali nadpřirozené schopnosti. Útok na Zimní palác pouze ukázal, kdo má navrch. Ty podstatné věci se staly v předcházejících měsících, kdy Bolševici dokázali využít zahraniční peníze a skvělé organizační schopnosti k tomu, aby vybudovali silnou organizaci, které v tehdejším Rusku nikdo nedokázal čelit.

Logicky se nabízí otázka, jak mocenskou rovnováhu změnit. S tím souvisí otázka, proč se nikde kromě Maďarska dosud nezformovala sociální vrstva, která by se stala skutečným soupeřem nové aristokracie.

Ve zmíněné knize ukazuji tři cesty, o kterých se ukázalo, že nefungují. Respektive ony fungují v tom smyslu, že jejich účastníci se cítí lépe, ale nepřibližují změnu.

„Neosvědčily se demonstrace. Úspěch americké Tea Party byl pomíjivý. Původně drážďanská Pegida dokázala pořádat pravidelné demonstrace s desetitisíci účastníků po více než dva roky, navzdory stupňujícím se represím. Ve vrcholném období demonstrovalo až 100 tisíc lidí. Přesto nedosáhla ničeho. Lidé se nakonec unavili, vůdcové vzpoury museli utéct z Německa a síla režimu zůstala nedotčena. Podobně dopadla kratší vlna demonstrací v německém Chemnitz v roce 2018 a neuspělo ani masivní hnutí Žlutých vest.

Demonstrace se ukazují jako účinné, pokud poskytují alibi pro činnost tajných služeb nebo vojenských komand. Samy o sobě nevedou ke změně. Snad kromě případů, kdy cílem je motivovat účastníky k účasti ve volbách nebo zapojení do jiné aktivity, což mohlo vést k takovému úspěchu opoziční strany, že tím vzniklo alternativní mocenské centrum.

Jako slepá ulička zatím působí i různá alternativní myšlenková centra. Pracují většinou tak, že je svolána veřejná přednáška či diskuzní večer a několik řečníků pronese politická stanoviska (v zásadě stejná). Diváci jsou potěšeni, že slyší názory, se kterými souhlasí a že si už nepřipadají podivínsky, a jdou domů. Vesměs se jedná o lidi ze stejného názorového okruhu, kteří takové přednášky navštěvují pravidelně. Když je přednáška velmi úspěšná, shlédnou ji na internetu desetitisíce nebo statisíce lidí, ale nezdá se, že by se tím cokoliv měnilo. Vliv na širší veřejnost je nulový, vliv na držitele moci je nulový. A že by se v takovém prostředí objevila nová myšlenka, která by umožnila hlubší pochopení a inteligentnější politikou akci, to se ještě nestalo.

Pak tu máme alternativní média, která původně měla být protiváhou zpravodajství hlavního proudu. Jenže poté, co velká média degenerovala z poskytovatele zpravodajství a komentářů v propagandistická centra, alternativní média nezaplnila uvolněný prostor, nýbrž se většinou zaměřila na poměrně malé uzavřené skupiny čtenářů a diváků, akceptovala bulvární styl a přestala ověřovat pravdivost informací. Nakonec to je uspokojivé pro provozovatele takových médií i pro jejich diváky, ale ambice zasáhnout širší veřejnost zmizela. V mnoha případech je to dokonce kontraproduktivní – alternativní konspirační server Inforwars pravděpodobně přispěl k porážce Donalda Trumpa v roce 2020, protože zradikalizoval část jeho příznivců a ti jej nakonec dotlačili k postojům, se kterými nesouhlasily jiné skupiny jeho voličů.“

Co tedy vede ke změně? Vše, co:

1. urychlí rozklad stávajícího ekonomického a mocenského systému.

2. Usnadní vytvoření kontraelity

3. Pomůže vytvořit takovou strukturu, která by v případě zhroucení dokázala aspoň částečně převzít moc, a opravdu řídit dění ve státě.

Nemusí se jednat o něco dramatického na způsob vedení partyzánské války. Nemusí jít ani o předělávání celého životního stylu, přestavbu domu či pořizování nesmírně drahého vybavení, které umožní přežít apokalypsu. Často to jsou věci za pár korun, často to jsou činnosti zábavné. A nemusíte stíhat všechno.

V textu knihy vyjmenovávám dvě desítky činností, na které má smysl se zaměřit (s tím, že každý si z toho vybere něco málo). O všech ale platí, že vyžadují systematické úsilí a že výsledky budou vidět až za několik let.

Všímám si, že „že většina navržených aktivit jde proti tomu, co se snaží byrokratické aparáty řízené novou aristokracií prosazovat. Přírodní vědy jsou vyřazovány ze školních osnov, místní výroby jsou likvidovány, maskulinita je označována za toxickou, ozbrojování obyvatel za nebezpečné atd.“

A celé to shrnuji následovně:

„Každý krok směřuje v zásadě ke dvěma alternativám budoucnosti. V první z nich stojí proti nové aristokracii masa hloupých nevzdělaných neschopných zmatených lidí, vzájemně izolovaný a naprosto závislých na supermarketech, velkých sítích a úředních rozhodnutí. Lidí, kteří mohou být naštvaní, ale na jejichž hněvu nezáleží.

Ta druhá alternativa vypadá tak, že proti rozpadající se nové aristokracii stojí lidé, kteří jsou chytří, vzdělaní, schopní a organizovaní a do značné míry nezávislí. Lidé, kteří jsou schopní domluvit se sami a vyřešit nejrůznější problémy – bez podpory velkých úřadů a velkých organizací. Pak bude naděje, že se z takových lidí zformuje hnutí schopné prosadit změnu.

Skutečná budoucnost bude někde mezi. Jde o to, jestli bude blíže té první nebo té druhé možnosti. Něco nás posunuje k té první, něco k té druhé. A jsou to věci podstatnější než politické názory. Pokud je někdo nadšeným příznivcem Evropské unie a globálního vládnutí a vybuduje místní nezávislou řemeslnou komunitu, udělá proti globálním strukturám víc než jakýkoliv profesionální politik či organizátor demonstrací. A tu práci udělá nevědomky. Podporujme ho v tom, i když nečte Hampla.“

Za tím je otázka sporu rozumu a emocí. Chcete usilovat o takovou změnu poměrů, že do vrcholných funkcí přestanou být vynášeni ti nejhorší z nejhorších a kdy elity přestanou likvidovat vlastní národy i vlastní civilizaci? Nebo si chcete užít emocí?

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.