Rok války na Ukrajině totiž urychlil a viditelně ukázal radikální změny v uspořádání světových vztahů. A to sice následovně.

Průmyslovým, vědeckým a mocenským centrem světa už není New York, nýbrž Peking. Na čínské ústavy dnes připadá většina světových vědeckých objevů. Ale i kdyby s nimi dokázali třeba Američané držet krok co do počtu objevů, z principu nemohou držet krok co do průmyslových inovací a zavádění těch vynálezů do praxe. Čína má výrobní kapacity a řádově stokrát víc inženýrů než USA.

Naděje, že volný trh bude prostředím příznivějším technologickému pokroku, se ukázaly jako neoprávněné. Kombinace korporací a akciových trhů dokázala přesměrovat inovace z technických oblastí do reklamy a marketingu a ukázala se účinnější bariérou zavádění technologických novin než jakékoliv centrální řízení. Čína vyhrála.

Čína se také stává politicky nejvlivnějším státem světa. Pracovali na tom desítky let a vyplatilo se to. Tam, kde americké korporace a americké neziskovky likvidovaly místní kulturu a drancovaly místní bohatství, tam Číňané nezištně (respektive zdánlivě nezištně) stavěli mosty, silnice, železnice a nemocnice. A půjčovali peníze. Výsledkem je, že Číňanům je skoro každý zavázán a úplně každý s nimi chce mít skvělé vztahy. Včetně většiny bývalých amerických kolonií.

Rýsuje se tak nové uspořádání světa, kde:

• Čína bude poskytovat vědu a výrobní kapacity
• Rusko nerostné zdroje a zemědělskou výrobu
• Další regiony hlavně ty nerostné zdroje
• …a kde – to je hlavní novinka – bude respektováno, že každý si může žít po svém. Jestli se v nějaké lidožroutské zemi chtějí navzájem pojídat, nikdo jim do toho nebude mluvit. Jakékoliv „šíření demokracie“ ani „šíření volného trhu“ nepřichází v úvahu, ale není ani nahrazeno žádným šířením konfuciánství.

Ptáte se, kde je v tom místo Evropy a USA? Nikde. Část světa, která žije výhradně z dědictví vybudovaného předchozími generacemi, a která postupně propadá do bídy a barbarství. Nikoho to nezajímá, pokud na něj nestřílí raketami nebo u něj neorganizuje státní převrat.

To nebude mít charakter zlomu. Jenom budeme každým rokem chudší, každým rokem zaostalejší a každým rokem budeme mít méně vztahů s dalšími regiony.

Jak mohou na tuto změnu světového uspořádání reagovat malé evropské státy?

Vidíme příklad Maďarska a Rakouska, jejichž strategie by se dala shrnout takto:

• Akceptování nové reality
• Vytvoření vlastní strategie, jak přežít a být úspěšný v tomto novém světě
• Snaha o maximální soběstačnost
• Rovnoměrné kontakty s celým světem, se všemi jeho částmi, regiony a se státy různých uspořádání.

Opačný extrém představuje současná Česká republika. Strategie její vlády (včetně prezidenta a nejvyššího soudu) je založena na popírání reality. Politické vedení tedy předstírá (a své občany nutí předstírat), že svět vypadá úplně jinak.

• Že USA dosud vládnou celému světu a jsou nejbohatší zemí (protože si od kohokoliv mohou cokoliv vzít zadarmo)
• Že ostatní nemají jinou možnost, než to akceptovat. Že mají fakticky méně svobody než měly státy sovětského bloku. Přibyly jen řeči o „volném trhu“ a „demokracii“ a předstírání, že si státy svou ekonomickou a politickou porobu volí dobrovolně.
• Že v takové situaci je nejlepší strategií pro malý evropský stát fungovat jako lokajská entita, poskytovat služby americkému centru a čekat na drobečky, které spadnou ze stolu. Že to může vést k docela slušné životní úrovni, když se lidé v tom státě budou dost snažit (v politicky-korektním jazyce se tomu říká „konkurenceschopnost“ – jsem užitečnější lokaj než jiní lokajové).

Pokud by takové poměry skutečně panovaly, pro malý stát by z toho vyplývala strategie opačná té, kterou sledují Maďarsko a Rakousko:

• Systematická likvidace všeho vlastního.
• Vytváření maximální závislosti na nadnárodních (amerických) korporacích
• Likvidace vztahů se všemi dalšími částmi světa.

Nikdo to nepraktikuje tak důsledně jako Česká republika, vyjma baltských států, kde v posledních dvaceti letech způsobila liberální politika horší škody než stalinské represe. Z těch zemí odešlo do ciziny tolik lidí, že o faktickém likvidaci těch národů už je rozhodnuto. Hraje se jen o to, kdo ta území osídlí.

Většina evropských států sleduje strategii, která je jakýmsi kompromisem mezi maďarskou-rakouskou a českou cestou.

Strategie tandemu Fiala – Pavel by mohla fungovat v případě, že NATO dokáže porazit Rusko a Čínu, dosadit tam své loutkové vlády (tzv. demokratické) a plně si je podmanit. Vůbec nepočítá s možností, že by se to nepodařilo.

Heslo „patříme na západ“, fakticky to znamená „patříme do minulosti“.

Další program veřejných přednášek je k dispozici na https://www.petrhampl.com/besedy/ .

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.