Že převládá idiotismus a neschopnost? Tak to už máme. Že hodně zchudneme? To už se děje. Tak až životní úroveň klesne pod určitou úroveň? Kde je ale ta úroveň? Schopnost velké části populace přizpůsobit se je značná. Kromě toho se snadno může stát, že někteří se přizpůsobit nedokážou a většina to bude ignorovat. Ostatně, víme z dějin našich i mnoha jiných zemí, že může probíhat hladomor, aniž by struktury moci přestaly fungovat.

Je tím tedy myšleno, že přestane fungovat policie? Nebo že budeme odpojeni od internetu?

Obávám se, že někdo má představu opakování roku 1989. Vládnoucí vrstva ztratí vůli dále vládnout a začne hledat, komu předat moc. Nebo ti lidé prostě v tichosti zmizí. Někteří už zakládají různá nová občanská fóra nebo různé vlády národní jednoty, ale obávám se, že budou zklamáni. Mocenská skupina, kterou Fialova vláda reprezentuje, sice vyniká neuvěřitelnou neschopností, ale vůli k moci neztrácí.

Pak je tu představa, že jednoho dne dojde k prudké skokové změně, a to takové, že se jednou probudíme a v zásuvkách nebude elektřina, u pump nebude benzín, nepojedou vlaky, z ulic zmizí policisté a vypukne válka o přežití. Válka každého proti každému. Takový je extrémně krizový scénář, ke kterému ovšem vůbec nemusí dojít. V Prolomení hradeb dvojce jej uvádím jako jednu z možností. Rozhodně ale ne jako možnost nejpravděpodobnější.

Navrhuji počítat spíše s plynulým zhoršováním a s plynulým zhoršováním schopnosti vládnoucí vrstvy (i nižších vrstev, tam to jen půjde o něco pomaleji). Bude tedy klesat schopnost řešit problémy. Bude klesat schopnost zvládat jakoukoliv oblast. Bude klesat schopnost udržet podporu obyvatelstva. To se dá dohnat brutalitou ale jenom do určité míry. Můžeme tedy očekávat i snižování schopnosti potlačovat činnost opozice.

Z toho vůbec nevyplývá, že vznikne smysluplný odpor. Může to skončit u chaotického soupeření řady skupin bez reálných schopností prosadit cokoliv pozitivního.

Ale taky do poskytne šanci něco vybudovat a prosadit.

V každém případě je důležité rozumět, že riziko skokového zhroucení všeho je poměrně malé, a že naopak můžeme počítat s více méně plynulým dlouhodobým zhoršováním.

Shodou okolností je tomu jen pár dnů, co Ilona Švihlíková v jednom ze svých podcastů promluvila o zhrouceném státu. Ale pozor, ani ona neměla na mysli, že „to praskne“. Měla na mysli právě tu situaci, kdy stát bude nadále existovat, ale nedokáže nic zajistit. Takže situace obrovské kriminality, mizerného nebo žádného školství, katastrofálního zdravotnictví, rozpadlých silnic, neexistující veřejné dopravy apod. I takový stát může být ovšem schopen potlačovat opozici a může být poměrně stabilní. Jak známe třeba z dějin Latinské Ameriky. Však také není náhoda, že Ivo Budil v poslední době mluví právě o riziku latinskoamerického scénáře.

„Zhroucený stát si zachovává právní suverenitu, ale dochází v něm k rozpadu politické moci, vymahatelnosti práva a občanské společnosti, což vede ke stavu blízkému anarchii.

Mezi běžné znaky selhávajícího státu patří vláda, která není schopna zdaňovat a kontrolovat své obyvatelstvo, kontrolovat své území, obsazovat politické nebo občanské úřady nebo udržovat svou infrastrukturu. V takovém případě může dojít k rozsáhlé korupci a kriminalitě, zásahům státních i nestátních aktérů, výskytu uprchlíků a nedobrovolnému stěhování obyvatelstva, prudkému hospodářskému úpadku a vojenským zásahům zevnitř i vně daného státu,“ říká slovníková definice.

Fakticky to znamená, že vláda a úřady se přemění v drancující bandy, které si netroufnou na bohaté a mocné, ale o to hůře se vybíjejí na chudších vrstvách.

Zhroucený stát je ovšem neproduktivní. Dokáže fungovat pouze jako dodavatel nějaké jednoduché položky pro centrální mocnost. Centrální mocnost na oplátku podporuje vládnoucí skupinu ve zhrouceném státě. Dobrým příkladem je opět Latinská Amerika, kde americké tajné služby dokázaly zabránit jakékoliv změně, a to po celá desetiletí.

Jenže co můžeme dát centrální mocnosti? V minulosti to byli často otroci, jenže klasické otroctví je z mnoha důvodů záležitostí minulosti. Může to být nějaká průmyslová plodina pěstovaná na otrokářských plantážích. Jenže k tomu české země nemají půdu a podnebí. Nebo to mohou být suroviny, které rovněž nemáme.

Navíc model dodavatele pro centrální mocnost počítá s tím, že centrální mocnost disponuje průmyslovou kapacitou, která dokáže suroviny a plodiny zpracovávat. A dnes máme centrální mocnost, která dokáže maximálně tak vytvářet reklamní kampaně a finanční produkty. Ostatně, ani v té Latinské Americe už nedokáže zabránit nástupu nacionalistických protiamerických vlád.

Ani případné nastolení latinskoamerického modelu by tedy nevedlo ke stabilnímu uspořádání. Nicméně to na druhou stranu rozhodně neznamená, že bychom mohli čekat, „že to praskne“. Tak snadné to zase nebude.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.