Specifický tvar to získalo zejména v kontextu současného dění, jehož hybatelem je mladá politická strana PRO a především její hlavní tvář Jindřich Rajchl. Právě podle parametru vystoupit/setrvat jsou strana a její představitelé hodnoceni. Těmi, kdo vystoupení požadují, jsou pro své stanovisko setrvat zásadním způsobem kritizováni a odmítáni. Také označováni za zrádce, kteří se tím “odkopali”.

Zkusme se ale na to podívat, jako by žádný Rajchl neexistoval. Nenechme se jeho existencí rušit. Prostě o tom uvažujme bez jeho “našeptávání”. Zazní sice věci, které asi někomu páchnou Rajchlovinou, každý nechť si ale posoudí, zda a jakou platnost mají i bez toho.

Takže, jaké argumenty často v diskusích zaznívají? Jaké jsou ty pro a jaké proti? Budu je také ze svého pohledu komentovat, předesílám, že patrně ke skřípění zubů některých čtenářů.

(Moc doufám, že jen) pocitově dost aktuální je dnes obava, abychom se nedostali do situace “my jdeme na Rusa, nevíme proč”. Jsme totiž členy vojenského paktu, který se s ním velmi, ale skutečně velmi málo přátelí. Lidé však nechtějí chodit do žádných skutečných válek, mnozí z nich právě do války s Ruskem. Nechtějí umírat za zájmy, které nejenže nepovažují za své, ale ani jejich nejsou. Takže první argument pro výstup je nasnadě.

Naše země se potýká s prudce se zvyšujícím zadlužením, hrozí zvyšování daní a další, životní standard značně snižující opatření. Ale přesto se, společně s dalšími málo důvěryhodnými počiny vlády, navyšují armádní výdaje. Proč ministryně Černochová jako rudým hadrem mává lidem před očima pro nás extrémně drahými, ve své podstatě navíc zbytečnými F-35? Dlouho utajovanou smlouvu o obranném spojenectví s jednou velkou zemí naopak nemává, což také nevzbuzuje zrovna příjemné pocity. Ten vnímaný tlak na zvyšování zbrojních nákladů a ochota současné vlády je zvyšovat právě v situaci, ve které se nacházíme, to je další argument. 

A do třetice argument obecný, dosti se kryjící s tím prvním. A vzbuzující zdaleka nejvíc negativní emoce. Jakkoli jsou těmi emocemi doprovázeny všechny, i v tomto článku neuvedené argumenty, zde jsou namístě. Sice se tomu oficiálně říká závazky, spojenectví apod., nicméně jen málokdo si myslí či důvěřuje tomu, že bychom v rámci nevypočitatelného dnešního dění nebyli v případě, když by to začalo být jen trochu možné (či jak to vůbec nazvat), použiti jako “levná pracovní, čti vojenská, síla”. Málo srozumitelné počiny vlády co do onoho dobrovolného předurčení, následovány stále častěji zaznívajícími slovy o čemsi jako zlepšování systému mobilizace v případě ohrožení, té emoci jen přidávají. Proč se to děje právě teď? Jak moc jsou tyto obavy racionální, to skutečně nechci měřit, nicméně ta nejistota je mimořádně stresující.

Co s tím? Zdravý rozum přece velí, že okamžitě pryč, v takové organizaci nemáme co pohledávat! To je přece jasné hned na první dobrou! Pokud by se skutečně u nás objevil natolik silný politický subjekt, který by opuštění NATO prosadil, co by se ovšem pak stalo? I bez toho, že takový není, jaké by byly skutečně důsledky? To je asi místo pro argumenty, které mluví proti vystoupení.

Technicky by to řešitelné bylo, jde přece o smlouvu, která se jednoduše vypoví a hotovo. No, budiž. Třeba by to takto šlo, nikdo by to neprotahoval, ničím to nepodmiňoval, prostě co jsme si, to jsme si, jde se od sebe a dál to nebudeme řešit. Třeba. V diskusi na litterate.cz pod článkem Celoevropské řešení ale například nick k42 (to já vás tímto vlastně vytěžuju…) obecně i konkrétněji pojmenovává, jaké různé další nevojenské konsekvence z našeho členství plynou. Ať už jde o přesah do financí, tzn. kvality úvěrování, ratingy apod., o přístup k technologiím, trhům, technickým a ekonomickým informacím atd. atd. Všeobecně lze říct, že jde o přístup ke všemu, co je do sebe nějak spojeno v takzvaném bezpečnostním vojensko-politicko-ekonomickém rámci. Jak daleko to vše sahá a čeho všeho se to týká, to se můžeme jen domnívat. Ale je dost zřejmé, že hodně. Taky, že mnoha věcí. Jsme si tedy tím “třeba” skutečně jistí? Skutečně to nebude ničím podmíněno?

Lze namítnout, že přece si podobné vazby, přístup k technologiím a trhům můžeme vybudovat jinde či jinak. Opět, no, budiž, třeba by to tak šlo.

Ještě jsme ale u toho neprobírali velmi závažnou a důležitou věc. Jak by se to celé líbilo jedné nejmenované zemi především, dále pak jiným nejmenovaným zemím. Existuje na to velmi jednoduchá, empiricky velmi důkladně a důsledně podložená odpověď. Ani za mák by se jim to nelíbilo. Sice lze různě spekulovat o tom, co všechno by to obsahovalo, ale ve mnoha argumentacích zní – s jistotou lze říct že by to bolelo. Vystoupili-li bychom z NATO, přesněji, započali-li bychom proces vystoupení, k čemu by ihned došlo? Příklad máme už řadu let před očima. Je jím jiná nejmenovaná, zato však sankcemi postižená země. Byl jí sice dán oficiální status nepřítele Západu. který by nám dán nebyl, nicméně pravidlo, kdo není s námi, je proti nám, platí v politice nad všemi ostatními pravidly. Někteří si to s vámi/proti vám sice mohou dovolit všelijak předstírat, třebaže všichni to vidí, ale musí to předstírání akceptovat. V našem případě bychom u výstupu předstírali co? Taky by to navíc nebylo jen v poloze toho pravidla , ale v poloze “nejen, že není s námi, ale odešel od nás, čímž nás zradil”. Chci zde upozornit na to, že v politice to nikdy nebylo jinak. Když silnější uviděl jakoukoliv snahu o nějakou samostatnost a svéprávnost někoho slabšího, včleněněho do jeho impéria, automaticky to bral, že tento jej zásadním způsobem zradil. Bez vyjímky pokaždé na to ten slabší tvrdě doplatil. Sice ne vyhlášených, ovšem velmi citelných sankcí by se se nám proto začalo dostávat od toho okamžiku, kdy by se proces vystoupení spustil. A nejen od toho jednoho. Lhostejno, zda by se tomu tak říkalo, neříkalo nebo říkalo jinak. A těch vyhlášených? No, ty by z ukončení smluvního vztahu plynu!y samy. Ještě taková maličkost, dnes si dvě nejmenované země velmi žárlivě a řevnivě navzájem měří všechno. Především to, co lze označit za neúspěch.

Co se EU týče, prakticky bych mohl napsat to samé, co píšu u NATO. Včetně způsobů argumentace. Vypadá to možná, že tím to v jejím případě mám nějak podezřele rychle odbyto, ale ten argumentační vzorec je skutečně velmi podobný, v důsledku by vše také vedlo k celému spektru různých “znevýhodňovacích” kroků. A jedna technická – o výstupu z EU by bylo referendum. Jak by vůbec dopadlo?

Pokud se ty argumenty pro a proti porovnají, zůstává u NATO aktuálně nejsilnější ten válečný imperativ. Tam by v případě špatného běhu věcí už nemělo smysl počítat miliardy peněz a ostatního nahoru nebo dolů. U EU zůstává zase faktor společensky a ekonomicky sebezničující. S těmito potenciálními, v případě EU navíc již probíhajícími hrozbami se obtížně polemizuje, z “vyššího principu mravního” se s nimi polemizovat vlastně ani nedá.

Skutečná tvář světové politiky je ale silová. A vypočítavá. Tam se moc mravů nevyskytuje. Vždycky takovou byla. Bez ohledu na stupeň socio- či psychopatičnosti politiků, kdy navíc je dnes ten stupeň až depresivně vysoký. Zkusme se proto tak, jak jsme se ve článku “zbavili” Rajchla, zbavit emocí. Jakkoliv jsou oprávněné. Sice mnoho z nás říká, že raději žrát bláto, než tam být, však ono to nakonec nějak dopadne, vždyť přece třeba podívejte na to Rakousko. Ale buďme k sobě upřímní, jak se tím Rakouskem stát? A skutečně víme, jak chutná to bláto, které bychom si naservírovali, víme, co to je to “nějak”? Nevíme… To porovnání ve smyslu dostupnosti teď bude pro někoho pobuřující, ale není tam žádná podoba s ekofanatiky, kteří chtějí všechno na elektřinu z obnovitelných zdrojů, včetně elektroaut? Kdyby bylo po jejích, brzy tomu tady začne velet Mamutík.

Dáme-li té racionalitě přednost před emocí, jakkoli spravedlivou, není to setrvání ve strukturách v tuto chvíli pro nás lepší? Lepší v tom nepříjemném, už dlouho trvajícím smyslu – méně špatné? Nebo je horší? Jestli horší, podle čeho souzeno? Tím odmítavě neprovokuju, skutečně mě zajímá, co vše je u toho bráno do úvahy.

Znovu slova z diskusí, tzn. Švejkování, fixlování, málo budovatelská implementace, obstrukce, nepodílející se podílení. A využívání toho, co lze využít. Že je to nedůstojné a dehonestující? Takový ale je úděl “malých psů”. Malí psi se mimochodem jako členové smečky tam umějí pro sebe chovat velmi pragmaticky.

Jakkoli jsou ty hrozby frustrující, ta hlavní válečná je, a věřme, že takovou zůstane, jen potenciální. Nehledě, že jí bychom se z (asi nejen) časových důvodů vyhnout stejně nemohli. A co se týče ekonomických, jak moc hluboko bychom z výše uvedených důvodů padli sami versus jak hluboko s EU, to opravdu i přes ty její blázniviny vypadá pro první možnost hůř. Výrazně lépe to s těmi představami jde u těch “implementací-neimplementací”, jsou realitě mnohem blíž. Ovšem pouze tehdy, bude-li je někdo takto dělat chtít. To pole působnosti by sice nebylo moc široké, to nemá smysl si namlouvat,. Ale nebylo by tedy skutečně lepší soustředit se místo časově beztak nedohlédnutelných výstupů na pokus co nejrychleji se zbavit této vlády? A na pokus získat takovou, která bude “chtít” více, než ta stávající? I bez toho úplně na začátku zmíněného našeptávání?

Jestli někomu všechny otázky v textu připadají manipulativní, stejně tak i ostatní věty, tak tím pádem jsem manipulátor. Přitom si to o sobě nemyslím, ale jinak to vysvětlit nejde…

Daniel Vidlák

Článok pôvodne vyšiel na portáli Vidlakovykydy.