Ihned po uvalení „plánu obnovy“ se velmoci shodly na ustavení západoněmecké vlády a měny. Koncem roku 1948 byl přijat Rúrský statut, který zakotvil závislost západoněmeckého průmyslu především na USA. Ještě předtím se však sešla Parlamentní rada tvořená delegáty okupačních zón na přípravě „ústavy“. Ta vstoupila jako v podstatě nadiktovaný základní zákon v platnost 23. května 1949.

Oproti tomu situace v NDR je poměrně známá. Stalin dostal torzo východní části někdejší Výmarské republiky a komunisti ji drželi pevně v hrsti až do sjednocení. Avšak jediné, co odlišovalo Západní Německo od NDR byla demokracie. Za její oponou však šlo o stejně politicky i ekonomicky nesvébytnou kolonii jako v případě bolševizovaného Pruska.

Přesto se kontrola nad průmyslem nevyrovnala doslova vytunelování německého výzkumu a vědy. Stovky a tisíce vědců byly přinuceny pracovat ve Spojených státech a SSSR. V Americe se to dělo pod záštitou programu Paperclip. Nacističtí vědci, včetně těch, co mučili vězně svými pokusy, byly nyní zaměstnáni pro CIA ( http://www.sitback.cz/?videos=operace-paperclip )

Zde se nabízí paralela s důsledky první světové války (ve skutečnosti jen v podstatě evropské), které měly však zcela jiné vyústění než válka druhá. Slavné příměří v Compiegne podepsal německý politik Matthias Erzberger zmocněný legitimním říšským kancléřem Ebertem. Rovněž politici nové, již republikánské Výmarské republiky podepsali Versailleskou dohodu, o níž se neúspěšně pokusili vyjednávat. Po roce 1945 vidíme zcela jiný vývoj: spojenci nadiktovali zemi s neexistující reprezentací své podmínky, zemi si rozdělili a sami určili její vývoj. Drakonické podmínky Versailles vyplynuly právě z toho, že Německo zůstalo suverénní zemí. Naopak téměř idylická obnova Západního Německa v druhém případě je příznakem toho, že žádné Německo de iure neexistovalo. Západní velmoci ve vztahu k Německu jednali de facto jen sami se sebou a ve svůj prospěch.

Spolková republika Německo s.r.o.

19. září 2000 byla ve Frankfurtu nad Mohanem zaregistrována společnost Bundesrepublik Deutschland – Finanzagentur GmbH. Založila ji spolková vláda, resp. ministerstvo financí. Tato organizace, jež má soukromoprávní formu a odpovídá tedy našemu „s.r.o.“ (sic!) má na starosti správu německého státního dluhu, dluhopisů a vydávání věškerých aktiv jménem Německa. Zajímavým faktem je, že zakladatelská smlouva firmy byla podepsána již 29. srpna 1990, tedy přesně ve dnech, kdy docházelo ke spojení NSR s NDR.

Představte si, že Česká republika má jakýsi základní zákon, který téměř nezná pojem „občan“ a že místo občanských průkazů používáte jen osobní průkazy, které může vydat kdejaká firma (kdo byl zaměstnán u některé větší společnosti ví, co to takový osobní průkaz zaměstnance je). Na tom průkazu se nikde ani neobjeví údaj občanské příslušnosti k ČR, ale jen poznámka, že jste Čech nebo Češka. K tomu veškeré finanční transfery navenek spravuje jakási obchodní společnost „Česká republika- Finanční s.r.o.“. Bylo by Vám to podezřelé? Mnohé Němce tyto otázky zneklidňují a vede se tam o tom diskuze, kterou samozřejmě hlavní média ignorují.

Redukce výše zmíněných občanských výsad do oblasti soukromého práva, kterým se řídí pouze fyzické osoby či podnikatelské subjekty, vyvolává oprávněnou otázku, čím tedy fakticky Německo je a zda jeho politika tak, jak se tváří, odráží suverénní politickou vůli samostatného státu.

Německo je oběť

Německo je dosud obětí nejen poválečnou, ale taktéž Evropské unie jako my všichni. Čistě partikulárně na eurozóně vydělává coby exportér a společná měna ho nedusí jako řadu jiných států, které ji zcela nesmyslně přijaly. Velmi však doplácí na to, k čemu je tato ekonomicky silná gubernie vůbec trpěna: na sanování eura. V mediálním žargonu na „pomoci chudším členům“. Euro rovná se Unie a bez eura by nebylo tohoto protilidského projektu, jehož jediným účelem je zpacifikovat vyspělou západní. Nezapomínejme, že díky euru a uměle vyvolané finanční krizi se už rýsuje jednotná fiskální politika, kontrola nad národními rozpočty atd. Salámová metoda pokračuje ke svému poslednímu dílku, aby novodobý Babylón vyzval nebesa na souboj.

Státní dluh Německa činí okolo 2 bilionů eur, tedy 80% HDP a tvoří tak jednu z nejvyšších položek v rámci Evropy. Stovkami miliard eur ručí za závazky jiných států vůči bankám. Evropská centrální banka, jež sídlí ve Frankfurtu stejně jako výše zmíněná Finanzagentur GmbH, funguje jen díky finanční a ekonomické síle Německa.

Máme před sebou silného politického tygra, který si dle libosti může dovolit řídit Evropu, jak se mu zamane, nebo ekonomický motor v kleštích, pracující na plné obrátky?

A propos

Nedávno jsem měl rozhovor s ředitelem jedné středně velké česko-německé firmy. Už v 80. letech cestoval obchodně do NDR. Během roku 1988 byl svědkem toho, jak někteří šéfové východoněmeckých firem se připravují na slučování podniků se západoněmeckými protějšky („privatizace“) a na vzájemné obchody. Bylo mu řečeno, že o pádu komunismu je dávno rozhodnuto, že jde jen o to, jak to navlíknout politicky a mediálně. Svědčí to o něčem? Svědčí to i o našem divadélku jménem „sametová revoluce“, o kterém Miroslav Dolejší napsal brilantní Analýzu 17. listopadu? Možná bychom si měli konečně připustit, že existuje oficiální realita a pak ta Realita…

Prvú časť článku si môžete prečítať tu

David Vorovka

Ak si chcete prečítať všetky články autora, vložte do vyhľadávania vpravo hore jeho meno