Musím říct, že jsem si rád protáhl kostru zase normální prací, ale také jsem zjistil, jak moc jsem za poslední tři roky v politice zakrněl a to nejen tělesně, ale také duševně. Že mě znovu začaly bolet svaly, na které jsem zapomněl, že je mám, to by ještě šlo. Co bolí, to sílí a tak jsem si užíval běhání po schodech i žebřících nahoru a dolů, ale zjistil jsem bohužel, v jak mizerném stavu je moje nářadí i moje hlava.

Než já si vzpomněl na všechny postupy… Dokonce i na jůtub jsem kvůli tomu musel koukat… Dvanáct let jsem měl na starosti obilná sila a podobné práce se tam dělaly dnes a denně, ale nějak snadno jsem z toho vypadl. Politika škodí normálnímu myšlení a ani nespočítám, kolikrát jsem si přiskřípl ruce, protože jsem je strkal, kam jsem neměl. Tři roky jsem prsty používal především na ťukání do klávesnice a i když asi umím břitce psát, najednou jsem nešikovný, že se za sebe normálně stydím.

Třináctka a čtyřiadvacítka klíč na ty nejběžnější šrouby – než já je našel… ó jéje. Od všech ostatních velikostí jsem měl v kastlíku dvoje i troje, ale tyhle dvě velikosti jsem nakonec prostě musel dokoupit. Na sýpce teď navíc ještě nemám k dispozici větší zásobu vody a i když jsem pořídil hasičák, zatím nehodlám používat rozbrušovačku, protože si to tam nechci zapálit. I když tam zametáme prakticky každý den, ještě pořád je mezi prkny v podlaze dost prachu. Jakákoliv požární hlídka by se tam musela držet nejméně čtyřiadvacet hodin v kuse. A tak dodržujeme zásadu: žádné jiskry.

Rozebíráme tedy šroubek po šroubku a pokud musíme řezat, tak pěkně ruční pilkou na železo. Obilný výtah i šnekové dopravníky zprovoznili hned po dostavbě sýpky, takže tam beze změny sloužily sedmdesát let. Našim předkům slouží ke cti, že dokázali udělat tak robustní ložiska, ložiskové domky i pohony, které opravdu víc než půl století pracovaly bez poruchy a pokud byly pravidelně mazány, klidně by se dožily v plném provozu stovky. Ale řeknu vám, za tu dobu všechny závity i matičky řádně zarezly, že to mnohdy ani rázový utahovák nezvládne povolit. Za poslední týden jsem si zopakoval všechny nadávky zámečnického žargonu.

Ale teď, když jsem dostal z nejvyššího bodu sýpky dolů tu nejtěžší část (oběžné kolo), dál už to půjde lépe a já nebudu muset balancovat na staré dřevěné lávce. Před sedmdesáti lety asi lidi nebyli tak zhýčkaní a nepotřebovali kolem sebe tolik zábradlí.

S některými pracemi také budeme muset ještě chvíli počkat. Našli jsme několik hnízd rorýsů a čermáčků. Hlavičky mladých už koukají a rodiče lítají ostošest, aby je nakrmili, takže se je snažíme nerušit a nepřekážet v jejich letových koridorech. Zbylé části technologie rozebereme, až budou hnízda prázdná.

V posledním týdnu také konečně zapršelo a i když má stará střecha pár děr, potěšilo mě, jak málo zatékalo. Když jsem ometal krovy od prachu, našel jsem vlastně jen jedno místo, kde budou trámky potřebovat opravu a navíc to tam bude poměrně jednoduché. Všechno ostatní drží, jak má.

Nepotěšili mě ovšem páni projektanti s čističkou odpadních vod. Vidlákovna bude mít nárazový provoz. Někdy bude odpadu hodně a naráz, někdy ho bude málo, případně nebude vůbec. Řešitelné to je, ale pokud máme vyhovět dnešním předpisům, v podstatě to musejí být dvě čističky za sebou, které se navzájem doplňují. Jedna čistí, druhá akumuluje a navzájem si předávají kal s bakteriemi. Prosím, neberte mě za slovo, snažil jsem se dvěma větami vysvětlit princip čištění, který mi popisovali dvě hodiny.

Ještě vymýšlíme nějaké varianty, ale aby bylo úředním šimlům učiněno zadost, ale postupně se smiřuju s tím, že řešení bude poměrně drahé, výkopy budou velké a betonu tam padne hodně. Ale raději to udělat teď, než čekat, protože příště budou předpisy ještě náročnější a ještě nesplnitelnější. V tomto ohledu je to stejné jako s auty. Jsou sice dražší, ale zato jsou horší.

Čistička tedy nakonec bude dražší než těch třicet osm oken. Moje rezerva, kterou jsem si šetřil na případnou ztrátu řidičáku, tak nejspíš padne právě na toto. Pokud by ale náhodou někdo ze čtenářů dělal do čištění odpadních vod a věděl o něčem chytrém, co by nás normálně nenapadlo, rádi si ho poslechneme.

Děkuji vám všem za podporu. Je velmi štědrá, pravidelná a předčila očekávání. Ale vlastně to není překvapivé. Poslední tři roky jsem si mohl dovolit být optimista, protože jsem věděl, že naše čtenářská komunita je něco výjimečného, co v České republice nemá obdoby. Ani dnes na tomto svém přesvědčení nemusím nic měnit. Každý týden jsem znovu a znovu ujišťován, že jsme víc než jen internetová bublina. Děkuji vám i za všechny podněty, nabídky pomoci a vřelá slova povzbuzení.

O prázdninách, až budou okna, elektrika a střecha, uděláme si na sýpce zase další setkání na kterém vám představím výkresy budoucího uspořádání.

Děkuji, že vás mám!

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz