Úmyslně přitom vynecháme všechny etické rozměry věci, protože právě s nimi si zastánci síly obecně hlavu nelámou, a soustředíme se spíš na tu efektivitu.

Jestli je dnešní doba něčím hodně typická, tak je to prudké zhoupnutí kyvadla směrem k uznávání až uctívání „tvrdé síly“ v posledních zhruba dvou letech. Přitom jej opět – jako obvykle – tlačí spíše intelektuálové než samotní vojáci, kteří jsou v tomhle směru až nápadně zdrženliví. (Připomínám, že např. současný ministr obrany USA Pete Hegseth je karierní novinář a nikdy neměl nic společného s armádou.)

Update 14.5.2026 v 9:15: No, tady jsem šlápl vedle, Hegseth skutečně byl v armádě a sloužil v Iráku i v Afghánistánu. Musel mi splynout s někým jiným, možná právě s později zmíněným Stevem Millerem, který je opravdu stoprocentní intelektuál. Omlouvám se. Konec update.

Intelektuální módy se vždycky střídají v jakési sinusovce, a jestliže reprezentantem “desátých let” byla stopadesátikilová bezpohlavní osoba ve veganském svetru, mávající prapory „násilí není řešení” a “oslovujte mě zájmenem ňoňo, protože jsem velmi krásné“, dneska ta situace překmitla do zcela opačného pólu.

Na nové západní pravici, která je na internetu velmi hlasitá, dominují jedinci jako Curtis Yarvin (alias Mencius Moldbug) nebo Stephen Miller s jeho „železnými zákony světa“. Ale ona i ta levice se mezitím stihla opět navrátit ke svým hrubším vzorům. Na demonstracích progresivců notně přibylo palestinských a dokonce íránsko-islámských vlajek, přičemž to jsou instituce, na které se zájmeno ňoňo rozhodně aplikovat nedá. Naopak je pro ně charakteristické spíše to řezání krků.

Tvrdá síla zkrátka fascinuje právě svojí tvrdostí a, řekněme, přesvědčivostí. Zastřelím-li svého protivníka za úsvitu a srovnám jeho hlavní město se zemí, nemusím se s ním pak handrkovat v parlamentu nebo u jednacího stolu, a leckdy se stane, že ani nezbyde nikdo živý, kdo by na něj vzpomínal. Skoro každý si vzpomene na to, jak se Římani vypořádali s Kartágem nebo spojenci s nacistickým Německem, což jsou velmi přesvědčivé příklady, že násilí občas přece jen řešením je. A naopak, na té straně „měkké síly“ jsou i příklady jako Chamberlainův appeasement, který vedl jedině k daleko horšímu průšvihu, a netrvalo to tehdy ani moc dlouho.

Se selektivním viděním historie to lze dotáhnout hodně daleko, leckdy i do prezidentského křesla, ale v podstatě je to stejně sebeklam.

Kdyby byla tvrdá síla vždycky, nebo dokonce jen většinou, výhodnější než ta měkká, dnešní svět by se skládal z několika extrémně brutálních říší ovládaných novými Čingischány, nebo v nejlepším případě Napoleony, asi jako v Orwellově románu 1984, kde spolu bojují tři totalitní státy (Eurasie, Eastasie a Oceánie), lišící se od sebe jen kosmetickými detaily. Svět má obecně tendenci konvergovat k nejvýhodnějším a nejefektivnějším postupům, ať se to různým ideologům líbí nebo ne.

Reálně vzato se tak nestalo, dokonce ani regionálně ne (myšleno třeba na jednom kontinentě). I ta chaotická Afrika je dnes směsicí tyranií, anarchií, kleptokracií a polofunkčních demokracií, ale na jednom se shodnou skoro všichni – chcete-li tam něčeho dosáhnout, tak trpělivost, lichotky a peníze jsou ten správný recept. Což je měkká síla skoro z definice. Naproti tomu třeba francouzské a ruské vojenské aktivity v Sahelu měly vždy jen omezený efekt, ačkoliv zejména ty Rusy nelze podezřívat z nějakého lidumilství, a koneckonců ta cizinecká legie také nemá pověst jakýchsi pápěrek ve větru.

Co mají obě síly společného? Triviální věc: mohou selhat, a to i v tom mezinárodním měřítku, dokonce možná hlavně v mezinárodním měřítku; neozbrojení občané se ovládají snáze než cizí státy, které mají více možností se postavit na odpor. Valná většina “starších” států koneckonců existuje hlavně proto, že se historicky ukázalo obtížné je zničit.

Jak to selhání vypadá u měkké síly? Někdy někam nainvestujete onu trpělivost, lichotky a peníze, abyste za pět let zjistili, že na druhé straně je nějaký parchant nevděčná. Nebo třeba „jen“ proběhnou volby, které dopadnou zcela jinak, než jste plánovali, a coby vítěz z nich vyleze ausgerechnet váš odpůrce. V takovém případě máte prázdnou kapsu a ještě jste utrpěli pořádnou ztrátu tváře, což se nelíbí nikomu, i když některé kultury jsou na to citlivější než jiné.

Leč co se stane, pokud ve stejném kontextu použijete k vynucení svých zájmů tvrdou sílu, a přesto nevyhrajete? Najednou to není jen prázdná kapsa s trochou ostudy. Najednou musíte počítat se skutečnými škodami, od zabitých lidí, vyhořelých základen a zničené techniky, až po různé geopolitické následky typu pádu spřátelených režimů a jejich náhrady něčím, co bude vašim následníkům dělat těžkou hlavu ještě o tři generace později. Možná dokonce musíte řešit vzpouru ve vlastní armádě nebo oživení nějakých separatistických snah na periferiích vlastní země. Úplně spektakulární byl v tomto směru rozpad tří ze čtyř poražených států v první světové válce – carského Ruska, Rakouska-Uherska a osmanské říše – států, které měly za sebou několik staletí předešlé úspěšné existence.

Co je ještě horší, je možnost, že těžké problémy vás neminou ani v případě opravdového vítězství, o čemž věděl svoje už epirský král Pyrrhus před začátkem našeho letopočtu. Takoví Britové, největší globální velmoc začátku 20. století, zvítězili v první i druhé světové válce, ale stálo je to tolik peněz a sil, že jednak přišli o skoro všechny investice v cizině, jednak o postavení „světové banky“ (před velkými válkami byla rezervní měnou světa libra šterlinků, nikoliv dolar!). Také přišli o své koloniální impérium, protože náhle zchudlé státy vesměs nemají moc možností, jak udržet půl miliardy cizích lidí v područí.

A Sovětský svaz pro změnu technicky vyhrál válku proti Finsku na přelomu let 1939-40, ale Rudá armáda přitom předvedla tak mizerné výkony, že to Hitlera a jeho generální štáb přesvědčilo o tom, že při případné invazi musejí vyhrát. (Taky nemuseli a nevyhráli.) Bez finské epizody by ale Barbarossa možná neproběhla vůbec, nebo až o něco později a v jiných podmínkách.

Koneckonců i ten izraelsko-palestinský konflikt je svědectvím toho, že dosažení nějakého konečného vítězství jen tvrdou silou může být v nějaké situaci zcela nereálné. Arabský svět se ve druhé půlce 20. století pokusil Izraelce několikrát s upřímnou vervou zničit, aniž by jim nakonec dokázal zabrat byť jen kilometr čtvereční jejich území. Ani sovětská pomoc jim nepomohla. Ale velké izraelské expedice, jako byla třeba okupace jižního Libanonu v letech 1982-2000, neměly o nic trvalejší účinek. Pořád je to stejná líheň teroristů jako kdysi, ačkoliv Izrael při tamních akcích žádnou velkou zdrženlivost vůči vousáčům neprojevuje.

Určitým přiznáním toho, že tvrdá síla sama o sobě nebude pro trvalejší řešení tamních zapeklitých problémů stačit, jsou právě probíhající libanonsko-izraelská jednání, první od roku 1993, ačkoliv politické složení izraelské vlády se od roku 1993 notně proměnilo a “jestřábů” je v ní více než tehdy. On je sice Libanon napůl nefunkčním státem, ale bez jeho spolupráce se nejspíš ten Hizballáh nikdy potlačit nepodaří.

Mimochodem, Hizballáh si své současné postavení mezi libanonskými šíity vybudoval i tím, že jim poskytoval různé sociální služby. I takoví hrdlořezové vědí, že se bez občasného použití měkké síly neobejdou, a totéž platí o Tálibánu o pár tisíc kilometrů dál.

Kdybyste se divili tomu, proč k takto aktuálnímu tématu umisťuji obraz ze 17. století, tak proto, že má určitou relevanci. Vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku, byl dohodnout “na dálku” – protestanti a katolíci se nenáviděli natolik, že nechtěli ani sedět v jedné místnosti, a tak katolická delegace zasedala v Münsteru a protestantská v Osnabrücku, a mezi nimi pendlovali kurýři. Nicméně nakonec se nějak dohodnout museli, protože veškerá vynaložená tvrdá síla ani po celé generaci válčení nedosáhla toho, čeho chtěli – tedy úplného zničení nepřítele.

Myslím si, že jestliže „desátá“ léta byla ve znamení bezpohlavního ňoňo, dvacátá léta za sebou zanechají opakované uvědomění, že s tou tvrdou silou se také musí zacházet opatrně, a že na jedno úspěšně vyhlazené Kartágo připadá několik případů, kdy to zas tak jednoznačně nedopadlo, nebo byla výsledkem dokonce ostudná porážka. K tomu patří i poznání, že obecný příklon k měkké síle v průběhu posledních desítek let nebyl daný ani tak zbabělostí či změkčilostí, jako spíše špatnými zkušenostmi s použitím té tvrdé.

Jsou situace, kdy nemáte v použití tvrdé síly na vybranou – ekvivalent obrany před znásilněním nebo vraždou v soukromém životě. Z tohoto hlediska je ta současná “tvrďácká” doba asi nezbytnou korekcí k přílišnému naivismu různých dřívějších intelektuálů, kteří si představovali budoucí svět jako ráj klidu a míru. Zkrátka nechcete být pouhou bezmocně-ušlechtilou obětí v případě, že vás přepadne nějaký rabiát ze sousedství, ať už nosí jakoukoliv uniformu.

Ale pak je také hodně “šedivějších” situací, kdy je lepší si iniciaci (důležité slovo!) té tvrdé síly raději odpustit, a to i z ryze pragmatických důvodů. Protože zkrátka nevíte, jak to může skončit. A platí to i pro velmoci. To ovšem znamená, že si ten jedinec, který o tom rozhoduje, musí být schopen připustit možnost, že by tu rozjížděnou hru mohl taky prohrát.

A to je asi ten “kámen pudla a jádro úrazu”. Jedincům, kteří si žádné pochyby nepřipouštějí, se po žebříčcích moci leze líp.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Zajímavá adaptace.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net