Môj profil 
Predplatné
Nikdy jsem však nepodléhal povrchní a naivní iluzi, že tím neztratíme část suverenity, což byl omyl, který zastávala velká část jiných lidí v mém okolí. Suverenitu jsme ztratili a bohužel nejen její část. Od naší integrace se za těch několik let udála řada dalších událostí, které podstatně změnily ráz organizace, kam jsme se rozhodli na základě demokratického referenda vstoupit. Jenomže k evropské ústavě jsme tázáni nebyli (na rozdíl od Francouzů a Nizozemců, kteří to odmítli). Stejně tak k náhražce ústavy- Lisabonské smlouvě, kterou zase pro změnu odmítli Irové, i když naordinovaný reparát jejich stanovisko bezprecedentním způsobem zvrátil. Současná Unie tvoří diametrálně odlišné prostředí, na jehož tváři se žádným způsobem nepodíleli a nepodílejí občané evropských zemí, jejichž stanovisko by bylo naprosto jistě odmítavé.
Evropská unie je předurčena k zániku. Měli bychom tomu pomáhat, doufat to, modlit se za to, prostě vyvíjet veškeré úsilí, aby tento projekt bez jakékoliv, třeba jen vzdáleně demokratické, legitimity přestal co nejdříve existovat.
Termín „anticivilizace“ jsem zvolil záměrně. Na Zemi dosud neexistovala civilizace, která by tak dramatickým způsobem ničila své vlastní základy. Známe civilizace zemědělské i výbojné, ale žádná z nich se nepostavila proti sobě samé. Charakter evropské integrace je však výrazně proticivilizační, neboť jde proti kořenům a tradicím všech dotčených národů. Jde proti občanským právům, demokracii a v neposlední řadě i proti prosperitě, kterou svým přebujelým dirigismem utlumuje. Jakkoliv představuje politická měna- euro- vrchol hospodářské katastrofy, různé projevy Bruselem diktovaného multikulturalismu, homosexualismu či ideologie lidských práv představují úpadek ještě vážnější. Úpadek, který se negativně dotýká svobody, rodiny i obecné etiky.
Europeismus představuje jednu z nejnemorálnějších tendencí na světě. Snad jen nacismus a bolševismus ho překonávají. Ostatně, právě jim se začíná čím dál více podobat. Amorálnost plodů Evropské unie spočívá v tom, že ničí demokracii, ačkoliv to nepřiznává. Uvědomme si rezolutně, že zašťiťování se doktrínou lidských práv představuje podvod, kterým eurobyrokrati maskují ochotu k vojenskému intervencionismu (Srbsko, Libye, Sýrie) a hospodářskému intervencionismu (Řecko, Španělsko, Kypr…). Maskují tím téměř nulové demokratické procedury v rámci EU, pošlapávání práv jednotlivců ve jménu chimérických skupin, ničení rodinných a vůbec přirozených vztahů ve společnosti apod.
Stamiliardové transfery peněz daňových poplatníků z jedněch zemí do zemí jiných se staly folklórem posledních let. Že nejde o solidaritu, ale prachsprostou ochranu zájmů soukromých bank a v neposlední řadě také o záchranu eura, které by bez drastických investic do sebe sama nepřežilo ani měsíc, je snad zjevné už naprosto každému. Ve skutečnosti tato babylónská verze unifikace zabíjí Evropu a myšlenku jakékoliv rozumné spolupráce mezi národy.
Mimochodem, jenom rozvrat hierarchie hodnot zapříčinil, že mnozí lidé se namísto poplácávání po zádech nejali lynčovat senátory, kteří obvinili Václava Klause z velezrady mj. za nepodepsání tzv. Paktu stability. Jeho odhlasováním nás zákonodárci (často výše zmínení senátoři) uvázali k povinnosti poslat až 350 mld. korun do ECB v okamžiku přijetí eura. A to jde jen o první fázi. Nevím, která ze stran se ve skutečnosti dopustila vlastizrady…
Evropská unie je předurčena k zániku. Je však zásadní otázkou k jakému zániku? Resp. co bude následovat? Většina občanů u nás i v celé Evropě si přeje návrat k národním státům a spolupráci na zcela jiné bázi. Jenomže rozpad EU může vyústit v něco zcela jiného: v to, kvůli čemu byla odpočátku projektována jako zkušební polygon. Ke světové vládě, jednomu systému, jedné měně pro celý svět. Jsme na křižovatce a pokud zůstaneme pasivní, dočkáme se noční můry v denním světle.
Nejen v České republice se to hemží více či méně aktivistickými skupinami a náladami požadujícími jinou vládu, jiné zákony, jiný systém v rámci země. Právě tito „petenti“ by si měli uvědomit, že máme jednoho mnohem většího nepřítele než jaký reprezentuje kterákoliv vláda v Praze. Nepřítele, který už dnes toho směrem k nám ovlivňuje tolik, že kdejaká myslitelná změna uvnitř státu zůstane jen kosmetická, pokud z Evropské unie co nejdříve nevystoupíme. Toto by mělo být společným cílem všech racionálně uvažujících lidí. Ostatní nechť zůstane věcí demokratického vývoje.
Osobně jsem zastánce přímé demokracie a návratu k občanským právům, ale o to více si uvědomuji, že setrvání v EU znemožňuje jakoukoliv reálnou změnu v tomto směru. Nemůžeme svobodně vyjadřovat svou vůli, když nás svazují mechanismy evropského superstátu. Švýcarsko platí za výspu přímé demokracie, avšak právě proto se nemůže stát členem Unie. V takovém případě by se její instituty staly více méně formální a narážely na “vyšší právo”. Island projevil občanskou statečnost, odmítl bankovní diktát po vzoru EU a k další integraci se staví skepticky. Musíme tedy volit mezi Evropskou unií a svobodou. Tato volba nebyla nikdy jasnější.
David Vorovka
Ak si chcete prečítať všetky články autora, vložte do vyhľadávania vpravo hore jeho meno
.JPG)
