Ačkoli ukrajinská armáda existuje bez přerušení, její bojová síla byla za poslední rok několikrát zničena a obnovena díky západní pomoci. Můžeme identifikovat více fází. Nebo – chcete-li – životních cyklů:

• V prvních měsících války byla dosavadní ukrajinská armáda z větší části zlikvidována. Rusové zničili velkou část ukrajinských domácích zásob těžkých zbraní a zabili i velkou část jejího personálu.
• Po tomto počátečním rozbití byla ukrajinská bojová síla posílena přesunem prakticky veškeré sovětské historické výzbroje ze skladů zemí bývalé Varšavské smlouvy. Tento přesun sovětské techniky a munice, kompatibilní se stávajícími ukrajinskými schopnostmi, ze zemí, jako je Polsko a Česká republika, byl z větší části dokončen do konce jara 2022. Například na začátku června západní zdroje připouštěly, že zásoby sovětské výzbroje jsou vyčerpány.
• Po vyčerpání těchto zásob začalo NATO nahrazovat zničené ukrajinské kapacity západními ekvivalenty. To začalo v létě. Zvláštní pozornost si zasloužily houfnice jako americké M777 a francouzské Caesar.
• Rusko v podstatě bojovalo s několika iteracemi ukrajinské armády – v prvních měsících zničilo předválečné síly, poté bojovalo s jednotkami, které byly doplněny ze zásob Varšavské smlouvy, a nyní likviduje síly, které jsou z velké části závislé na západních systémech.

To vedlo k dnes již proslulému rozhovoru generála Zálužného pro The Economist, v němž žádal o mnoho set velkých bojových tanků, bojových vozidel pěchoty a dělostřeleckých zbraní. V podstatě požádal o další armádu, protože Rusové podle všeho tu dosavadní do značné míry zničili.

Upozorňuji na několik konkrétních oblastí, kde jsou schopnosti Ukrajiny zjevně degradovány pod přijatelnou úroveň. Můžeme sledovat, jak to souvisí se snahou NATO udržet ukrajinské válečné úsilí.

Za prvé, dělostřelectvo.

Rusko již mnoho týdnů upřednostňuje protibaterijní akce a zdá se, že má velké úspěchy při lovu a ničení ukrajinského dělostřelectva.

Zdá se, že to částečně souvisí s nasazením nových protibaterijních detekčních systémů “Penicilín”. Jedná se o poměrně elegantní nový nástroj v ruském arzenálu. Protibaterijní boj obecně spočívá v nebezpečném tangu děl a radarových systémů. Protibaterijní radar má za úkol detekovat a lokalizovat nepřátelská děla, aby je bylo možné zničit vlastními hlavněmi – hra zhruba odpovídá tomu, když se nepřátelské týmy odstřelovačů (dělostřelectvo) a pozorovatelů (radar) pokoušejí navzájem lovit. Samozřejmě je podstatné střílet i na radarové systémy druhé strany, aby je takříkajíc oslepily.

Systém Penicilin nabízí nové silné možnosti ruské protibaterijní kampaně, protože odhaluje nepřátelské dělostřelecké baterie nikoliv pomocí radaru, ale pomocí akustické lokalizace. Vysílá naslouchací výložník, který v koordinaci s několika pozemními komponenty dokáže lokalizovat nepřátelská děla pomocí seismické a akustické detekce. Výhodou tohoto systému je, že na rozdíl od protibaterijního radaru, který vysílá rádiové vlny prozrazující jeho polohu, je systém Penicilín pasivní – prostě jen nehybně sedí a naslouchá, což znamená, že nenabízí nepříteli snadný způsob, jak jej lokalizovat. Navíc ruské protibaterijní schopnosti byly posíleny zvýšeným používáním dronu Lancet proti těžkým zbraním.

To vše vedlo k tomu, že Rusko v poslední době ničí poměrně dost ukrajinského dělostřelectva. Ruské ministerstvo obrany se snaží vyzdvihovat úspěchy protibaterie. Vím, že si v tuto chvíli říkáte “Proč byste měli věřit ruskému ministerstvu obrany?”. Budiž – důvěřujme, ale prověřujme.

Dne 20. ledna svolalo NATO jednání na letecké základně Ramstein v Německu, a to na pozadí sestavování nového masivního balíčku pomoci pro Ukrajinu. Tento balíček pomoci obsahuje, světe div se, obrovské množství dělostřeleckých zbraní. Podle mého odhadu pomoc oznámená tento týden zahrnuje téměř 200 dělostřeleckých hlavní. Několik zemí, včetně Dánska a Estonska, posílá Ukrajině doslova všechny své houfnice. Mějte mě za blázna, ale vážně pochybuji, že by se několik zemí jen tak spontánně rozhodlo, přesně ve stejnou dobu, poslat Ukrajině celý svůj inventář dělostřeleckých kusů, kdyby Ukrajina nečelila kritické ztrátě dělostřelectva.

Spojené státy navíc podnikly nové, bezprecedentní kroky k zásobování Ukrajiny municí. Minulý týden sáhly do svých zásob v Izraeli a Jižní Koreji, a to současně se zprávou, že americké zásoby jsou tak vyčerpané, že jejich doplnění potrvá více než deset let.

Projděme si zde důkazy a podívejme se, zda můžeme učinit rozumný závěr:

1. Ukrajinští představitelé přiznávají, že ruské dělostřelectvo má v kritických úsecích fronty převahu 9:1.
2. Rusko nasazuje špičkový protibaterijní systém a zvýšený počet bezpilotních letounů Lancet.
3. Ruské ministerstvo obrany tvrdí, že ve velkém loví a ničí ukrajinské dělostřelecké systémy.
4. NATO si pospíšilo se sestavením masivního balíčku dělostřeleckých systémů pro Ukrajinu.
5. Spojené státy drancují své strategické zásoby, aby Ukrajinu zásobily střelami.

Osobně se domnívám, že vzhledem k tomu všemu je rozumné předpokládat, že ukrajinská dělostřelecká výzbroj byla z velké části rozbita a NATO se ji snaží znovu vybudovat.

Království za tank

Hlavním bodem sporu v posledních týdnech bylo, zda NATO poskytne Ukrajině hlavní bojové tanky, či nikoli. Zalužnyj naznačil silně vyčerpaný ukrajinský tankový park v rozhovoru pro The Economist, v němž žádal o stovky tanků. NATO se pokusilo o provizorní řešení tím, že Ukrajině poskytlo různá obrněná vozidla jako Bradley IFV a Stryker, která sice obnovují určitou mobilitu, ale musíme jednoznačně říci, že v žádném případě nenahrazují tanky. Neposkytují dostatečnou ochranu a nemají potřebnou palebnou sílu. Pokusy použít například Bradley v roli tanku nemohou fungovat.

Zatím to vypadá, že Ukrajina obdrží několik tanků Challenger z Británie, ale hovoří se také o darování německých Leopardů, amerických Abramsů a francouzských Leclerců. Jako obvykle se dopady na situaci bojišti značně přeceňují (jak ze strany ukrajinských šíbrů, tak ze strany pesimistických Rusů) i podceňují (ze strany ruských triumfalistů). Navrhuji střední cestu.

Počet tanků, které lze rozumně poskytnout Ukrajině, je relativně nízký, jednoduše kvůli zátěži spojené s výcvikem a údržbou. Tyto tanky používají odlišnou munici, speciální díly a vyžadují specializovaný výcvik. Nejedná se o systémy, které by mohly být jednoduše odvezeny z parkoviště a přímo nasazeny do boje nevycvičenou posádkou. Ideálním řešením pro Ukrajinu by bylo obdržet pouze tanky Leopard A24, protože ty by mohly být k dispozici ve slušném počtu (možná pár stovek) a alespoň by byly standardizované.

Měli bychom samozřejmě také doplnit, že tyto západní tanky pravděpodobně nezmění situaci na bojišti. Limity Leopardu se projevily při tureckém tažení v Sýrii. Upozorňuji na citaci z roku 2018:

“Vzhledem k tomu, že tyto tanky jsou široce provozovány členy NATO – včetně Kanady, Nizozemska, Dánska, Řecka a Norska – je obzvláště trapné vidět je tak snadno zničené syrskými teroristy, když se očekává, že se vyrovnají ruské armádě.”

Leopard je fakticky poměrně jednoduchý tank navržený v 70. letech minulého století. Není technicky špatný, ale těžko z něj může být postrach bojiště. Dopadne stejně jako předválečný ukrajinský tankový park. To však nic nemění na tom, že ukrajinská armáda s několika rotami leopardů bude silnější než armáda bez nich.

Myslím, že lze říci, že všechna tři následující tvrzení jsou pravdivá:

1. Přijetí smíšeného balíku západních tanků vytvoří pro Ukrajinu obtížnou zátěž v oblasti výcviku, údržby a udržování.
2. Západní tanky jako Leopard mají omezenou bojovou hodnotu a budou ničeny jako každý jiný tank.
3. Západní tanky zvýší bojovou sílu ukrajinské armády.

Nyní, s ohledem na výše uvedené, se v tuto chvíli nezdá, že by NATO chtělo Ukrajině poskytnout hlavní bojové tanky. Nejprve se navrhovalo, že by se mohly oprášit tanky ze skladů a předat Kyjevu, ale výrobce prohlásil, že tato vozidla nejsou v provozuschopném stavu a do roku 2024 by nebyla připravena k boji. Zbývá tedy pouze možnost sáhnout přímo do vlastních tankových parků NATO, k čemuž se zatím staví zdrženlivě.

Proč? Domnívám se, že NATO jednoduše nevěří v ukrajinské vítězství. Ukrajina nemůže ani snít o tom, že by vytlačila Rusko z jeho pozic bez odpovídající tankové síly, a tak zdrženlivost při předávání tanků naznačuje, že si NATO stejně myslí, že je to jen sen. Místo toho nadále upřednostňuje výzbroj, která udržuje schopnost Ukrajiny vést statickou obranu (proto ty stovky dělostřeleckých kusů), aniž by se oddávalo úletům o velkém ukrajinském obrněném tažení na Krym.

Vzhledem k intenzivní válečné horečce, která se na Západě vytvořila, je však možné, že politika převáží nad vojenskou racionalitou. Je možné, že NATO je v pasti vlastní rétoriky o jednoznačné podpoře, dokud Ukrajina nezíská totální vítězství, a my možná ještě uvidíme Leopardy 2A4 hořící ve stepi.

Shrnutí: Smrt státu

Ukrajinská armáda je extrémně poničená, protože utrpěla neúměrné ztráty jak na lidech, tak na těžké výzbroji. Domnívám se, že počet ukrajinských mrtvých se v tuto chvíli blíží 150 000, a je jasné, že jejich zásoby dělostřeleckých hlavní, munice i obrněných vozidel jsou z velké části vyčerpány.

Očekávám, že obranná linie Bachmut-Seversk bude vyčištěna před dubnem, načež Rusko bude postupovat směrem k poslednímu (a nejslabšímu) obrannému pásmu kolem Slavjansku. Mezitím má Rusko v záloze značnou bojovou sílu, kterou může využít ke znovuotevření severní fronty na západním břehu Oskilu a k obnovení útočných operací v Záporoží, čímž kriticky ohrozí ukrajinskou logistiku.

Tato válka bude na bojišti vybojována do konce a skončí příznivě pro Rusko.

Tolik Big Serge. Hampl k tomu poznamenává, že si není jeho závěrem tak úplně jistý. Z toho, že teď má ruská strana na bojišti převahu, z toho nijak nevyplývá, že ji bude mít ještě za pár týdnů. Válečné štěstí je vrtkavé a obě strany toho ještě mají dost, co mohou nasadit. 

Přesto bych spíš vsadil na ruskou stranu, a to ze dvou důvodů. Rusové jsou v situaci, kdy si nemohou dovolit prohrát, ani kdyby měli mít 10 milionů mrtvých. Z jejich strany to není otázka prestiže, nýbrž národního přežití. Navíc je tu Čína, která si nemůže dovolit, aby Rusko prohrálo. Jednoduše proto, že Američané se nenamáhají zastírat, že jakmile se vypořádají s Ruskem, přijde na řadu Čína. Vztah Číny a Ruska je svým způsobem hodně podobný vztahu USA a Velké Británie za druhé světové války. 

Čtenář už ví, že rozhodnutí o nasazení západních hlavních bojových tanků mezitím padlo. Je ovšem otázka, kolik tanků se na frontu opravdu dostane, v jakém čase a s jakým zázemím. Zdá se, že ve většině západních zemí existuje rozpor mezi vojáky (ti by preferovali ukončení bojů a mírová jednání) a politiky (ti by bojovali až do vymazání Ruska ze zemského povrchu). Výsledkem tedy může být kompromis.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.