Milí čtenáři, nejprve zabloudíme přímo mezi opice, pak mezi programátory a nakonec mezi novináře. Mají spolu společného více, než se zdá, a nejen proto, že z pohledu nějaké žížaly nebo strakapouda jsou si beztak všichni podobní jako vejce vejci.

Hledat ve zvířatech lidské vlastnosti je vždycky poněkud “vošajstlich”, ona nám to přece jen nepotvrdí ani nevyvrátí. Ale stejně – kdykoliv se podívám na tuto fotku, mám pocit, že se nám dotyčný makak směje, protože docela přesně ví, co právě způsobil. A způsobil toho hodně.

Tato fotka pochází z džungle na indonéském ostrově Celebes a dne 4. července 2011 ji pořídil … inu, ten samotný makak, tedy spíš makačice, protože je to samička. Dostala se totiž k fotoaparátu jistého Davida Slatera a začala si hrát se spouští. Nebyla sama, příslušná tlupa makaků (Macaca nigra) si pořídila hned několik zvířecích selfíček a Slaterovi dalo dost práce je vůbec zase zahnat. Opice se vůbec od hraček nebo od žrádla zahánějí dost blbě, jak ví každý, kdo někdy navštívil třeba Gibraltar a otevřel batoh se svačinou.

Skutečné právní drama začalo v momentě, kdy internetový magazín Techdirt přetiskl tyto fotky bez Slaterova svolení a zejména bez toho, aby mu cokoliv zaplatil. Koneckonců je nepořídil sám Slater, ale zvířata, že? Pamatujete tu poznámku z minulého článku? Autorské právo nechrání technickou a mechanickou práci, i kdyby byla sebenamáhavější, chrání pouze tvůrčí práci. A v těchto snímcích žádná Slaterova tvůrčí práce nebyla, a tudíž k nim z principu nemohl získat ani copyright.

To není teorie, to je výsledek asi sedmi let táhnoucích se soudů, které Slater všechny prohrál a které ve svých rozsudcích argumentovaly všechny stejně: k tomu, abyste mohli využít autorské právo, musíte být coby autor fyzická nebo právnická osoba, a makakové nejsou z pohledu běžných zákonů ani jedno, tudíž jimi vytvořené dílo je volné dílo a žádné ochraně nepodléhá.

O sto let dřív by to asi byla banální kuriozita z katalogu dalších dvouhlavých telat a mořských panen. Jenže tato série procesů skončila roku 2018, právě na prahu nové éry umělé inteligence, a příslušné právní argumenty také neležely ve spisech moc dlouho, než byly použity znovu. Brzy se dočkaly nového života ve sporech o díla vyprodukovaná AI, a základní princip se udržel:

“Díla vytvořená AI nejsou chráněná zákonem, pokud kreativní vstupy od lidí nebyly “podstatné”.”

Přičemž pojem “podstatné” je samozřejmě trochu nejistý, ale běžný “prompt” (tedy požadavek, co má AI vytvořit) se do toho nepočítá. Asi podobně, jako si člověk nemůže nárokovat spoluautorství obrazu, do kterého malíři v průběhu malování zvenčí “kibicoval”.

Jeden z následků: obsah vygenerovaný AI nemá v podstatě žádné právní překážky k šíření. A jelikož AI toho stihne vygenerovat strašlivě mnoho, znamená to, že v digitálním prostoru se dá čekat postupné vytlačování běžných lidských děl na okraj dění. Ať už půjde o obrázky, filmy, hudbu, počítačové hry, texty nebo třeba “jenom” překlady, bohužel. Ta technologie zdaleka ještě nedosáhla svého vrcholu a má před sebou značný prostor se rozvíjet.

Kdo může v takové konkurenci obstát, aspoň částečně? Výhodu mají ti, kdo publikují svá díla pod permisivními licencemi, ať už se jedná o Creative Commons, nebo o nějaké specifické softwarové licence (MIT, Apache, BSD, GPL). Šíření jejich práce je usnadněno tím, že za ni její spotřebitel nemusí platit, což není pouze otázka peněz, ale i logistiky. Žonglovat s různými předplatnými není vždy úplně legrace, zvláště do vzdálenější ciziny, kde vám třeba občas také nemusí fungovat americká platební karta v evropském e-shopu či naopak.

V malém měřítku se to projevovalo už dřív. Před více než deseti lety, když Rusové obsazovali Krym, jsem se ptal jednoho zcestovalého gentlemana, který to Rusko dobře znal, na to, odkud čerpá Russia Today svůj vliv na světovou mediální scénu – protože byla vidět leckde. Řekl mi k tomu následující:

“Ať už přijedeš do hotelu v Tokiu, Dubaji nebo Vancouveru, můžeš se vsadit, že al-Džazíra a Russia Today tam budou zadarmo. Kdežto CNN vyžaduje licenční poplatky a většina těch hotelů se té CNN proto zbavila. Kanálů zadarmo je dneska prostě dost a většině hostů je jedno, na co se dívají.”

A právě dnes (4.5.) jsem mluvil s někým zcela jiným, pracovníkem poměrně úspěšného českého média, které podle něj nicméně bude ořezávat autorské honoráře až o 40 procent, protože výsledovka a tlak akcionářů jim nic jiného neumožní. Čtete dobře, -40 % v době, kdy běžné náklady na život za posledních let o 40 procent spíše vyrostly. Konzumenti zkrátka nechtějí za ty zprávy platit, protože zadarmo jich mají dost.

A čím více se bude šířit generativní AI, tím více jich budou mít, že? Pak už se ale tím starým modelem teprve nikdo neuživí, a novinařina či publicistika se stanou definitivně koníčkem několika málo dětí z nejbohatších rodin, které si nemusejí lámat hlavu slovem “hypotéka”.

Je možné, že komerční média nemají vůbec žádnou budoucnost, asi jako ji neměli domácí přadláci po vynálezu tkalcovských strojů nebo doručovatelé telegramů v době, kdy se začal šířit e-mail.

Pak ale přežijí jenom instituce, které si našly nějaký alternativní způsob financování, asi jako ta al-Džazíra, která bere peníze na své fungování z emírových pokladnic, a které nekladou mezi sebe a svého čtenáře/diváka/posluchače žádné bariéry. I to je důvod, proč si myslím, že by všechna díla financovaná veřejnými penězi měla být šiřitelná pod volnými licencemi. Je to asi jediný recept, který jim může zachovat nějakou trvalou relevanci, a pokud si to v ČT či ČRo neuvědomují, tak se trochu zapomněli ve slavné minulosti, která je ale stejně spolehlivě fuč jako Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov. Svět se změnil.

Mimochodem, podobné otázky jsem řešil i já v době, kdy jsem před 11 lety zakládal tento blog. Provozování blogu ve smyslu nákladů na připojení a server není samo o sobě drahé. Ale ten čas strávený psaním a nezbytným čtením, bez kterého psaní nemůže být, ten docela drahý je, a dost jsem se už tehdy obával možnosti, že si to jednoho dne prostě nebudu moci dovolit. Ale nechtěl jsem zde provozovat ani žádné reklamy, které by šmírovaly čtenáře, ani nějakou digitální mýtnici alias “paywall”, a tak jsou všechny články k dispozici zdarma, konkrétně pod licencí CC BY ND 4.0.

Naštěstí zabrala alternativa, kterou jsem ani původně neplánoval. Někteří čtenáři jsou ochotni kupovat mé knihy, čímž ten blog vlastně sponzorují těm ostatním, kteří nemají peníze nezbyt, nebo třeba nehodnotí toto čtení tak vysoko, aby do něj vložili byť jen halíř.

Zatím to stačí (vřele děkuji!) a doufám, že to vystačí i nadále. Lidí čtoucích knihy prý pozvolna ubývá. Ale třeba nedojdou dřív, než dojdu já.

Diskusní fórum ke článku najdete zde.

Hudební epilog

Nikoliv, žádný Žlutý pes nebude, ač jsem v textu článku ocitoval řádku z jejich Sametové.

Každá doba má své dobré, špatné a příšerné věci. Proto tedy:

Marian Kechlibar

Článok pôvodne vyšiel na portáli kechlibar.net