Nicméně anonymní trhy jsou neosobní a nelidské; nedá se s nimi o ničem pobavit, je to jen hadí klubko křivek kymácejících se na grafu nahoru a dolů. Proto bude vždycky poptávka i po „lidských“ předpovědích trendu, i když jsou třeba méně neomylné.

A jelikož už jsem dostal asi dvacet e-mailů s dotazy co teď bude, zde jsou mé odhady toho, jak následující čtyři roky budou vypadat.

Technologický boom

V letošní předvolební kampani bylo nápadné, jak velmi se změnily poměry v Křemíkovém údolí a IT sektoru obecně. V letech 2016-2020 tam byl Trump považován za vyvrhele, proti jehož zvolení musí bojovat každý, kdo má ruce, nohy a klávesnici. (Ve skutečnosti tam existovala i nezanedbatelná komunita republikánských voličů, ale v těch nejhysteričtějších letech raději držela hubu a krok.) Ve všech významných firmách vznikla DEI oddělení a Google se nakonec stal terčem žaloby ze strany dvou propuštěných zaměstnanců, kteří mu vytýkali diskriminaci konzervativních bělochů.

Letos byla situace zcela jiná a v IT prostředí bylo patrné, že si spíš přejí vítězství Trumpa než Harrisové. Nikoliv z nějaké náhlé lásky, ale čistě pragmaticky, kvůli společným zájmům. Jednak demokrati v posledních letech iniciovali několik antitrustových procesů proti velkým firmám, které se začaly bát možného nuceného rozdělení (Googlu to před soudem reálně hrozí), jednak se celé to mámivé DEI neukázalo být ekonomicky výhodné, ba ani únosné. U Trumpa pak mají ty firmy víceméně jistotu, že „nebudou-li se do něj navážet, on se nebude navážet do nich“, aneb live and let live.

Ačkoliv obecně v Americe platí, že s rostoucím vzděláním roste volební podpora demokratů, v technologických sektorech vždycky existoval i výrazný libertariánský proud, protože mezi inženýry hodně záleží na osobních odborných kvalitách, a naopak nejsou moc nakloněni slepému vyznávání nějakých politických ideologií, ve kterých poslední dobou demokrati dost „jedou“. A ten libertariánský proud se v poslední době dostal více ke slovu, protože ono „velké uhnutí doleva“ v letech 2020-2022 nemělo žádné výsledky a všechna ta školení o tom, kdo má používat jaká zájmena, se ukázala být drahým omylem a ztrátou času. V soukromém sektoru se takové omyly nedají ignorovat donekonečna.

Myslím si, že právě proto si Trump zvolil J. D. Vance coby viceprezidenta – je to člověk z Thielovy politické skupiny a bude emisarem vlády mezi IT obry v Kalifornii. Z podobného důvodu má v užším týmu i Elona Muska, byť tam jde spíš o jeho rakety a kosmický průmysl jako celek. Snad se ti dva dokáží nepohádat; oba mají celkem velké a citlivé ego.

Cutting edge IT průmyslu se ovšem mezitím přestěhoval od chytrých telefonů k výzkumu v oblasti AI, a ta se na Trumpovu administrativu těší asi nejvíce. Tady je zatím těžké prorokovat, protože dosud nevíme, do jaké míry je ten dnešní AI boom jenom bublina. (Do nějaké míry určitě, ale je velký rozdíl, jestli je to 20 % nebo 80 %.) Nicméně dá se prorokovat, že ve svém boji o prvenství budou přetahovat talentované mozky od nás z Evropy, která žádný významný AI průmysl nemá, ale zato už má přichystanou dosti těžkorukou regulaci. (Jen si to přečtěte: v rámci sektoru „Vysoce riziková AI“ jsou vyjmenovány vesměs právě ty nejužitečnější věci, se kterými by ta AI mohla pomoci. To je celá EU v kostce, zregulovat až do nehybnosti každý stín na stěně.)

Jeden očekávaný efekt AI boomu v Americe ale nastane skoro jistě, a to bude posilování energetické sítě a kapacity výroby elektřiny. On je ten sektor strašlivě hladový po elektřině a velké americké IT firmy začaly poslední dobou uzavírat smlouvy s producenty malých jaderných reaktorů (ještě k tomu napíšu separátní článek). I kdyby se AI nakonec neosvědčila, dá se čekat, že z toho Američané budou mít levnější elektřinu.

Společenské záležitosti

Složité téma, do kterého patří leccos, od potratů přes práva transsexuálů. Měli bychom jej rozdělit na dvě sekce: „atmosféru“ (neboli vibes, jak se v Americe říkává), a skutečnou legislativu.

Atmosféra už se změnila teď. Kyvadlo se během několika let zhouplo na opačnou stranu a je čím dál patrnější, že v moderní Americe přestává být rozhodujícím faktorem rasa a začíná jím být společenská třída. Ve vrchních patrech politiky probíhá to uvědomění pomaleji, protože tam je plno lidí přes 70 let věku, kteří ještě zamlada viděli řádit Ku-klux-klan a „podivné ovoce“ visící na stromech. Ale dnešní Amerika vypadá zcela jinak, její etnické složení je – zvláště ve velkých pobřežních městech – poměrně komplikované a nepostižitelné standardními škatulkami (o nezatříditelné kombinace typu čtvrtinový Litevec-Indián-Thajec-Filipínec není v dnešní éře smíšených manželství vůbec nouze). A lidé se sami škatulkují spíše podle profese, vzdělání a zájmů, než podle rasy.

Tím pádem vzala vysněná „permanentní většina“ demokratů zasvé; měla se skládat z žen, gayů a barevných, jenže významná část těch lidí jim mezitím „utekla ze stanu“ všemi směry, částečně k republikánům, ve velké míře i do tábora nerozhodnutých a proměnlivých voličů. Tahle stránka přímo na oficiálních stránkách demokratů krásně symbolizuje ten selhavší identitární princip. Mají-li být konkurenceschopní, budou se muset věnovat více lidem jako lidem, a ne lidem jako navzájem zaměnitelným kostičkám lega určité barvy.

Zlepšení poměrů v demokratické straně ale hodně závisí na jejich schopnosti upozadit „ujeté akademiky“ (a to říkám jako intelektuál nerad, ale akademici dokáží ujet z reality úplně fantasticky) a různé jejich sociálně inženýrské teorie. A to bude těžké, protože to je významná a hlavně hlasitá část strany, zvyklá neustále produkovat nějaká slova a zahlcovat mediální prostor způsobem, kterému běžný mexický zahradník nedokáže konkurovat.

Co se zákonů týče, tam bude asi federální vliv menší, než si lidi u nás myslí. Hodně agendy, včetně té citlivé, jako je legalita potratů, se přestěhovalo na úroveň států, a tam se budou odehrávat hlavní politické bitvy. Řada států unie má funkční přímou demokracii (“ballot initiatives“), a potraty byly teď začátkem listopadu na hlasovacím lístku hned v deseti státech, přičemž se ukázalo, že i republikánské voličstvo může vidět věci jinak než vedení jejich preferované strany.

Coby občané osvícené ČR, která takové věci neumožňuje jinak než skrze speciální zákon, jim můžeme tu možnost kecat do legislativy jen závidět…

Každopádně: USA jsou federace, Spojené státy, a toto je přesně způsob, kterým jsou zamýšleny fungovat. Jednotlivé členské státy jsou „laboratoře demokracie“ a ty ostatní sledují, co se kde povedlo a nepovedlo.

Zahraniční politika, včetně té ekonomické

Zdaleka nejtěžší na odhadování, protože ani Trump, ani Vance se sami od sebe nikdy moc nezajímali o cizinu a diplomacii. Tam bude velice záležet na personálním obsazení jednotlivých úřadů; takový Mike Pompeo je úplně jiný člověk než Richard Grenell.

Ironií osudu může být Trump válečným prezidentem, protože mezinárodní poměry jsou neutěšené, asi nejhorší od konce studené války. Moc stavěný na to není, při všech svých slabinách nikdy nebyl „jestřábem z povolání“. Vance je bývalý voják (US Marine Corps), nikoliv ovšem oficír. Ale jejich konkrétní přístup k jednotlivým krizím je těžké předvídat – hodně bude záležet na aktuální situaci a míře lobbování té či oné strany. Takoví Poláci si nepochybně už brousí zuby na další výlety do Washingtonu, jenom my to jaksi neumíme.

Každopádně očekávám od této administrativy, že bude hodně „transakční“. Trochu polichotit a uzavřít s nimi výhodný deal… postup neidealistický, ale funkční. Dostane-li se teď v Německu do kancléřského křesla Friedrich Merz, bude si jako starý multimilionář s mnoha investicemi v Americe s Trumpem (i Muskem, ale ne nutně s Vancem) dobře rozumět. U nás, no … možná bychom si měli zvolit za premiérku zakladatelku Zásilkovny Simonu Kijonkovou. Akademik Fiala si s Trumpem rozumět nebude. U Babiše těžko říci, je sice obchodník, ale hodně jiný typ.

Velkou otázkou jsou ta cla, která chce Trump hned po nástupu do úřadu zavést. Pravomoci na to má. Osobně odhaduji, že to je spíš tvrdý vyjednávací prostředek: chvíli se poduste a potom uvidíme, k jakým ústupkům budete ochotni. Není to příjemná situace, ale totálně destruktivní taky není; vnější tlak většinou vede k evoluci spíš než ke zhroucení. Je možné, že EU donutí tento tlak opustit Green Deal, buď oficiálně, nebo nějak tiše.

Což by nakonec nebyl tak špatný výsledek, že? Tady se ale opravdu pohybujeme v říši velkých nejistot. Myšlenka, že by nás USA opět nepřímo vytáhly z dalšího průšvihu způsobeného vlastní stupiditou, je až nezřízeně optimistická, takže jí raději moc nevěřím.

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.