Každé jaro se půda zazelená a každé léto jsou žně. Obdivoval jsem to tehdy… dokonce i na té východní Ukrajině, kde se střílí a probíhá tam totální válka, hned za frontou jezdí po polích traktory a pokud se fronta posune, padlí pak leží ve vzrostlém obilí plném kráterů. Je to věčný princip. Počátek. Nezměnila na tom nic ani průmyslová revoluce. Půda je prostě půda i když ji už neobdělává tolik lidí a zemědělci u nás nepředstavují ani dvě procenta voličů.

Viděl jsem tento fenomén, popisoval jsem ho, obdivoval jsem ho a teď ho zažívám na vlastní kůži. Prosím, všimněte si toho dokonalého mediálního kontrastu. Minulý týden jsme všichni byli prodlouženou rukou Kremlu, za kterou stály obrovské trolí farmy a tajné, nezjištěné, ale zaručené miliony peněz. Před týdnem nás podporovali tajemní miliardáři, uplatňovali na nás svůj vliv a bylo nutné proti nám bojovat všemi prostředky. Dnes jsme žebráci, nikdo, hlupáci, kteří všechno zkazili a nikdy neměli šanci. Už nikdo nevaruje, že za námi stojí tajné fondy a bohatí miliardáři. Už se jen smějí, že nemáme peníze. Cizí vliv tu byl jen pro předvolební kampaň…

Samozřejmě, tak jak nebyla pravda, že by za námi stály mocné tajemné kruhy, stejně není pravda, že jsme na mizině. Ale každopádně, prožíváme teď takový návrat z prohraného boje. Triumfální pochod se nekoná, hudba nehraje a místo fanfár nás vítají jen stisky rukou od těch, kteří stáli s námi, strachovali se o nás a chápali, proč to děláme. To abychom se mohli podívat do zrcadla a říct, že jsme udělali opravdu všechno, aby nebyla válka a že jsme stáli srdnatě (a někdy i s malou dušičkou) proti té největší mašinérii, která se tady kdy před volbami shromáždila.

Najednou vám takřka shovívavě volají novináři, kteří před měsícem s vážnou tváří vykládali, jak jste placeni z Moskvy (sice nic nezjistili, ale mrk mrk, takhle to určitě je) a ptají se vás, jak se cítíte… Ti stejní, kteří o vás tvrdili, že jste extrémisté, protože chcete mír, myslíte si, že existuje jen muž a žena, věříte v institut manželství, ti se najednou takřka přátelsky ptají, jak se máte.

Ejhle, javor má prasklinu tam, kde se rozvětvuje… už dlouho, táto. Nevšimnul sis, jak jsi měl jiné starosti. A poslední bouřka splavila dost hlíny do vinohradu, chtělo by to vyvozit zpátky. Hnůj je uzrálý, už třetí rok leží, jen se musí z jímky vyčerpat močůvka, už je skoro plná. A obilí, co zůstalo v zásobnících, to je dobré už jedině pro slepice. Pro prase už nejspíš bude mít příliš mykotoxinů. Na kurník, co jsem dělal, stačí jen nasadit dvířka a dát dovnitř hřady. Oplocení stojí tady v lebedě. Orezlé špinavé, ale je tam, nic horšího se mu nestalo.

Zato dílna vypadá jako po výbuchu. Jen jsem dával nářadí pod střechu, ale neuklízel jsem. Všechno musí ven, přeskládat, srovnat a dát kam to patří.

Víno na dvoře byly malé sazeničky, když jsem se dal do boje. Teď už tvoří propletený živý plot. Děti se postaraly. A na půdičce, kam dáváme slámu se ozývá mňoukání. Kočka před čtrnácti dny vrhla koťata. Černobílá s černými čumáčky, ty se mi vždycky líbily nejvíc. Krkavec na bidýlku se uklání, natřásá křídla a říká mi: „Ahoj.“ Jen psi se ke mě moc nehrnou, hrají si raději s dětmi. Pán na ně dlouho nevolal, jen je míjel a tak mi to teď dávají najevo.

Jen zabijačková kuchyně je srovnaná, jako kdybychom měli právě začít. Tady jsem hostil bez výjimky všechny ty, kteří pak proti mě zvedali transparenty… To ještě nebyla válka na Ukrajině. To jsme se ještě dokázali bavit i přes odlišné názory. To ještě názor nebyl zločin a nesouhlas byl možný.

„Chceš kafe?“ volá na mě žena. Jasně, že chci. Beru si kouřící hrnek do dlaní a říkám si, že budu muset brzy vypustit vodu z ruční pumpy, aby nezamrzla, ale pak to raději dělám hned… nějak si nejsem jistý sám sebou, že na to nezapomenu a mám pořád ještě pocit, že zítra už budu nejspíš na druhém konci republiky, něco povídat na besedě.

A pak stojíte uprostřed políčka, berete do ruky mokrou podzimní hlínu, která hodně lepí, protože na podzim lžička vody zajistí vědro bláta, vidíte ten plevel, který se namnožil, protože nebyl nikdo, kdo by ho vyplel… vidíte zdrnovatělou trávu, zarostlé stromy a v každém koutě kopřivy… To máte stejné, ať vyhrajete nebo prohrajete. Když se nestaráte, zpustne vám pole. Vždycky. Po vítězných eurovolbách jsem šel vytrhávat lebedu z brambor…

A najednou víte, co musíte udělat. Už se to skládá v hlavě. Zmulčovat rajčata, která už přemrzla, připravit a naleštit pluh, zkontrolovat malotraktor, podívat se na aplikace předpovídající počasí a říct si, kdy bude trochu sucho… Ono sice nebude, vždycky po orbě máte hlínu i za ušima, obzvlášť když zaoráváte hnůj, ale všichni odhadují počasí, tak přece musíte také. Ještě zbylo trochu draselného a fosforečného hnojiva, to se musí rozhodit. A v lednu, až bude mrznout, rozhodit trochu vápna, támhle se objevilo kapradí.

A pak to pochopíte… pochopíte, proč lidé potřebují domov, proč potřebují rodinu a proč potřebují půdu. Protože to je to nejsilnější. Je to silnější než volební kampaň, silnější než mediální domy, ba dokonce silnější než opravdová válka. Jsem doma. Tam, kde je to moje, kde se narodily moje děti, kde jsem soběstačný a minulé tři roky jsem to všechno dělal proto, aby mi nikoho neodvedli do války, abych ten dům i pole jednou předal synům a ne nadnárodní korporaci, aby se dalo žít, třeba chudě a prostě, ale přesto bez hladu, protože tisíc metrů čtverečních na to stačí.

Jdu si vyhrnout rukávy… práce čeká.

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli vidlakovykydy.cz