Milí čtenáři, já vím, dlouho jsem nic nenapsal; ale autorská dovolená mi skončila a odteď budu zase psát pravidelně, někomu k potěšení a jinému naopak.

A bohužel, vzhledem k tomu, co se děje, bude první téma, kterého se dotknu, zase válečné.

Stalo se, že vznikla petice Za mír a spravedlnost, pod kterou je podepsána nemalá část českého intelektuálního disentu, ale také mainstreamový levicový liberál Matěj Stropnický, který se ji vydal obhajovat do Rozstřelu na iDnesu, a dokonce i vyslovený progresivista Daniel Veselý, jenž patří do úplně jiného sektoru české politické scény.

Nepodepsal jsem ji (ani mi to nikdo nenabídl, asi mě znají), ale ne snad proto, že bych pohrdal mírem a spravedlností, kterých si vážím. Nepodepsal jsem ji proto, že je to wishful thinking, česky “přání otcem myšlenky”. Podle mě si signatáři úplně nechtějí připustit, co je to vlastně válka, a že má opravdu svoji hlubokou a příšernou logiku, kterou, řečeno slovy petice, sice “můžete odmítat”, ale jí je to úplně jedno.

Chápu hrůzu všech podepsaných z ohromné destrukce a krveprolití, které válka na Ukrajině způsobila, ale jejich představa, že by se boje mohly natrvalo zastavit, kdyby spolu teď znesvářené strany sedly k jednomu stolu, je naivní. V následujících odstavcích se pokusím vysvětlit, proč si to myslím.

Kdybych se měl opřít o jeden ústřední bod petice, jehož různou podobu jsem v poslední době viděl na X různých diskusích, a ukázat na něm slabiny celé myšlenky, je to tento:

Většina válek v historii neskončila úplnou porážkou jedné strany a její kapitulací, jak si ji válečná strana představuje. Většina válek neskončila jako 2. světová válka. Obvykle války končí dříve, a to mírem.

Toto je sice technicky pravda, ale zároveň zde schází extrémně důležitý kontext, bez něhož by se čtenáři mohlo zdát, že typickým koncem války je nějaké “co jsme si, to jsme si”, jako kdyby se pohádaní manželé smířili u nestranného mediátora a dohodli se, kdo tedy bude vytírat podlahu a kdo vynášet koš.  

(A to ani nebudeme rozebírat jiné zajímavé téma, a to, jak dlouho pak ve kterých případech ten podepsaný papír platil, a jestli už i soudobí diplomati a politici netušili, že to, co dojednali, je jen velmi dočasný stav.)

Začněme tedy tím, co je technicky vzato pravda.

Je pravda, že úplné zničení jedné z bojujících stran, pro které se používá latinské slovo debellatio, je v moderní historii spíše výjimkou (Jižní Vietnam, nacistická říše, americká Konfederace). Ve středověku to bylo daleko běžnější, protože středověké státy byly z personálního hlediska malé a fakticky je tvořil jen panovník a skupina šlechty kolem něj; poddané do toho nemůžeme počítat, protože jednak bylo běžnému poddanému jedno, jestli hrbí hřbet před francouzským, německým nebo polským pánem, jednak hrál v tehdejší válce obrněných rytířů maximálně roli bezbranné oběti. Tím pádem byly ty státy bez ohledu na svoji plošnou rozlohu vnitřně křehké. Například poměrně velké anglické království se roku 1066 zhroutilo po jediné prohrané bitvě u Hastingsu, doslova za několik hodin (něco málo si o tom můžete přečíst v Zapomenutých příbězích 2, kapitola “Sedm stop země”), a také na kolaps vizigótského království roku 711 stačila jediná prohraná bitva, ačkoliv zabíralo plochu dnešního Španělska, Portugalska a jižní Francie dohromady.

Dnes jsou poměry jiné. Dokonce i menší moderní státy jako Dánsko nebo Litva jsou proti středověkým státům úplní mamuti, právě proto, že řadové obyvatelstvo je aktivně zapojeno do jejich struktur; také mají daleko silnější ekonomiku, mohutnější úřední aparát atd., a navíc se ještě sdružují do různých aliancí, které z nich činí ještě daleko větší kolektivní mamuty. A mamuta jen tak neutlučete, rozhodně ne v jedné bitvě, tím pádem je opravdové debellatio v moderní době vzácností a tudíž, a to mají signatáři tedy technicky pravdu, obvykle dnes války končí mírem.

Jenže to, co petice neříká, ten scházející kontext, je velmi podstatný. Vynecháme-li malé pohraniční šarvátky a omezíme-li se na velké války, které trvají celé měsíce a roky a odehrávají se na rozsáhlém území, obvykle k vážně míněným mírovým jednáním dochází jen v jedné ze dvou situací.

Buď je jeden stát natolik vojensky na lopatkách, že sice ještě existuje, ale všem, včetně jeho vlastních představitelů, je patrné, že nepřítel získal na bojišti rozhodující převahu a další pokračování bojů by vedlo k ještě většímu nepoměru mezi oběma stranami. Takovou válku fakticky rozhodly zbraně bez ohledu na to, že na jejím konci je papír, a ta mírová jednání také mají charakter jednání vítěze s poraženým, ve kterých je vítěz ve své libovůli omezován pouze tím, že už také nechce ztrácet další lidi na bojišti. Poražený pak může doufat, že vítěz nebude požadovat absolutní podrobení a že se spokojí “jen” s nějakými anexemi území, reparacemi a/nebo politickými ústupky typu vynucené neutrality.

Takto skončila většina velkých válek v moderní době a můžeme tomu sice říkat “mír”, ale je to mír založený na faktické porážce, nikoliv na nalezení oboustranně přijatelného kompromisu nebo dokonce spravedlnosti, která v celé věci figuruje jen málokdy. Příkladů najdete hodně a chcete-li jeden obzvlášť křiklavý, tak je to třeba ten mír, který ukončil první finsko-sovětskou válku na jaře 1940. Ten byl k Finům jednoznačně nespravedlivý (přišli o kus území včetně svého druhého největšího města Viipuri) a patrně by na něj nepřistoupili, kdyby od nich celý zbytek světa nedal ruce pryč a nezpůsobil tak kritický nedostatek vojenského materiálu pro finskou armádu.

Nebo, což je méně časté, ale občas se to stane, se obě strany vzájemně opotřebují natolik, že sednou k jednacímu stolu z důvodu naprostého oboustranného vyčerpání. Toto se stává daleko vzácněji, za příklad může posloužit příměří na Korejském poloostrově (1953) nebo konec irácko-íránské války (1988). Typickým výsledkem tohoto vzácnějšího stavu je obnovení statu quo z předválečné doby a typické bývá rovněž to, že obě strany jsou k něčemu takovému ochotny až v krajní nouzi a poté, co ztratily veškerou naději na vítězství. Z raně moderních dějin by se sem mohl řadit vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku. Povšimněte si té číslovky, prosím.

Zkuste nyní vzít veškeré proběhlé války za posledních cca 200 let a roztřídit si je do tří škatulek s nápisy “debellatio”, “faktická porážka jedné strany zaplácnutá mírovou smlouvou nebo aspoň příměřím” a “naprosté oboustranné vyčerpání”. Co vám na tom stole po tomhle třídění zbylo? Vynecháte-li ty drobné šarvátky někde na periferii, tak nic moc, protože válka, která by se dala ukončit poklidnou diplomacií všech zúčastněných stran bez toho, aniž by se někdo ocitl na pokraji kolapsu, by vesměs ani nikdy nezačala. Pokud mají obě strany dost rozumu a slušnosti na to, aby své spory řešily u stolu a bez masového vraždění, ani jedna z nich nezaútočí na tu druhou.

A naopak, pokud někdo pošle svoje pluky přes hranice a řekne jim: palte, ničte, zabíjejte, je dost nepravděpodobné, že by s ním šlo dojednat mír, aniž by předtím dosáhl svých cílů a aniž by k tomu byl vlastními neúspěchy aspoň částečně donucen. Navíc mu ta napadená strana přirozeně nebude důvěřovat, asi stejně, jako vy byste nedůvěřovali sousedovi, který se vám pokusil zakroutit krkem a jen z nějakého technického důvodu mu to nevyšlo. Třeba to za pár dní, až ten problém vyřeší, zkusí znovu, a tentokrát s větší silou.

Čímž jsme se dostali k těm cílům, a válečné cíle jsou právě ten hlavní důvod, proč Ukrajina a Rusko nyní nemohou uzavřít trvalý mír.

Rusové vpadli loni na Ukrajinu v několika směrech, přičemž hned dva z nich (ze severu z Běloruska a ze severovýchodu přes Sumy) směřovaly na Kyjev. Přičteme-li k tomu Putinovu rétoriku o narkomanech a nacistech ze začátku války, jeví se jako velmi pravděpodobné, že chtěli svrhnout ukrajinskou vládu a nahradit ji nějakými svými přáteli. To se jim nepodařilo, ale o několik měsíců později uspořádali na okupovaných územích referenda a následně si do vlastní ústavy vepsali, že Chersonská, Záporožská, Doněcká a Luhanská oblast se staly součástí Ruska. Troufám si říci, že když si nějaký stát něco vepíše do své ústavy a ještě kvůli tomu cedí krev na bojišti, myslí to smrtelně vážně, a z toho tedy můžeme odvodit, že současným válečným cílem Ruska je minimálně anexe těchto oblastí a jejich trvalé připojení k Ruské federaci. K tomu není potřeba “vidět do hlav ruské vlády”, jak se v petici píše – to je zjevný, formální, těžko zvratitelný krok značné právní váhy, nikoliv nějaká spekulace jakýchsi analytiků z lampárny, kterých je jinak internet plný až k prasknutí.

Základním válečným cílem Ukrajiny je naopak zachování její územní integrity. Všechny čtyři tyto oblasti jsou pro Ukrajinu ekonomicky zásadně důležité, žijí tam (nebo před útěkem žily) miliony ukrajinských občanů, a rovněž se Ukrajina musí obávat, že kdyby tyto oblasti Rusům odevzdala, zřídili by si tam vojenské základny a infrastrukturu stejně jako na Krymu po roce 2014, a mohli by je použít k nějaké pozdější invazi třeba roku 2030, stejně jako použili ty krymské loni. Toto je reálný precedent, nikoliv nějaká teoretická konstrukce na mapě, kterými se jinak internet jen hemží – odtržený Krym skutečně, reálně posloužil Rusům o osm let později jako vojenská logistická základna a nástupní prostor vůči jižní Ukrajině, tj. nebrat takovou možnost vůbec do budoucna v úvahu, nebo se spoléhat na to, že nenastane, by z hlediska Kyjeva bylo suicidální. Odstoupení těchto čtyř oblastí Rusku by tedy pro obranyschopnost budoucí Ukrajiny bylo podobným průšvihem, jako ztráta sudetského pohraničí pro ČSR roku 1938 – a nikdo nepoleze dobrovolně do stejné pasti podruhé.

A teď mi prosím vás řekněte, jak si představujete ten mírový kompromis mezi takto neslučitelnými cíli, zejména tak, aby zahrnoval nějakou tu spravedlnost. Jak? Jako že Rusové dostanou dvě oblasti a další dvě vyklidí, aby to dopadlo fifty – fifty? Které? To by pro začátek museli opět změnit ústavu RF, a to už tak snadno nepůjde; ani ten Putin totiž není úplně všemocný a připsat nové teritorium do ústavy je něco úplně jiného, než jej odtamtud zase vyškrtnout. Po pokusu učinit to druhé by následovalo velké pozdvižení mezi ruskými nacionalisty, kteří už se teď, po roce válečné řeže, vzájemně psychicky vybičovali do naprosto nekompromisního naladění. A takové pozdvižení nacionalistů by ani režim, který teď v Kremlu panuje, nemusel ustát.

Osobně si myslím, že právě to připsání čtyř anektovaných regionů do ruské ústavy představovalo “spálení mostů”, tu skutečnou a definitivní eskalaci konfliktu, skrze kterou Putin sám sobě i svým případným nástupcům zavřel cestu k jakémukoliv kompromisnímu ukončení války. Že v tu chvíli zabetonoval stav, ze kterého není diplomatické cesty zpět, a který znamená, že tu válku opravdu rozhodnou zbraně, stejně jako většinu válek předtím.

Do té doby mohli Rusové prohlásit, že vágní cíle typu “denacifikace Ukrajiny” byly splněny, a stáhnout se zpátky za hranice. Ale ponechat čtyři oficiálně připojené “ruské” regiony, byť jen zčásti, v rukách jiného státu, to jen tak nepůjde. To by mohlo vést v Moskvě ke zcela nečekaným defenestracím, a Putin, který údajně opakovaně sledoval video zachycující poslední okamžiky Muammara Kaddáfího, toto nebude jen tak riskovat.

Zatím jsme mluvili o dvou bojujících stranách. Pak je tu ovšem taky ten Západ, a to je třetí faktor se svými vlastními cíli.

Opřeme-li se zase o sovětsko-finskou Zimní válku v letech 1939-1940, která má jinak s dnešní rusko-ukrajinskou válkou hodně podobných prvků, Finové v ní bojovali vesměs sami. Tehdy zhruba třímiliónový národ nemohl více než stomilionovému Sovětskému svazu vzdorovat donekonečna a objem pomoci ze zahraničí, který do Finska dorazil, byl extrémně omezený; jen Švédsko udělalo vůbec něco, ostatní státy se vesměs omezily na přání všeho nejlepšího. Ke konci už Finům scházela munice i další vybavení, a v podstatě o ten mír žádat museli, i za cenu velmi bolestivé ztráty Karelie s jejím regionálním hlavním městem Viipuri, které se dnes jmenuje Vyborg, a do kterého před válkou finská vláda silně investovala (hlavně ten přístav byl důležitý). Aspoň si uhájili samostatnost, na rozdíl od pobaltských států, a nikdo je hromadně nedeportoval na Sibiř.

V tomto se ale ukrajinsko-ruská válka od Zimní války značně liší. Ukrajina není papírově vzato členským státem NATO, ale největší západní mocnosti jsou v té válce angažovány tak jako tak, a to v čím dál větší míře, ať už to počítáme na techniku nebo na peníze. Faktická koalice zahrnuje Spojené státy, Velkou Británii, ale také řadu méně nápadných států, jako je třeba Jižní Korea s jejím masivním vojenským průmyslem, kterých si málokdo všímá, ale které v dalším vývoji situace hrají velmi podstatnou roli.

V rusofilních koutech internetu poměrně často narážím na výroky typu “Američanům brzo dojde s klaunem Zelenským trpělivost a vykašlou se na něj.” Nevím, kam na to ti lidi chodí; buď je to také wishful thinking čili přání otcem myšlenky, nebo snad někdo čte Facebookovou zeď Marjorie Taylor-Greeneové a myslí si, že tamní komentariát je reprezentativním vzorkem americké republikánské strany. (Není, i když izolacionistické křídlo republikánů má jistou sílu a nedá se úplně ignorovat.) Ó nikoliv. Tahle situace dávno není o nějakém Zelenském.

Pravděpodobnost toho, že by se západní mocnosti stáhly z války, klesá úměrně tomu, kolik západního vojenského vybavení už dorazilo na Ukrajinu a používá se v boji. Ukrajinská armáda přijala západní vojenskou doktrínu, využívá západních informací a logistické podpory, a postupně dostává k dispozici i západní zbraně a techniku, prostými noktovizory či šifrovanými vysílačkami počínaje, a velkými systémy jako Patriot nebo tanky Leopard konče (Leopardy tam ještě nejsou, ale osobně to pokládám za hotovou věc). Tím pádem nabývá celá válka čím dál silněji charakteru “západního” proti “ruskému”, bez ohledu na to, že de iure stojí Ukrajina mimo západní vojenské svazky. A celý zbytek světa, tj. několik miliard lidí, sleduje, jak to dopadne: kdo je opravdový tygr a kdo je jen tygr z papíru.

Ten, kdo prohraje – a někdo nejspíš prohraje, protože dokonalým patem, jak už bylo řečeno, končívají války jen vzácně – přijde o hodně, mimo jiné o veškerou mocenskou prestiž a dlouho budovaný vliv, kdežto vítěz naopak na celosvětovém žebříčku “velkých zvířat” značně posílí. Dokonce i pokud jsi, čtenáři, třeba rusofilem (proč? Ale to je jiné téma), nepropadej prosím arogantní představě, že ti Američani jsou blbí. Nejsou. Vědí, že jejich velmocenská prestiž a vliv byla už silně pošramocena jejich neslavným stažením z Afghánistánu, a že si nemohou dovolit zopakovat totéž přímo v Evropě, na hranici samotného západního světa. Na tom regionu, kde se bojuje, přitom velmi záleží. Pád Afghánistánu se dal tolerovat, protože je to jedna z nejprimitivnějších oblastí celé planety a leží daleko od center globální civilizace, takže její vliv na další světové dění je mizivý. Jakákoliv velká válka přímo v Evropě je ale kritickým průšvihem, který se ignorovat nedá.

Pokud by se Američané přesto rozhodli z ukrajinské války stáhnout a nechat Ukrajinu, ať nadále bojuje sama, činili by tak s vědomím, že tím zároveň odepisují NATO, veškerý svůj současný vliv v Evropě i ve východní Asii, a že celá síť spojeneckých vztahů, kterou budovali posledních 80 let, tímto krokem neodvratně míří do učebnic historie. Nikdo racionální by totiž nespoléhal na smluvní vztahy se státem, který vám v takhle zásadní konfrontaci nejdřív chvíli pomáhá, aby vás pak v nouzi nejvyšší hodil přes palubu. Na papíře (ach, ten papír, kterému někteří tak důvěřují) by ty závazky možná přetrvaly, ale fakticky by bylo po nich a všichni by tiše hledali nějaké jiné alternativy, jak si uchovat vlastní kůži.

Jenže tuto síť spojeneckých vztahů budovali právě tak republikánští jako demokratičtí prezidenti, a, mimo jiné, se kvůli ní vedla řada jiných válek, včetně té druhé světové. Může se stát, že se z nějakých vnitřních důvodů USA rozhodnou na to všechno vykašlat, stáhnout se do sebe a ponechat zbytek světa včetně Ukrajiny svému osudu. Žádnému fyzikálnímu zákonu to neodporuje a tudíž se to stát může. Ale znamenalo by to zahodit výsledky geopolitické práce cca čtyř generací svých předků a odcizit si v podstatě všechny stávající spojence a partnery od Japonska až po Polsko. Z hlediska světových poměrů by to byl bezprecedentní otřes, mnohem větší, než rozpad starého britského impéria, který aspoň trval dlouho a tudíž se mu svět pozvolna přizpůsobil, a mnohem větší, než rozpad Sovětského svazu, který měl místo spojenců převážně vazaly, jež při první příležitosti rádi vzali roha.

Proto si myslím, že se to nestane. Poměry ve Washingtonu jsou všelijaké, ale nevidím ani náznak toho, že by se americká politická elita chtěla kolektivně vykašlat na udržování své vlivové sítě ve světě. Naopak do ní v posledních letech nalili obrovské množství peněz a úsilí. To se nedělá, když chcete nějaký projekt brzy odepsat. A pokud jej odepsat nechtějí, budou muset v té vřavě zůstat a zajistit, aby na jejím konci nevypadali jako ten papírový tygr. V tomhle prostě nemají na vybranou, teď už ne.

Suma sumárum: tuhle válku velmi pravděpodobně rozhodnou zbraně úplně stejně, jako rozhodly války jiné. (Kdyby tomu tak nebylo, kdo by se vůbec obtěžoval s jejich vývojem a výrobou? Investovalo by se spíše do diplomatických kádrů.) Taky bych si přál, aby skončila co nejdřív a přitom spravedlivě, ale nedokážu nalhávat sám sobě, že tohle přání je reálné. Vůbec nevidím žádný způsob, jak by takový stav mohl nastat. Ty zúčastněné státy jsou znepřátelené na smrt a ani jeden si nemůže žádné zásadnější ústupky dovolit, aniž by si tím způsobil katastrofální krizi toho či onoho druhu. Budou tedy bojovat dál, dokud jedna strana nepřevládne.

Naivní čtenář se občas ptá, proč se někdy roku 1915 nesešli panovníci z rozválčené Evropy a “neodpískali to”, když beztak byli všichni pokrevně spříznění a situace na frontách se nehýbala. Nešlo to, protože destruktivní síly, které se v létě 1914 rozpoutaly, byly příliš velké a přesahovaly rozhodovací možnosti jednotlivých lidí, bez ohledu na to, jaké zlato a drahokamy nosili na hlavě. Ve středověku, když válčila jenom šlechta, by to možná šlo. Ale když se do války pustí celé milionové národy, nemají ani císaři, carové, prezidenti a diktátoři moc možností, jak nějak zásadně ovlivňovat její průběh.

A konkrétně této války se různými přímými a nepřímými způsoby účastní státy, které mají dohromady cca miliardu obyvatel. Taková masa lidí má společenskou setrvačnost daleko větší než jistý slavný Titanic. Jenom o tom, kdo je tou lodí a kdo je tím ledovcem, se ještě nerozhodlo.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Tahle něžná irská písnička je ve skutečnosti válečná balada vyprávějící o osudu jednoho vojáka u Waterloo.

Napoleonské války jsou mimochodem také dobrým příkladem dlouhého a krutého konfliktu, kterého už měli skoro všichni zúčastnění plné zuby, ale stejně jej žádným diplomatickým způsobem ukončit nešlo.

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli Kechlibar.net.