Profesor Budil ve svých přednáškách ukazuje, že zatímco před několika staletími vládli evropští panovníci bankéřům, podnikatelům, řemeslnickým cechům a veškerému ekonomickému životu, od začátku novověku vidíme, že bankéři se postupně vymykají politické kontrole a posléze přebírají vládu. Země, kde fakticky vládnou bankéři (Budil používá výraz „manifestní kapitalismus“) jsou úspěšnější v mezistátních konfliktech, nicméně vláda bankéřů posléze vede k omezování výroby, všeobecnému úpadku a nakonec bankovní kapitál z vydrancované země odchází, aby totéž provedl jinde. Průmyslový kapitalismus byl podle Budila pokusem vymanit se z této logiky, vydržel ovšem jen omezenou dobu.

A na tento výklad navazuje hloubavá otázka: Je tomu tak, že bankéřské rodinné klany používají finanční kapitál jako svůj nástroj nebo jsou samy ovládány logikou růstu finančního kapitálu? Pokud by totiž platilo to druhé, bylo by myslitelné, že bankéřské rodiny a bankovní manažeři budou časem nahrazeni umělou inteligencí a že hromady peněz, bez lidské účasti a bez lidské kontroly, budou vládnout celým společnostem.

Když se to na podíváme pořádně, jedná se vlastně o dvě otázky.

Za prvé. Slouží peníze velmi bohatým lidem nebo velmi bohatí lidé svým penězům? Z dějin víme, že v první fázi vytváření trhů rozhodují lidé (ti nejsilnější) a jejich zájmy. Obchodníci mají s sebou vždy zbraně nejen pro vlastní ochranu, ale především proto, aby mohli ostatním vnutit ta pravidla, která jsou pro ně výhodná. Až teprve po dlouhém čase se situace stabilizuje tak, že ta pravidla začnou být vnímána jako „přirozená“. Minimálním státem (laissez faire) rozumíme situaci, kdy státní aparát vymáhá ta pravidla, která byla předtím společnosti násilím vnucena, a která jsou výhodná pro úzkou vrstvu nejmocnějších.

Konec konců, i rozhodnutí, že bude zavedena instituce soukromého vlastnictví, že budou zavedeny formální peníze, banky, dluhopisy apod. – to vše někdo prosadil, protože to pro něj bylo výhodné (nebo předpokládal, že to pro něj výhodné bude).

Kde je předěl mezi takovým stavem a stavem, kdy se i ti nejbohatší musí podřizovat požadavkům na akumulaci kapitálu? Konkurence! Když některý krok neudělám já, udělají ho konkurenční spekulanti. Ani ten nejbohatší nemá na vybranou. Občas někdo z nich v tichosti podporuje hnutí za změnu poměrů, ale většina se ochotně podřizuje. Ostatně, není těžké se podřizovat pravidlům, která znamenají, že jste stále bohatší a ostatní stále chudší.

Tomu by se někdo mohl vymanit tím, že by získal takovou finanční a politickou moc, že by nemusel čelit konkurenci. Jenže pokud by toho dosáhl, fakticky by se stal králem (ať by se užíval jakýkoliv titul) a země by přešla od vlády bankéřů ke zřízení, kde je finanční moc opět podřízena moci politické. Jako v poválečné západní Evropě nebo jako v současné Číně.

Primát finanční moci znamená, že vláda může být svržena tím, že korporace podporují politickou opozici, případně cílenými převody kapitálu způsobí zhroucení národního hospodářství. Primát politické moci znamená, že ředitel investičního fondu může být uvržen do vězení a banka zestátněna.

Odpověď na první otázku tedy zní: Vlastníci kapitálu jsou nuceni podřizovat se pravidlům vyplývajícím ze samotné existence tohoto kapitálu. Ať se jim to líbí nebo nelíbí.

Pak je tu druhá otázka. Je myslitelné, že řízení velkých finančních skupin by bylo nahrazeno umělou inteligencí? Zde vyjdeme z poznatku, že snadno mohou být nahrazeny ty činnosti, které jsou v podstatě rutinní a nevyžadují žádné výrazné kreativní vstupy.

Řízení běžného drobného podnikání můžete svěřit umělé inteligence jen těžko. Narážíte na spoustu problémů, které jsou jedinečné a vyplývají z vašeho konkrétního produktu, konkrétního místa, kde působíte, konkrétních lidí, s jakými pracujete apod. Navíc většina „rozhodování“ ve skutečnosti obnáší, že tu práci taky uděláte.

Pak tu jsou „startupy“. Pokud se nejedná o podvod (jak je tomu v mnoha případech), je cílem vytvořit inovativní firmu s originálním produktem, a poté ji prodat korporaci, která ten produkt zničí v byrokratické mašinérii. To je činnost, která ze své samotné podstaty potřebuje hodně kreativní přístup a neotřelé nápady. Současná generace umělé inteligence to nenahradí.

Řízení velkého kapitálu je oproti tomu rutinní a předvídatelné. Čas od času někdo udělá unikátní nečekanou operaci, ale bohatnou i ti, kdo žádné takové operace nedělají. Investovat tam, kde se dá očekávat budoucí růst hodnoty (což znamená splnění určitých definovaných pravidel), rozkládat riziko, kupovat a prodávat cenné papíry, podporovat politické síly, které vyhovují finančním zájmům a financovat svržení těch jiných, provádět nátlak na politiky… to jsou relativně mechanické úkoly. Snadno si představíme nejen nahrazení člověka počítačem. Snadno si představíme i to, že živý manažer nedokáže počítači konkurovat. Pokud to někomu připadá na první pohled přehnané, doporučuji studdium Daniela Kahnemana, psychologa, který se manažerským rozhodováním hodně zabýval.

Odpověď na druhou otázku zní: Nahrazení bankéřů počítačovými programy je nejen možné, ale i pravděpodobné.

Jinými slovy, matematik má pravdu. Logickým pokračováním dosavadního trendu není vláda několika boháčů, nýbrž vláda počítačových programů řízených cílem dosažení maximálního výnosu z kapitálu.

V tuto chvíli víme o jediné možnosti, jak to zastavit: Opět hospodářství plně podřídit politické kontrole. Ostatně, pro většinu z nás to není nic nového. Pokud máte krámek, dílnu nebo i třeba fabriku o 500 zaměstnancích, která něco opravdu vyrábí, jste plně podřízeni politické kontrole už dnes. To se ale netýká nadnárodních korporací a bank. Jejich aktivity, i na území národního státu se jeho kontrole vymykají. Korporace naopak národní vládu úkolují. Jak často zdůrazňuje paní docentka Švihlíková, byly doby, kdy konkurence znamenala, že firmy soutěžily, kdo něco nejlépe vyrobí nebo obslouží zákazníky. Dnes je konkurenceschopností označováno to, že národní státy soutěží, kdo nejlépe vyhodí požadavkům investorů. Ukončit tuhle soutěž je první podmínkou nápravy poměrů. Obejít se bez těch všech cocacol a blackrocků. Nechat je působit na svém území pouze tehdy, odpovídá-li to záměrům politické moci.

Petr Hampl

Článok pôvodne vyšiel na portáli Petrhampl.com.