Mezi Orbánem a Orbánovým dědicem

Protože jsme oba studovali v podobnou dobu, společně jsme vzpomínali na dnes již pozapomenutou knihu Ralpha Dahrendorfa o moderním sociálním konfliktu. Dahrendorf si všiml, že drtivá většina revolucí (počínaje Francouzskou revolucí) proběhla po období rychlého zlepšování poměrů. Lidé si vydechnou, zachází se s nimi lépe, roste jim životní úroveň a vznikne očekávání, že takhle rychlé zlepšování bude pokračovat navždy. Jenže každý růstový impulz se jednou vyčerpá, další zlepšování se zpomalí a lidé začnou vidět toho, kdo je vytáhl nahoru, jako brzdu. To je moment, kdy jsou politické režimy nejčastěji ohroženy, tvrdí Dahrendorf.

Maďarsko je ukázkovým příkladem. Raketový nárůst životní úrovně v letech 2010–2018 a poté spíše stagnace. Bylo to období různých otřesů, které maďarská ekonomika ustála lépe než jakákoli jiná (covid, válka, sankce EU), nicméně růst se zastavil. A nové projekty nepřinesly výsledky tak rychle, jak Orbánova vláda slibovala (třeba ambiciózní záměr stát se třetím největším světovým výrobcem autobaterií po Číně a USA). V zemi tedy sílil pocit, že místo stárnoucího premiéra potřebují nového Orbána. Péter Magyar, který vzešel z Orbánova Fideszu a zároveň působí dojmem psychopata, jenž se nezakecá, byl vlastně optimálním kandidátem pro letošní rok.

Nicméně být chytrý zpětně je snadné. Já sázel na Orbána. Předpokládal jsem, že za ty roky dokázal vybudovat takový mocenský aparát, že si s lidovými náladami poradí. Neporadil si. Vlastně se ukázal jako naivní demokrat ve světě mocenských vlků.

Navzdory Orbánově porážce zatím nejsou patrné náznaky, že by se měla měnit maďarská společnost nebo že by mělo dojít k zásadní změně ekonomického modelu. Spíš bude samospádem pokračovat to, co Orbán vybudoval a na co možná za čtyři roky naváže Orbánův dědic.

PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

Článok pôvodne vyšiel na portáli petrhampl.com